Ústavní soud zveřejnil svůj nález sp. zn. I. ÚS 2033/23, podle něhož platí, že funkce soudního exekutora je veřejnou funkcí. Proces obsazování exekutorského úřadu se tedy týká práva na rovný přístup k veřejným funkcím podle Listiny základních práv a svobod a podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a vzhledem k tomu jej nelze podle Listiny vyloučit ze soudního přezkumu. Rozdělením procesu do více samostatných řízení současně není možné zabránit účinnému soudnímu přezkumu výsledného jmenovacího aktu.
Stěžovatel se v roce 2016 zúčastnil výběrového řízení na uvolněné místo soudního exekutora. Po jeho skončení obdržel usnesení prezidia Exekutorské komory, kterým bylo rozhodnuto, že ve výběrovém řízení se na prvním místě umístil jiný účastník. Výběrová komise mu udělila o bod více než stěžovateli. Stěžovatel se od té doby pokouší výsledek zpochybnit. Stěžovatelovy námitky a tvrzení lze shrnout následovně: 1) Rozhodnutí prezidia není nijak odůvodněno a neobsahuje ani žádné jiné informace, které by umožnily přezkum výběrového řízení; stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do podkladů a hodnocení výběrové komise. 2) Stěžovatel se navzdory tomu z několika zdrojů dozvěděl, že jeden z členů šestičlenné výběrové komise se v hodnocení dopustil excesu, když bez odůvodnění stěžovatele hodnotil bodově výrazně hůře než ostatní členové, zatímco vítězného účastníka hodnotil výrazně lépe než ostatní; jeho statisticky extrémní bodové hodnoty měly být vyloučeny. 3) Člen výběrové komise je podjatý; mají tomu nasvědčovat jeho společenské vazby na bývalou zaměstnavatelku vítězného účastníka, jakož i skutečnost, že vítězný účastník se měl dle navržené svědecké výpovědi ještě před slyšením u výběrové komise prezentovat jako jistý vítěz výběrového řízení.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí prezidia správní žalobu k městskému soudu, který ji však odmítl.
Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016 jmenoval vítězného uchazeče do exekutorského úřadu. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ministra podal rozklad k ministru spravedlnosti a správní žalobu k městskému soudu. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr spravedlnosti pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatel ke jmenování navržen nebyl, a nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Stěžovatel tedy není účastníkem řízení o jmenování do exekutorského úřadu, a nemůže proti rozhodnutí podat rozklad.
Žalobu proti rozhodnutí ministra o jmenování exekutorem městský soud odmítl krátce po rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu. Uvedl, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Žaloba je proto nepřípustná. Stěžovatel proti usnesení nepodal kasační stížnost.
Stěžovatel mezitím podal správní žalobu proti rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu. Městský soud ji však zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak ale toliko z formálních důvodů: zjistil totiž, že městský soud jednal jako s žalovaným s Ministerstvem spravedlnosti, přestože nositelem pravomoci je ministr spravedlnosti. Zároveň se však vyjádřil i k věcné podstatě sporu a potvrdil právní závěry městského soudu.
Po vrácení věci Nejvyšším správním soudem městský soud žalobu opět zamítl. Městský soud napravil své procesní pochybení a ve věci samé, v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, setrval na své původní argumentaci.
Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí pro porušení svého práva na rovný přístup k veřejným funkcím a práva na soudní ochranu.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) ústavní stížnost zamítl.
Právní věta:
Funkce soudního exekutora je veřejnou funkcí. Proces obsazování exekutorského úřadu se tedy týká práva na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a vzhledem k tomu jej nelze podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny vyloučit ze soudního přezkumu. Rozdělením procesu do více samostatných řízení současně není možné zabránit účinnému soudnímu přezkumu výsledného jmenovacího aktu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2033/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: FREEPIK.com
