Ústavní soud zveřejnil dne 6. května 2025 nález sp. zn. I. ÚS 2693/23, podle něho platí, že restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější (princip in dubio mitius). Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani v tomto případě není dotváření práva vyloučeno.
Stěžovatelka emitovala tzv. korunové dluhopisy, za něž každý rok vyplácela úroky a které upsal její jediný akcionář, a tyto úroky uplatnila jako daňově uznatelný náklad pro účely výpočtu základu daně z příjmů právnických osob. Správce daně postup stěžovatelky označil za zneužití práva, doměřil jí daň a vyměřil penále. Jádrem sporu je, zda správní soudy porušily čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když se ztotožnily se závěrem o zneužití práva a s postupem správce daně.
Stěžovatelka vznikla jako předzaložená (ready-made) společnost v roce 2012. Ke konci téhož roku emitovala korunové dluhopisy v celkové hodnotě 1 000 000 000 Kč. Následně se jejím jediným akcionářem stal jistý člověk. Krátce nato byla do obchodního rejstříku zapsána nová společnost, vzniklá v důsledku rozdělení odštěpením části jmění několika společností ovládaných tímto člověkem, který se stal jejím jednatelem i společníkem s obchodním podílem 99,03 % (dále jen „akcionář“). Tento obchodní podíl byl následně rozdělen a převeden částečně na stěžovatelku (49,52 %), částečně na další společnost (49,51 %), ovládanou rovněž tímto akcionářem. Kupní cena obchodního podílu převáděného na stěžovatelku byla stanovena znaleckým posudkem na 1 236 955 000 Kč. V říjnu 2013 byly všechny stěžovatelkou emitované dluhopisy upsány akcionářem, který téhož dne rozhodl o poskytnutí dobrovolného příplatku do ostatních kapitálových fondů stěžovatelky ve výši 236 955 000 Kč. Vzápětí byly započteny stěžovatelčiny pohledávky na úhradu dluhopisů (1 000 000 000 Kč) a příplatek akcionáře (236 955 000 Kč) vůči jednateli oproti pohledávce jednatele na úhradu kupní ceny za převod podílu v nové společnosti na stěžovatelku (1 236 955 000 Kč).
Jak věc shrnul Nejvyšší správní soud, jednatel jedné ze svých společností půjčil finanční prostředky na nákup podílu v jiné z jeho společností, za což si od ní následně nechal vyplácet úroky zdaněné nulovou daní z příjmů fyzických osob (120 000 000 Kč ročně, do roku 2032, tedy 19 let). Tyto úroky si (jím ovládaná) stěžovatelka uplatňovala jako daňově uznatelné nákladové úroky, a snížila si tak základ daně z příjmů právnických osob.
Finanční úřad po daňové kontrole v roce 2017 dospěl k závěru, že stěžovatelka při uplatňování daňově uznatelných nákladů sice postupovala formálně v souladu se zákonem, ale zneužila právo. Popsané operace propojených osob neměly ekonomické opodstatnění a byly jednatelem vytvořeny uměle s cílem získat daňové zvýhodnění. Jednatel získal nezdaněný příjem v podobě úroků z korunových dluhopisů a stěžovatelka se současně zatížila daňově účinnými výdaji v podobě vyplacených nákladových úroků. Správce daně tedy nepovažoval výdaje stěžovatelky v podobě vyplacených úroků za daňově uznatelné podle zákona o daních z příjmů. O tyto částky jí proto zvýšil základ daně ve zdaňovacích obdobích 2013, 2014 a 2015. Stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob vyšší o celkem 51 300 000 Kč a současně jí vyměřil penále v celkové výši 10 260 000 Kč.
Stěžovatelka proti tomu brojila odvoláním, ale Odvolací finanční ředitelství všechny platební výměry potvrdilo.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou ale městský soud zamítl.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud také zamítl, dospěl k závěru, že posuzovaná transakce mezi subjekty postrádala objektivní ekonomickou racionalitu a jejím hlavním účelem bylo získání neoprávněné daňové výhody, zatímco jiné cíle byly toliko podružné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení svého práva, aby daně a poplatky byly ukládány pouze na základě zákona, a práva podnikat.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) stížnost stěžovatelky zamítl.
Právní věty:
Restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější (princip in dubio mitius). Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani zde dotváření práva není vyloučeno.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com
