Rozhovor
Lubomír Müller je český advokát, který se specializuje na případy, v nichž se jednotlivci soudí se státem, především kvůli rehabilitacím a odškodněním za komunistickou perzekuci. V roce 1973 byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale na začátku třetího ročníku ho zatkla Státní bezpečnost – během „ilegálního“ setkání Svědků Jehovových (konalo se v domácnosti v Praze-Kobylisích; přítomno bylo pět osob). Byl odsouzen na šest měsíců vězení za „maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“ a následně vyloučen ze studií, která mohl dokončit až po roce 1989. Tato osobní zkušenost zásadně ovlivnila jeho další směřování. Dnes patří k předním právníkům zabývajícím se historickou spravedlností – zejména rehabilitací obětí totalitního režimu. Zastupoval například oběti střelby a násilí na státních hranicích nebo jednotlivce pronásledované za odmítnutí vojenské služby. Ve své praxi usiluje o to, aby nejen právní, ale i morální křivdy nezůstaly zapomenuty, a zdůrazňuje, že náprava zla má hlubší rozměr než jen odškodnění – vrací lidem důstojnost. V souvislosti s blížícím se výročím událostí 17. listopadu 1989 jsme požádali pana doktora o krátký rozhovor.
Co pro Vás znamenalo osobní prožití pronásledování za víru v době totality a jak to formovalo Váš přístup k právu a spravedlnosti?
Byla to pro mne cenná životní zkušenost a doklad o tom, že se plní Ježíšova slova o tom, že jeho následovníky „budou pronásledovat a … nenávidět“. (Matouš 24:9) Zároveň mě to podnítilo, abych stejně jako apoštol Pavel podílel na „obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy“. (Filipanům 1:7)
V čem vidíte největší právní i morální výzvy při rehabilitacích či odškodnění obětí komunistického režimu, když od událostí uběhlo desítky let?
Výzvu vidím v tom, že pokud není dřívější nespravedlnost napravena, je to základ pro to, aby se mohly dít nespravedlnosti další.
S jakými největšími překážkami jste se při těchto kauzách setkal?
S právním formalismem.
Můžete popsat případ, který pro Vás byl přelomový – například kauzu Hartmuta Tautze – a co jste si z ní odnesl?
Případ Hartmuta Tautze (1968-1986), který byl roztrhán pohraničními psy, otevřel cestu k rehabilitacím nejen těch, kdo byli za minulého režimu usmrceni nebo zraněni na hranicích, ale i ostatních, kdo byli zatčeni a vězněni, aniž došlo k jejich odsouzení. Odnesl jsem si z toho to, že i když od těch událostí uplynulo už tolik let, tak pro poškozené a jejich pozůstalé znamená soudní rehabilitace velkou morální satisfakci.
Jak vnímáte roli advokáta, který se zaměřuje na historickou „spravedlnost“, v kontextu dnešního právního prostředí a soudnictví?
Role advokáta, který soudu předkládá příslušné rehabilitační návrhy, je významná. To je patrné třeba z toho, co mi před lety řekla soudkyně olomouckého soudu JUDr. Šárka Haltufová: „Já jsem ráda, že sem ty návrhy posíláte, protože my, mladí soudci, bychom jinak nevěděli, jaké hrůzy páchali naši předchůdci.“
V jakém směru by měla česká justice či stát zlepšit legislativu nebo praxi, aby se obětem totalitních režimů dostalo odpovídajícího uznání a nápravy?
Konkrétní případy nerozhoduje „česká justice“, ale jednotliví soudci. Mnozí plně pochopili nálezy Ústavního soudu ČR, podle nichž je třeba právní předpisy, které se týkají rehabilitací, vykládat ve prospěch poškozených (viz. tabulka níže). A další se to snad ještě naučí.
Při své práci jste působil často tam, kde chyběla jasná judikatura či precedent. Jak se v takových případech připravujete?
Radím se s těmi, kdo mají mezinárodní zkušenosti. A také zkoumám, co o takovém problému říká Bible.
Jak vidíte budoucnost těchto typů kauz – je podle Vás stále možné dosáhnout nápravy i po mnoha letech? Jaká je šance pro případné nové oběti nebo jejich rodiny?
Všechny křivdy nelze v tomto světě napravit. Nikdo z nás nemá moc vzkřísit generála Heliodora Píku nebo doktorku Miladu Horákovou. Ale v mnoha případech je možné určité nápravy dosáhnout i po mnoha letech. Nejde jen o nezákonnosti z doby komunistické vlády, ale i tzv. Slovenského štátu a také první, druhé i třetí republiky. Stačí připomenout, že vojenský trestní zákon císaře Františka Josefa I. č. 19/1855 ř. z. platil v Československu až do 31. 7. 1950. (viz například článek Slovenský soud po 90 letech zprostil viny Martina Boora; dostupné na https://www.jw.org/cs/zpravy/zeme/globalni/martin-boor-zprosten-viny-slovensko/
Kromě právní praxe – jakou roli hraje ve Vašem životě osobní víra či etické přesvědčení? Ovlivňuje to Vaši práci advokáta?
Ano, zásadně.
Co byste poradil mladým advokátům, kteří by se chtěli specializovat na právo, které spojuje prvky historie, spravedlnosti a lidských práv?
Řešení právních otázek nehledejte jen v právních předpisech a judikatuře, ale zkuste zjistit, co se o tom problému píše v Bibli; moudrost v ní je nadčasová.
Tento rozhovor připravujeme k výročí událostí 17. listopadu 1989, máte nějaké osobní poselství pro naše čtenáře?
Odpověděl bych slovy apoštola Pavla: „Nepolevujme tedy v konání dobra, protože když se nevzdáme, budeme v patřičný čas sklízet. Pokud k tomu máme příležitost, konejme dobro všem.“ (Galaťanům 6:9, 10)
Děkuji za rozhovor!
Doktor Müller se rovněž zúčastní diskusního večera „Od moci bezmocných k síle práva“, který v pondělí 17. listopadu od 18 hodin v Aule pražského Paláce Dunaj připomene 17. listopad 1989 a roli advokacie při obnově právního státu. Česká advokátní komora ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla srdečně zvou všechny zájemce o moderní dějiny, právo i etiku. Přijďte, vstup je zdarma, bez registrace, až do vyčerpání kapacity sálu. Těšíme se na Vás!
Hana Rýdlová, šéfredaktorka Advokátního deníku a Bulletinu advokacie
Z rehabilitační judikatury Ústavního soudu:
- nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 ve věci Jana Marešky: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“
- nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci Víta Fialy: „Účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. … označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“
- nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 ve věci Adolfa Walici: „Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu, týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené za minulého režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.“
- nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 ve věci Víta Fialy: „Pro odstranění jakýchkoli pochybností Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem.“
- nález ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 ve věci Petra Šocha: „Projevem právního formalismu ba až cynismu – zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem – je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za politického vězně, avšak v zápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky ,politický vězeň‘ podle příslušného zákona“. (Stejně viz v nálezu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07 ve věci Jana Vnenčáka.)
- nález ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 ve věci Rudolfa Oprendeka: „Demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další“; soudy „nemohou … legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným“.
