Cihelné dlažby a podlahy se stěrkami napodobujícími beton

Trochu z historie cihelných dlažeb

Cihelné dlažby (dlažby z cihel, resp. z přímo k tomu účelu vyrobených dlaždic z pálené hlíny) jsou jedním z nejstarších typů pevných podlah, dodnes byť fragmentárně dochovaných v historických objektech. Počátky pevných podlah souvisely s potřebou dosáhnout vyšší kvality staveb obytných i veřejných, provázenou nejen touhou po větším pohodlí, ale i úmyslem reprezentovat. Vedle nejstarších podlah z hliněných mazanin byly dalším vývojovým stupněm kromě dnes prakticky nedochovaných dřevěných podlah dlažby z kamenných prvků (valounků, kostek, desek), a potom už to byly dlažby z tvarovek z pálené hlíny.

Volba materiálu pro cihelné dlažby byla podmíněna ohledy na výrobní náklady, zejména dostupností vhodné suroviny (sprašových zemin s obsahem jílů, křemičitých písků, vápenců, limonitů a dalších nerostů) a dále zvládnutím technologie výroby pálených výrobků (mísení zavlhlé směsi a její zpracování do plastické konzistence, tvarování pěchováním (natloukáním palicemi) do kadlubů (dřevěných forem), vysoušením (obvykle na slunci) a následným vypálením za teplot cca 900–1000 °C). Ta byla známá už od dob starověku; v našich zemích se dle novodobých nálezů objevují první pálené dlaždice v 10. a zejména v 11. stol., a to zejména v sakrálních stavbách. Vedle jednoduchých plochých dlaždic to byly i složitější dlaždice tzv. vyšehradského typu – šestiúhelníky s reliéfy (např. gryfů a lvů), kombinované s hladkými trojúhelníky či obdélníky do složitých skladeb. Jedním z posledních nálezů dlažby uvedeného typu je dlažba v bývalé kapli sv. Václava na Malé Straně.

Obr. 1a: Bývalá kaple sv. Václava na Malé Straně – zachovaná část dlažby (Jarmila Čiháková a Martin Müller). (Foto M. Frouz)

Obr. 1b: Bývalá kaple sv. Václava na Malé Straně – detail nalezené dlaždice s reliéfem gryfa. (Foto M. Müller)

Obr. 2: Kaple sv. Václava na Malé Straně – rekonstrukce podlahy z replik (T. Rafl, P. Šťastná). (Foto M. Frouz)

Pro užití cihelných dlaždic při řemeslně dobře zvládnuté technologii výroby i pokládky (většinou do lože z vápenné malty, výjimečně také prostým položením na rovnou hliněnou či vápennou mazaninu s rubem dlaždice potřeným vápenným mlékem) vedly zprvu hlavně estetické a reprezentační kvality. Posléze, s rozšířením i do dalších typů staveb, se uplatnily i další přednosti: možnosti různých tvarů a formátů, solidní pevnost a otěruvzdornost, tepelněizolační vlastnosti, požární odolnost a osvědčená dlouhodobá životnost. Proto patří dodnes k jedněm z nejvhodnějších materiálů pro podlahy obnovovaných historických budov.

Obr. 4: Klášter v Roudnici n. L., hala 2. NP farního úřadu, původně proboštství kláštera – zachovalá dlažba z 18. stol.

Obr. 3: Sázavský klášter – detail dlažby empory kostela sv. Prokopa

Keramické (rozumí se cihelné) dlaždice byly schopny vyhovět měnícím se požadavkům praktickým i slohovým, a to nejen tvarováním, způsobem kladení, ale i povrchovou úpravou, dekorem a barevností.

K hladkým i reliéfním románským čtverhranným, šestihranným, trojúhelníkovým, skládaným do různých složitých rastrů, se přidaly glazované dlaždice v gotice, později (v renesanci a baroku se rozšířila škála velikostí, formátů a tvarů) opět v různých rastrech a kombinacích barevných glazur a engob. Takové byly užívány i v reprezentačních prostorách. Jinde zůstalo u čtvercových dlaždic, případně u dlažby z cihel, oboje zaznamenaly velké rozšíření jak v církevních, tak světských stavbách.

Obr. 5: Nostický palác v Praze – částečně doplněná původní cihelná dlažba s dřevěnými profily na hranách stupňů vřetenového schodiště

Na půdách všech typů staveb se užívaly i méně vypalované a méně pevné dlaždice, tzv. půdovky, a to až do 1. pol. 20. století pro vytvoření požárně odolného povrchu stropní konstrukce. (Zejména na schodech se kvůli většímu namáhání na hranách kombinovaly dlaždice s dřevěnými profily ohraničujícími dlážděnou plochu). Dlažba byla kladena do různě pevných vápenných malt na násypech, v suterénech často jen do písku.

Z materiálového hlediska se po všechna století u keramických dlažeb jednalo o klasický cihelný střep. Teprve v druhé polovině 19. století se rozvinula výroba kameninových, dále šamotových a nakonec cementových dlaždic, podstatně pevnějších s různými povrchy, většinou s glazurami či engobami. Cihelnými dlaždicemi zůstaly vydlážděny vesměs půdy (půdovkami) a sklepy (ostře pálenými cihlami). Ale příklady starších novodobých replik jsou k vidění na řadě historických objektů opravovaných od poč. 20. stol., např. ve Starém královském paláci Pražského hradu, na hradě v Písku a v dalších.

Obr. 6: Sousedství barokní cihelné dlažby a dlažby cementové z 19. století na chodbě Clam-Gallasova paláce v Praze

Nakládání s nálezy fragmentů cihelných dlažeb

Dlažby, ať vnitřní či venkovní, jsou provozně jedněmi z nejnamáhanějších částí staveb, jsou vystaveny velkému mechanickému opotřebení, jsou na ně kladeny různorodé nároky, zejména provozní, pevnostní i estetické. Životnost každého prvku je více či méně omezena.

Při rekonstrukcích se často nacházejí většinou jen fragmenty původních cihelných dlažeb, ať už co do kusů či výměr, a to ještě v různém stupni opotřebení či poškození. (Záleží na expozici, vystavení zátěži, oděru atd.) Když odhlédneme od zmíněných hodnot umělecko-historických, je zde zejména hledisko užitné hodnoty z pohledu dnešního uživatele. Ten obvykle žádá po dodavateli, aby získal podlahu s povrchem kvalitním esteticky i mechanicky, provozně bezpečnou a dobře udržovatelnou. Další řada problémů komplikujících přežití dlažeb souvisí se stavebními zásahy do stropů a podlah pod vlastní nášlapnou vrstvou (izolace, zesilování stropů, rozvody techniky prostředí, tj. ukládání elektroinstalací, trubek topení a chlazení, vzduchotechniky apod.

Pro nakládání s vlastní dlažbou to pak znamená několik možností:

Ideální je, když dochovaná dlažba je v takovém stavu, že je provozně schůdné a bezpečné, aby mohla zůstat na místě a po náleži konzervačním ošetření, doplnění, přespárování a impregnaci mohla sloužit dále. To předpokládá takový režim provozu, který umožní, aby nedošlo k jejímu nevratnému poškození (obr. 4, 9).
Nalezené fragmenty, které není možné využít, je vhodné ponechat na místě, nejlépe včetně stabilizovaného výseku podkladních vrstev. Po zdokumentování a případných restaurátorských zásazích (čištění, konzervace, petrifikace) nález přikrýt separační vrstvou (netkaná textilie, papír apod.) a na nejlépe sypkou vyrovnávací vrstvu položit novou podlahu. Toto řešení musí být umožněno výškovými poměry.
Dále je možné starou dlažbu rozebrat, po opravách podkladních vrstev znovu uložit, většinou v kombinaci s novými doplňujícími dlaždicemi, řešenými jako kopie nebo jako neutrální doplňky původní dlažby (obr. 8).
V případě, že není možnost nebo vůle vrátit nalezené fragmenty zpět, přichází v úvahu buď položení v jiné místnosti téhož objektu, nebo dokonce deponování někde jinde, což prakticky znamená ztrátu z hlediska stavební historie objektu. Na původním místě se pak položí nová podlaha, optimálně vycházející materiálově z nálezů.

Užití cihelných dlaždic vyráběných v současnosti

Dnes jsou dostupné cihly a cihelné dlaždice v široké škále materiálové, pevnostní i tvarové, s uplatněním pro podlahy v interiéru i v exteriéru (obr. 20, 21). Pro využití při obnovách historických památkových objektů se v rámci dnes dostupného sortimentu dlaždic osvědčují zejména od 90. let opět vyráběné tzv. ruční cihelné dlaždice vycházející z historických formátů a částečně i z původních technologií ručního ražení – natloukání do forem. Vedle běžných čtvercových dlaždic velikosti 15 × 15 až 25 × 25 cm (tloušťky 3–5 cm) jsou to často obdélníky či šestiúhelníky v šířce až 35 cm a tloušťce až 65 mm. Materiálově se jedná o cihelný střep s režným povrchem. Ve spolupráci se specializovanými cihelnami je možno vytvořit repliky nalezených vzorů pro doplnění, resp. opětovné zadláždění potřebných ploch. Svým autentickým neprůmyslovým vzhledem odrážejí podíl ruční práce i užitné vlastnosti. V případě potřeby je možné nechat vyrobit dlaždice odpovídající rozměry i texturou nalezeným historickým originálům. Po náležité impregnaci povrchu odpovídají velmi dobře nárokům na podlahy v historických prostorách. Dají se dobře kombinovat s dalšími materiály – zejména s tradičními kamennými deskami, dřevěnými masivními podlahami, případně pouze s dělicími či lemovacími, resp. ohraničujícími, dřevěnými prahy (obr. 14, 15).

Způsob kladení záleží na podmínkách, je možné užít klasické technologie kladení do zavlhlé směsi s tradičním vápenným pojivem, i když dodavatelé i zde nejraději užívají moderní lepidla na pevný podklad. Podstatné je nespárovat maltami podporujícími výkvěty, lépe je spolehnout se na výrobcem doporučované spárovací hmoty. U cihelných dlažeb pokládaných na neizolovaném podkladu, ve sklepech a nepodsklepených prostorách je ovšem vhodné spárovat (pokud vůbec) maltami (obvykle vápennými), které zaručí alespoň určitý stupeň paropropustnosti. Ve sklepech je možné užít pro zaplnění spár pouze písek (obr. 7). Pro masivní a odolné dlažby se užívají hutné, ostře pálené cihly buď klasické, nebo typu klinker, využitelné i v exteriéru vzhledem k minimální nasákavosti, a tudíž dobré mrazuvzdornosti.

Obr. 7: Nostický palác, suterény – nová dlažba z ostře pálených cihel klasického formátu kladená do zavlhlé vápenné směsi na podkladní hutněný štěrkopískový polštář a kombinovaná s kamennou dlažbou původních valounků i druhotně položených nálezů z jiných míst v budově. Cihly nebyly ani spárovány, aby se zajistila maximální prodyšnost. Extrémní vlhkost sklepů je ale trvale zatěžujícím faktorem pro všechny povrchy.

Ošetření cihelné dlažby a její údržba

Před spárováním je třeba povrch dlaždic ochránit kvůli potřísnění maltou (vápnem či cementem). Dříve se jako nejjednodušší používala mýdlová voda, dnes to jsou sofistikovanější prostředky (např. Imesta C2).

Při spárování maltami, resp. k tomu určenými tmely (u dlažeb neizolovaných podlah alespoň částečně paropropustnými), je také důležité, aby tyto materiály nezpůsobily výkvěty (užité malty by měly mít možnost hydrofobizace, jinak je vhodné použít výrobcem garantovaných tmelů).

Pro následnou impregnaci povrchů starých i nových dlaždic, která by je měla ochránit před zašpiněním, se užívají různé prostředky nejen tradiční – na bázi včelího vosku (např. Imesta BV), ale i oleofobní a hydrofobní impregnace na bázi organokřemičitanů (silanů a siloxanů, např. Imesta IBS 27).

Příklady realizovaných obnov a rekonstrukcí cihelných dlažeb

Obr. 8: Lichtenštejnský palác, prostor „jižní věže“ – znovupoložení odhalené renesanční dlažby doplněné novodobými replikami

Uvádím několik příkladů užití cihelných dlaždic v památkově obnovovaných objektech, zejména podle projektů Architektonického ateliéru Pavla Kupky a Studia acht.

Lichtenštejnský palác v Praze na Malé Straně

Jižní část Lichtenštejnského paláce (dnes HAMU) v sobě skrývá gotický objekt věžového typu. V souvislosti se zajímavým nálezem sdružených gotických oken v obvodových stěnách byla více než 1 m pod úrovní novodobé podlahy prvního patra odkryta historická podlaha – renesanční, resp. raně barokní – z čtvercových cihelných dlaždic (cca 190 × 190 mm). Po doplnění novými replikami, osazenými podle původních do vápenné malty na násypu klenby, tvoří tato dlažba nejnižší úroveň stupňovitého respiria. Úroveň nedochované gotické podlahy je možno hypoteticky odvodit od dochovaných fragmentů okenních sedilií (obr. 8).

Toskánský palác na pražských Hradčanech

Při obnově Toskánského paláce v Praze (1994–1997) byly zachované původní barokní dlaždice tam, kde je novodobý provoz dosud ještě nevytlačil (půdy, podružné chodby, černá kuchyně), v mezích možností opraveny, doplněny, ponechány na místě či pokládány zpět (obr. 9).

Obr. 9: Toskánský palác – původní dlažba v černé kuchyni

Podstatný rys památkové obnovy tohoto paláce spočíval v tom, že ve velkém rozsahu byly v rámci nových dlažeb užity poprvé také větší formáty ručně vyráběných dlaždic s povrchy režnými nebo opatřenými engobou. Tvary i formáty vycházely z nálezů jednotlivých kusů původních dlaždic nalezených při rozkrývání podlahových konstrukcí v různých částech paláce. V klasické barevné i geometrické kombinaci se použily pro výdlažbu schodišťové haly rekonstruované jako reminiscence původního předsálí velkého tanečního sálu v palácovém pianu nobile. Žádné původní podlahové konstrukce se v těchto prostorách nezachovaly, protože před rekonstrukcí byla hala rozčleněna na sociální zařízení s novodobými dlažbami cementovými a keramickými a řezanými pískovcovými čtverci z pol. 20. stol. Nová cihelná dlažba byla lepena na cementový potěr na vyměněném násypu nad klenbou přízemí (obr. 10).

Obr. 10: Toskánský palác – nová dlažba schodišťové, tzv. krbové haly skládaná do klasických trojbarevných geometrických kombinací

Obr. 11: Toskánský palác, hala v 2. NP – výkres skladby podlahy

Podlaha haly ve třetím podlaží paláce je příkladem toho, že klasickou cihelnou dlažbu je možno použít i v případě odlehčené skladby na stropní konstrukci s omezenou únosností. Po odstranění násypu kvůli odlehčení stropu a potřebě zesílení stropních trámů příložkami byly cihelné velkoformátové dlaždice – šestiboké s úhlopříčkou cca 320 mm, tl. 30 mm (1) – lepeny na profilované polotuhé PE rohože Schlüter Ditra (2), které mají funkci separační vrstvy na vyrovnávacích a zpevňujících cementovláknitých deskách (3), položených na vrácený prkenný záklop (6). Dodnes nedošlo k poruchám dlažby, přestože strop určité průhyby vykazuje (obr. 11, 12).

Obr. 12: Toskánský palác, hala v 3. NP – dlažba z velkoformátových cihelných dlaždic

Nostický palác

Obr. 13: Nostický palác – původní dlažba na chodbě po povodni 2002

Nalezené zbytky původní výdlažby z cihelných dlaždic šestiúhelníkových či čtvercových posloužily hlavně jako vzory pro výrobu nových dlaždic, užitých jako hlavní materiál výdlažby přízemních hal a komunikačních prostor (obr. 13). Tyto cihelné dlaždice (s podílem ruční výroby) byly s úspěchem zkombinovány i s dalšími materiály – pískovcovými deskami či dřevěnými prahy tvořícími modulovou kresbu rozčleňující větší dlážděné plochy (konírny, výstavní prostory v přízemí, viz obr. 14, 15). Samotné nálezy byly buď ponechány na místě po drobných opravách, spárování vápennou maltou apod. (topné komory, obslužné zádveřní prostory, parapety schodišťových oken), či rozebrány a vráceny s doplněním replikami (půdovky v krovech), případně ochráněny netkanou textilií, zasypány a zakryty novou podlahou (několik kusů dlaždic odbourané stěny staršího západního křídla pod dvorem, zbytky dlažby v přízemí západního křídla) nebo byly znovu uloženy v méně frekventovaných místech (např. několik šestiúhelníkových dlaždic z přízemní chodby východního křídla do předsíně podružného schodiště v sousedství, několik okenních parapetů atd.). Pro povrchovou úpravu starých i nových dlaždic bylo užito oleofobních a hydrofobních impregnací na bázi silanů a siloxanů (Imesta IBS 27). Klasické cihelné dlažby z ostře pálených cihel do chudé vápenné malty bylo užito též v části sklepních prostor (obr. 7).

Obr. 14: Nostický palác – výkres spárořezu podlahy přízemního sálu, kombinace cihelných dlaždic a modulových dubových profilů (pozůstatků původně položené prkenné podlahy, po povodni 2002 zdeformované a odstraněné)

Obr. 15: Nostický palác – detail výdlažby přízemního sálu (dtto obr. 14), kombinace cihelných dlaždic a modulových dubových profilů

Sázavský klášter

Obr. 16: Sázavský klášter – dlažba na empoře kostela po opravě

Zmíněné přístupy byly uplatněny i v rámci obnovy kostela a fary Sázavského kláštera. Konzervační princip se použil na emporách kostela sv. Prokopa, kde byly dochované cihelné podlahy ponechány na místě, s nezbytným dílčím rozebráním a zpětným položením v trasách elektroinstalace, aby se umožnilo využití těchto prostor pro trvalou expozici. Provedlo se několik náhrad rozpadlých kusů, povrchová impregnace prostředkem Imesta BV (s včelím voskem), spárování vápennou maltou (obr. 16). Novodobé repliky (čtvercové „půdovky“) byly položeny v rámci nových skladeb na chodbách fary.

Obr. 17: Sázavský klášter – pokládka nové dlažby na chodbě fary

Poznámky k novým cihelným dlažbám

Uvedené příklady nejsou pracemi ateliéru Studio acht.

U nově realizovaných cihelných dlažeb se setkáváme i s potřebou zabudovat do nich koncové prvky rozvodů techniky prostředí (vzduchotechniky, elektro – osvětlení, zásuvky silno- a slaboproudé). S instalací těchto technických prvků nutných pro provoz obnovovaných objektů se realizátoři vyrovnávají s větším či menším úspěchem. Je důležité pevné osazení těchto prvků zvážit s ohledem na neměnnost instalace bez možnosti úprav polohy (obr. 18, 19).

Obr. 18, 19: Pražský hrad, Nejvyšší purkrabství – instalace VZT a zásuvek. (Foto V. Hána)

Poznámka k užití moderních napodobenin, resp. náhrad cihelných dlaždic v rekonstrukcích, např. tenkovrstvými keramickými, kameninovými či betonovými dlaždicemi. Jsou naprosto opodstatněné u podlah nově zbudovaných provozů, sociálních zařízení, zázemí restaurací, strojoven atd., tedy u evidentně nově vložených provozů, kde povrchy nemusejí odpovídat historickému charakteru objektu, ale musejí splňovat různé provozní, hygienické či bezpečnostní požadavky. I zde je však na místě střídmost. V historických prostorách jistě obstojí dlaždice s režnými slinutými neglazovanými povrchy, v přírodní barevnosti. Rozhodně nejsou na místě módní dlaždice s romantickými dekory ze zahraničních katalogových nabídek.

Dnes jsou i v památkových objektech stále častěji navrhované a užívané betonové podlahy, resp. podlahy se stěrkami napodobujícími beton, popřípadě se syntetickými nátěry. I zde je třeba jejich užití dobře zvážit, konkrétně na podlahách na terénu (bez hydroizolace), protože nejsou paropropustné.

Obr. 20: Dům čp. 266 na Malé Straně – dlažba Prima-cotto pokládaná na pavlači. (Foto V. Hána)

Obr. 21: Pražský hrad čp. 49 – výdlažba dvorku, kameninová dlažba

Článek vychází z prezentace na semináři s názvem Keramická staviva v historických stavbách, který pořádala Společnost pro technologie ochrany památek STOP (https://www.pamatky-stop.cz)