České dějiny mají zvláštní, možná dosud nepopsanou kontinuitu: v různých staletích a v odlišných politických i společenských kulisách se v nich opakovaně objevuje jedno obyčejné jméno – Jan. Všední a běžné, a právě proto, nebo snad právě přesto, je v českém kontextu zatíženo silnou symbolikou osobní oběti, mravního vzdoru a odpovědnosti vůči společnosti. Jan Hus, Jan Nepomucký, Jan Amos Komenský, Jan Opletal, Jan Kubiš, Jan Masaryk, Jan Patočka či Jan Palach se každý v jiné době střetl s autoritou, kterou považoval za nespravedlivou, a zvolil odpor, i za cenu vlastního života.
Jan Hus byl upálen, protože odmítl podřídit pravdu institucionální moci. Jan Nepomucký byl podle tradice svržen z Karlova mostu, protože nechtěl porušit mlčenlivost a stát se nástrojem panovnického nátlaku. Jan Amos Komenský odešel do celoživotního exilu kvůli obraně svobody svědomí. Jan Opletal padl jako oběť nacistické represe. Jan Kubiš položil život v boji proti nacistické moci poté, co smrtelně zasáhl Reinharda Heydricha. Jan Masaryk symbolizuje násilný konec demokratické politiky po roce 1948. Jan Patočka zemřel po výsleších StB jako svědek mravního odporu. A Jan Palach se 16. ledna 1969 zapálil na Václavském náměstí, aby probudil společnost smiřující se s rezignací a ztrátou svobody.
Právě dnes si připomínáme 57 let od Palachova činu. Činu krajního, bolestivého, dodnes diskutovaného. Ne proto, že by byl snadno pochopitelný, ale proto, že byl mravně naléhavý. Palach neútočil na konkrétní osoby, neusiloval o moc ani o slávu. Svým činem kladl otázku odpovědnosti každého jednotlivce v situaci, kdy se zlo stává každodenní normou. Jeho slova, že „člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“, patří k těm, která nestárnou. Nevyzývají k hrdinství za každou cenu, ale k osobní míře odvahy. K tomu, aby se člověk nevymlouval na okolnosti, systém či dobu.
Normalizační režim se Palachův odkaz pokusil rychle zpochybnit a zneuctít. Lživé konstrukce o „studeném plameni“ a manipulaci studentů, šířené komunistickým funkcionářem Vilémem Novým, neměly jen popřít Palachovu motivaci, ale především zbavit společnost nepohodlného svědomí. Právě tehdy se však znovu ukázalo, že i v deformovaném právním prostředí má význam postavit se na obranu pravdy. Advokátka Dagmar Burešová, která zastupovala Palachovu matku Libuši v žalobě na ochranu osobnosti, věděla, že šance na úspěch je minimální. Přesto žalobu podala a vedla. Nešlo jen o spor s režimem, ale o zachování lidské důstojnosti. Osudy Dagmar Burešové a dalších statečných advokátů připomíná projekt České advokátní komory Advokáti proti totalitě, který vrací do veřejného prostoru příběhy těch, kdo v nesvobodných poměrech hájili základní hodnoty advokátní profese. Možná právě v tom spočívá český „janovský“ odkaz. V ochotě nést následky vlastního rozhodnutí. V pochopení, že některé hranice se nepřekračují a že mlčení může být formou viny.
Hana Rýdlová, šéfredaktorka Advokátního deníku a Bulletinu advokacie
Foto: ilustrační redakce AD
