Z práva na soudní ochranu neplyne právo na „jediné správné odůvodnění“ – Judikatura

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, ze kterého vyplývá, že z práva na soudní ochranu neplyne právo na „jediné správné odůvodnění“.

Stěžovatelka pracovala jako obsluha čerpací stanice. V březnu 2022 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Zaměstnavatel odůvodnil výpověď jednak neomluvenou jednodenní absencí stěžovatelky, jednak jejím odmítnutím převedení na jinou práci. Stěžovatelka mu nicméně následně písemně oznámila, že považuje výpověď za neplatnou a trvá na zaměstnávání i po uplynutí výpovědní doby. V řízení před obecnými soudy se následně stěžovatelka domáhala určovací žalobou vyslovení neplatnosti výpovědi.

Okresní soud její žalobě vyhověl a vyslovil neplatnost rozvázání pracovního poměru. Ačkoliv stěžovatelka podle něj nepochybně porušila své pracovní povinnosti, nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem neomluvenou absenci stěžovatelky kvalifikovat jako závažné porušení pracovních povinností, pro které je možné dát zaměstnankyni výpověď. Rozsudek okresního soudu potvrdil také krajský soud, jehož rozhodnutí napadl zaměstnavatel dovoláním. Nejvyšší soudu mu vyhověl a změnil rozhodnutí tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že posuzované neomluvené zameškání práce žalobkyní je nutno hodnotit jako závažné porušení povinnosti, nikoliv pouze jako méně závažné porušení. Neomluvené zameškání práce v rozsahu jedné směny a nerespektování opakovaně vysloveného nesouhlasu zaměstnavatele s čerpáním dovolené narušuje důvěru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Intenzitu porušení podle Nejvyššího soudu nesnižuje ani stěžovatelčina snaha zajistit za sebe náhradu.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Konkrétně spatřuje protiústavnost v tom, že Nejvyšší soud „svévolnou ústavně nekonformní interpretací zákona a defacto i své vlastní dlouhodobé ustálené judikatury výslovně odmítl komplexní zhodnocení všech okolností případu v souvislosti s její neomluvenou jednodenní absencí v práci, kteroužto nesprávně považuje za dostačující samu o sobě pro výpověď z důvodu závažného porušení pracovních povinností“.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 

Ústavní soud se v nálezu nejprve zabýval tím, co plyne z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto právo stanovuje řadu procesních záruk, jímž musejí soudy dostát, aby poskytovaná soudní ochrana splňovala ústavní požadavky. Tyto procesní záruky však nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Právo na řádné odůvodnění je jednou z takových procesních záruk. Odpovídá mu povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na „jediné správné“ odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Opačný závěr by popíral roli Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti a smyslu institutu ústavní stížnosti, která slouží k ochraně základních práv a svobod.

Nejvyšší soud se ve stěžovatelčině případě s relevantními argumenty vypořádal a vysvětlil, proč rozhodl, jak rozhodl. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že by Nejvyšší soud odmítl komplexní zhodnocení všech okolností jejího případu. Neodmítl, hodnotil je, ale hodnotil je jinak než stěžovatelka a než nižší soudy, což v napadeném rozsudku vysvětlil. Hodnocení skutkových okolností i výklad podústavního práva je však primárně věcí obecných soudů – Ústavní soud může zasáhnout jen v případě, že by tím soudy porušily základní právo nebo svobodu stěžovatelky. Stejně tak je věcí Nejvyššího soudu, jak interpretuje a aplikuje svoji vlastní judikaturu, pokud neporuší povinnosti plynoucí z práva na zákonného soudce. Proto není na Ústavním soudu, aby hodnotil, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu ve světle jeho vlastní judikatury obstojí, jak namítá stěžovatelka.

K nálezu uplatnila odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Ronovská.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1815/25 včetně disentu je dostupný  ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD