Advokát a obhájce Tomáš Sokol k otázce nuceného výkonu advokacie – Advokacie
Advokát a obhájce Tomáš Sokol v aktuálním čísle Bulletinu advokacie rozebírá problematiku fatální neshody mezi ustanoveným obhájcem a jeho klientem. Na pozadí nedávného rozhodnutí Ústavního soudu otevírá obecnou otázku, jaké meze má povinnost advokáta snášet konfliktní či nepřátelské jednání klienta a jak postupovat, pokud je nezbytná důvěra mezi nimi nenávratně ztracena, a to i ve světle § 20 odst. 2 zákona o advokacii.
Usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2109/25, odmítl Ústavní soud stížnost advokáta, který se touto cestou bránil proti odmítnutí jeho žádosti o zrušení svého ustanovení obhájcem. Konkrétní důvody budou dále podrobněji rozebrány. Pro úvod stačí pouze stručně konstatovat, že k tomuto kroku přistoupil advokát poté, kdy se dvakrát pokusil dosáhnout zrušení svého ustanovení obhájcem okresním soudem z důvodu ztráty vzájemné důvěry mezi ním a klientem. A také pro neochotu klienta s ním komunikovat.
Následující řádky nemají být kritikou usnesení Ústavního soudu, i když podle mého přesvědčení se měl problémem zabývat podrobněji. Podstatné je, že v obecné rovině zůstala nezodpovězena otázka, jak by měla být takováto fatální neshoda mezi klientem a jemu ustanoveným advokátem řešena. Až doposud se zdálo, že zákonodárce měl v této věci jasno. Nyní se ale naopak zdá, že se dost liší názory na to, jak řešit vztah klienta s ustanoveným obhájcem, který dospěl do stadia otevřeného sporu, což se projevuje mj. kritickými vyjádřeními klienta na adresu poskytované právní služby, a tedy advokáta, případně ještě razantnějšími projevy. Někteří kolegové situaci, do které se ustanovený advokát v tomto konkrétním případě dostal poté, kdy neuspěl s žádostmi o zrušení ustanovení, označili za nucenou práci.
Skutkové okolnosti případu
Pokud jde o skutkovou stránku problému, budu vycházet z toho, jak ji líčil zmíněný advokát. Jednak proto, že to, co uváděl jako důvody žádosti o zrušení jeho ustanovení, nebylo ani okresním soudem, ani soudem Ústavním zpochybněno. Ale zejména proto, že případ lze také vnímat jako modelovou situaci, s níž se může setkat každý ustanovený advokát. A mnozí jsme se s ní již i setkali, byť možná ne v tak vyhraněné podobě. Nechci tvrdit, že jde o hromadně se vyskytující problém, ale jistě problém, který by měl mít uspokojivé a též standardní řešení.
Podle obsahu ústavní stížnosti byl advokát ustanoven obhájcem 11. 4. 2024 a dne 6. 11. 2025 (správně zřejmě 6. 11. 2024) podal okresnímu soudu žádost o zrušení ustanovení obhájcem. Poukázal na § 20 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Svoji žádost zdůvodnil tím, že mu klient neposkytuje potřebnou součinnost a byla též narušena nezbytná důvěra mezi ním a tímto klientem. Klient advokátovi vyčítal nedostatečnou aktivitu, podle ústavní stížnosti komunikoval s advokátem arogantně, s despektem, což lze hodnotit jako zmíněnou ztrátu důvěry.
Dne 10. 1. 2025 zaslal okresní soud advokátovi dopis, v němž mu sdělil odmítavé stanovisko k jeho žádosti. Soud poukázal na to, že ani nedostatečná komunikace ze strany klienta není důvodem pro zrušení ustanovení obhájce. K tvrzení o ztrátě vzájemné důvěry soud doslova napsal: „Soud v této souvislosti poznamenává, že je mu z úřední činnosti známo, že osoba obžalovaného je velmi kritická, obžalovaný vznáší výhrady vůči úředním osobám, znalcům, účastníkům řízení apod. a soud je přesvědčen, že kritiku a výtky by vznášel vůči kterémukoliv jinému soudem ustanovenému obhájci. Pokud by soud žádostem o zproštění bez uvedení konkrétního důležitého důvodu vyhověl, byl by ohrožen účel trestního řízení a smysl nutné obhajoby.“ K tomu pak ještě soud dodal, že je přesvědčen o schopnosti advokáta jako profesionála přijmout kritiku, a je-li neoprávněná, vyvrátit ji a věc klientovi řádně vysvětlit. Podle soudu bylo nutné též přihlédnout k tomu, že se jednalo o první kontakt ze strany klienta a kritika obhájce byla vedena spíše v obecné rovině. Což bych si troufl, s jistou znalostí toho, co někteří klienti „dovedou“, označit za typickou hraběcí radu.
Konflikt mezi advokátem a klientem nejenže dál pokračoval, ale zjevně gradoval. Advokát tedy podal další žádost o zrušení ustanovení. Odůvodnil ji stížností, kterou jeho klient zaslal soudu a v níž tvrdil, že se advokát vymlouvá jako pětileté dítě, dále, že si advokát zjevně neuvědomuje, jak nebezpečné je pro jeho klienta chování advokáta, a též, že je nepřípustné lhát a podvádět a v přiměřené době nezkontaktovat svého klienta. Situace se pokud možno ještě vyhrotila, když v dubnu 2025 podal klient na advokáta stížnost ČAK, která ji začala prošetřovat. Dne 15. 5. 2025 pak tento klient zaslal advokátovi předžalobní výzvu s urážkami a výhrůžkou, že na něj podá žalobu o náhradu vzniklé nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč. Advokát dále poukazoval na to, že klient v rámci trestního řízení vyvíjí vlastní obhajovací aktivitu, píše různá podání, které ale nedává advokátovi na vědomí. Klient odmítl jakoukoliv spolupráci i poté, kdy ve věci bylo nařízeno hlavní líčení.
Také tuto žádost okresní soud odmítl především s tím, že advokát oproti předchozí žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti, které by soudu nebyly známy. Dále je v odpovědi uvedeno: „Soud na Vás apeluje, abyste čas, který věnujete opětovným žádostem o zproštění obhajoby, věnoval na příště přípravě na hlavní líčení, které se bude konat 27. 5. 2025, a opětovně žádosti stejného obsahu soudu nezasílal, neboť soud na takové žádosti bude nahlížet již jako na zřejmé obstruktivní podání. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že obžalovaný na Vás podal podnět k ČAK, když soud je i nadále přesvědčen o tom, že obžalovaný, který je osobou velmi kritickou nejen k advokátům, ale i úředním osobám, by nebyl spokojen s žádným advokátem, který by mu byl soudem ustanoven, a podával by obdobné žádosti opakovaně.“ Odpověď obsahuje věcný rozpor. Soud tvrdil, že advokát neuvedl nové skutečnosti, ale současně zmínil podnět klienta zaslaný ČAK, který byl dle přiložené dokumentace datován 27. 4. 2025. Tedy nepochybně o novou skutečnost šlo. Novou skutečností zcela jistě byla i předžalobní výzva.
Pro další rozbor tedy budu vycházet z toho, že v daném případě klient advokátovi vyhrožoval žalobou o náhradu nemateriální újmy, podal na něj stížnost ČAK a zjevně se k němu choval způsobem, který již není v normě běžného společenského styku. Např bezdůvodně tvrdil, že advokát lže. Ani za této situace podle názoru okresního soudu nebyl důvod k postupu dle § 20 odst. 2 zákona o advokacii. Signifikantní je závěr citovaného dopisu, podle něhož by se zmíněný klient podobným způsobem choval i vůči jakémukoliv jinému advokátovi, který by mu byl ustanoven.
Protože jinou možnost advokát neviděl, podal ústavní stížnost. V ní po vylíčení výše popsaného problému navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by bylo konstatováno, že přípisem okresního soudu byla porušena základní práva stěžovatele uvedená v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu nešlo o „přípis okresního soudu“, ale o jeho rozhodnutí. Ústavní stížnost tak splňovala formální kritéria přijatelnosti, ale byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podle Ústavního soudu se okresní soud vypořádal s žádostí o zrušení ustanovení ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli vysvětlil, proč neshledal důvody žádosti vyhovět.
První možnost obrany: pasivita
Případ je tedy vyřešen, zbyla ale dost zásadní otázka. Co musí advokát snést od svého klienta, jemuž byl ustanoven obhájcem, než dojde k naplnění hypotézy § 20 odst. 2 zákona o advokacii? Podle této hypotézy je advokát oprávněn požádat o zrušení ustanovení, dojde-li k dostatečnému narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo nedostatku součinnosti. Otázka by ale mohla znít i tak, do jaké míry lze nutit advokáta, aby snášel podobné chování klienta, jemuž byl ustanoven obhájcem?
Významné, a současně znepokojivé je již zmíněné sdělení okresního soudu, podle něhož by se tento obviněný choval podobně k jakémukoliv ustanovenému obhájci. Jinak řečeno, podle soudu by se z jeho pohledu problém vyhověním žádosti o zrušení ustanovení a následně ustanovením nového obhájce nevyřešil. Z čehož lze zcela logicky dovodit obavu soudu z toho, že dostatečně rezolutní, případně psychopatický obviněný by tímto způsobem mohl nikoliv obstruovat, ale zcela destruovat trestní řízení proti němu vedené, je-li v něm dána nutná obhajoba. To je jistě obava zcela důvodná. Navíc jak známo, exempla trahunt. Proti tomuto argumentu ale stojí citované ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii, které nelze asi vykládat jinak, než že je-li hypotéza naplněna, pak právu advokáta žádat, aby byl takového klienta zbaven, by měla odpovídat povinnost soudu této žádosti vyhovět. Nezávisle na tom, jaké chování lze od obviněného očekávat, bude-li ustanoven jiný obhájce.
Z tohoto úhlu pohledu zní výše formulovaná otázka zase jinak. Do jaké míry lze v zájmu plynulého průběhu trestního řízení obětovat čest a důstojnost advokáta tím, že bude nucen snášet od klienta nejrůznější urážky, výhrůžky, stížnosti, a možná dokonce i žaloby? Na to lze navázat otázkou, k čemu vlastně je zmíněné ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii, když nemá platit v případě, kdy hrozí nebezpečí, že obviněný, bude-li advokátovi vyhověno, se bude podobně chovat k dalšímu, případně dalším advokátům. A tak napořád.
Lze se ale současně ptát, co by se dělo, kdyby advokát oznámil, že z lidských či psychických důvodů nebude dále snášet takovéto jednání klienta, který jej uráží, a dokonce s ním chce vést spor o náhradu údajné škody. Prostě není schopen v takovéto atmosféře pracovat, a tedy se úkonů trestního řízení nebude účastnit. Včetně těch soudních. Jinak řečeno, bude na protest stávkovat. Lze si samozřejmě představit buď pokutu uloženou soudem, anebo podnět ČAK, aby chování advokáta řešila jako porušení jeho advokátních povinností. O tom, jak by orgány ČAK věc řešily, nechci spekulovat, ale leccos napovídá návrh ČAK, aby ve výše zmíněném řízení před Ústavním soudem měla postavení vedlejší účastnice. Zcela jistě také ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii a z něj plynoucí právo na zrušení ustanovení není nijak sistováno obavou, že obviněný své chování zopakuje.
Kromě závěru o korektnosti reakce okresního soudu na obě žádosti o zrušení ustanovení poukázal Ústavní soud v odst. 14 odmítavého usnesení na dle něj nepřehlédnutelný fakt, spočívající v tom, že soud advokáta ustanovuje a vybírá ze seznamu, do nějž se advokát zapisuje ze svého svobodného rozhodnutí, které pramení z jeho profesního zaměření. Tímto rozhodnutím na sebe advokát bere riziko poskytování právních služeb i v případě, které mu obecně vzato „nekonvenují“, což musí při absenci důvodů pro zproštění podle § 19 a 20 zákona o advokacii jako profesionál akceptovat. Tedy včetně stěžovatele.
Ani tento argument ale neřeší problém v obecné, či chcete-li, lidské rovině. Vědomí možnosti podobného střetu a jeho neřešitelnosti může být dost významným mementem při úvaze advokáta, zda se do zmíněného seznamu zapíše. Když se tím má fakticky odevzdávat do rukou případného psychopata, který s ním nejen nebude chtít spolupracovat, ale ještě jej bude urážet, bezdůvodně si na něj stěžovat a případně žalovat o náhradu smyšlené újmy. Nejlépe za asistence advokáta, který mu bude pro civilní řízení také ustanoven. Eventuálně, pokud by se takovéhoto případy opakovaly, mohou na to advokáti již do seznamu zapsaní reagovat tím, že se nechají vyškrtnout. Pokud ne všichni, tak jen někteří. A i to by zřejmě zkomplikovalo trestní řízení, neboť dle dostupných informací jsou okresy, kde se advokátů pro tuto právní službu nedostává.
I když vyloučíme takto krajní řešení, je zjevné, že advokát, který by se ocitl v obdobné situaci, tedy byl by dehonestován svým klientem a byly zpochybňovány jeho profesní schopnosti, ať již obecně, nebo v dané kauze, ale zrušení ustanovení se nedovolal, by mohl důvodně reagovat tím, že není schopen z tohoto důvodu svoji právní službu poskytovat. Zejména, je-li mu navíc i vyhrožováno. Což neznamená, že advokát zmaří úkon v trestním řízení, při němž je jeho účast nezbytná. Ale bude se ho účastnit zcela pasivně, neboť může doufat, že tím svému nedůvěřivému klientovi ublíží nejméně. Zejména když od klienta nemá žádnou informaci, která by se dala vyložit jako pokyn dle § 16 odst. 1 zákona o advokacii.
O tom, jak by byla řešena stížnost na advokáta, který byl pasivní vzhledem k výše popsanému chování jeho klienta a bezvýsledné snaze advokáta o zrušení jeho ustanovení, též nehodlám spekulovat. Snadno si ale lze představit i námitky obviněného vznesené v pozdější fázi trestního řízení, podle nichž v důsledku vzájemných konfliktů jej advokát nehájil lege artis, tedy s důsledným využitím všech zákonných prostředků, a v jejich rámci neuplatnil v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládal za prospěšné (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii). Čímž porušil právo klienta na spravedlivý proces.
Nejde ale jen o spor o to, kdy je už možné aplikovat ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii. Dle čl. 6 odst. 1 písm. b) Úmluvy Rady Evropy o ochraně povolání advokáta, kterou ČR podepsala 14. 11. 2025, ale zatím neratifikovala, smluvní strany zajistí, aby se advokáti mohli dohodnout na přijetí či odmítnutí jakýchkoliv fyzických nebo právnických osob jako klientů a ukončit vztah advokát-klient.
Druhá možnost obrany: zásahová žaloba
Kromě této argumentace ale podle mě existuje i možnost podstatně reálnější obrany advokáta. Je či může jí být zásahová žaloba podle § 82 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Výsledek sporu v takovémto případě nelze odhadnout vzhledem k absenci jakékoliv použitelné judikatury. Žaloba by, poněkud zjednodušeně řečeno, vycházela z premisy, že zamítnutí žádosti advokáta o zrušení ustanovení obhájcem není v pravém slova smyslu rozhodnutím, je ale zásahem přímo proti němu, konkrétně zasahuje do profesní autonomie advokáta a ukládá advokátovi povinnost pokračovat v obhajobě, ačkoliv by podle ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii mělo být postupováno jinak. Jde tedy o nezákonný zásah, proti němuž advokát nemá k dispozici opravný prostředek.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se nezabýval meritorně tím, za jakých okolností lze žádosti o zrušení ustanovení obhájcem vyhovět, by jistě bylo možné namítat i zásah do Ústavou chráněných práv advokáta, konkrétně práva podnikat dle čl. 26 Listiny. A zřejmě i porušení zmíněné Úmluvy Rady Evropy o ochraně povolání advokáta. V této souvislosti a z hlediska ústavně konformního výkladu lze tvrdit, že povinnost poskytovat právní službu není absolutní, ostatně advokátovi by pro futuro stačilo zrušit svůj souhlas s ustanovováním obhájcem. Dále, že stát nemůže advokáta nutit k výkonu obhajoby za situace, kdy zákon výslovně připouští nárok na zrušení ustanovení, tedy jinak řečeno, na odmítnutí obhajoby. Advokát není „orgánem justice“, nucený výkon obhajoby v rozporu s § 20 odst. 2 zákona o advokacii ohrožuje kvalitu obhajoby a zřejmě i spravedlivý proces.
V rozsudku NSS ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Aps 1/2005, je mj. uvedeno: „Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 až 87 s. ř. s.) je postaveno na koncepci ochrany před ‚zásahem‘ (zásahem, pokynem nebo donucením), který trvá, jehož důsledky trvají nebo u něhož hrozí opakování (viz § 82 in fine s. ř. s.). Z uvedeného vyplývá, že jde o ochranu před zásahem, který bezprostředně a přímo trvá nebo hrozí a kterému je nutné v případě, že je nezákonný, zabránit, tj. jej zakázat vydáním konstitutivního rozhodnutí (§ 87 odst. 2 věta první s. ř. s.), a tím jej právně pro futuro znemožnit.“ Domnívám se, že tato kritéria nesouhlas s postupem soudu, který je v rozporu s ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii, splňuje.
Jaký by byl korektní postup okresního soudu?
Primárně mi ale nejde o hromadění právních argumentů pro souboj advokátů se soudy. I když známé heslo Theodora Roosevelta „Mluv tiše, ale v ruce drž pořádný klacek“, také není úplně k zahození. Jsem přesvědčen, že konkrétně v daném případě okresní soud projevil zcela minimální empatii. Tedy pochopení pro to, že poskytovat právní službu někomu, kdo se k poskytovateli staví silně hostilně, případně vysloveně agresivně, jde dost obtížně, ne-li je nemožné. Záleží mj. i na psychické odolnosti advokáta. Ovšem mezi povinné profesní vybavení advokáta nepatří hroší kůže. Je minimálně nekolegiální řešit takovéto situace ve vztahu k advokátovi „na sílu“. Lze si představit konstruktivnější reakci než tu, kterou zvolil okresní soud, když na druhou žádost advokáta o zproštění ustanovení obhájcem reagoval dle mě arogantním doporučením, aby si dotyčný hleděl obhajoby a neobtěžoval suplikami. Okresní soud mohl v dané situaci, poté, kdy si ověřil důvodnost žádosti, postupovat důsledně podle § 20 odst. 1 zákona o advokacii, a tedy zrušit ustanovení obhájcem. Co by se dělo dále, je již jinou věcí.
Okresní soud jistě mohl ustanovit dalšího obhájce a obviněnému to prezentovat s tím, že bude-li se chovat stejně a nepředloží-li soudu reálné námitky vůči postupu tohoto nově ustanoveného obhájce, bude mít soud za to, že obviněný není schopen reálně posoudit problematiku své obhajoby a jeho případné další komentáře budou považovány za snahu obstruovat řízení, na které by ustanovený obhájce neměl nijak reagovat. Z pohledu obviněného a jeho práv nejde o žádnou redukci, která by znamenala zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Obdobný postup či reakci si lze též představit v případě, kdy by ustanovení „náhradního“ obhájce znamenalo velké zdržení z důvodu nutnosti prostudovat rozsáhlý spisový materiál. Např. v případě vazebního řízení, které je limitováno lhůtami, nebo když už řízení bude i tak dosti dlouhé. Soudu, který dospěje k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem by zrušení ustanovení obhájce a následně ustanovení jiného znamenalo velmi zásadní problém, nic nebrání, aby tento fakt jasně vyjádřil. Včetně deklarace toho, že podle přesvědčení soudu se advokát žádného porušení svých povinností nedopustil. Což může být jasným signálem nejen pro dotčeného klienta, ale jak pro advokáta, tak případně i pro ČAK nebo kohokoliv jiného.
Závěr
Vztah klienta k advokátovi a naopak je citlivá záležitost. Vysvětlivka k § 20 zákona o advokacii uvedená v komentáři k zákonu o advokacii[1] se zabývá jeho esenciální součástí, kterou je vzájemná důvěra. Podle této vysvětlivky: „Důvěra je neurčitý pojem a k jejímu narušení může dojít mnoha způsoby, které zákon ani stavovské předpisy pochopitelně nespecifikují. Příkladem může být absolutní neporozumění mezi advokátem a klientem, odlišnost pohledu na řešení klientova problému, nesplnitelné požadavky, které klient stanoví advokátovi, apod.“
Je zřejmé, že v daném případě již důvěra existovat nemohla a bylo třeba věc řešit. Pokusil jsem se nastínit některé možnosti řešení, která by striktně nefavorizovala advokáta, ale současně chránila jeho osobnost. Jiná možnost racionálního řešení tohoto problému, doufejme, že velmi ojedinělého, stejně neexistuje.
JUDr. Tomáš Sokol je advokátem v Praze a prezidentem Unie obhájců ČR.
Ilustrační foto: AI (Copilot)
[1] D. Kovářová a kol.: Zákon o advokacii a stavovské předpisy. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2017.
