Advokát Jakub Šefrna: Restorativní justice z pohledu obhajoby – Svět práva
Zakotvení restorativní justice do § 2 odst. 16 trestního řádu představuje významné hodnotové a systémové posunutí českého trestního řízení. Tím však význam nové právní úpravy nekončí a její skutečný dopad bude záviset na promítnutí do každodenní rozhodovací praxe. Petr Toman pro Advokátní deník přibližuje, jak může restorativní přístup ovlivnit strategii obhajoby, jaké příležitosti nabízí i jaká rizika jeho využití přináší.
Pro skutečné uplatnění restorativní justice je významný např. i širší společenský kontext. Jak ale ukazuje nedávný výzkum zveřejněný Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, většina české veřejnosti pojem „restorativní justice“ vůbec nezná. Nicméně po krátkém vysvětlení principů většina respondentů její využívání podporuje. Konkrétně pouze 9 % dotázaných uvedlo, že termín znají, zatímco 77 % jej neslyšelo nikdy. Nicméně po představení základních principů vyjádřilo podporu mediaci či jiným restorativním postupům více než 60 % dotázaných. Studie rovněž ukazuje, že informovanost výrazně zvyšuje ochotu akceptovat alternativní způsoby řešení trestních věcí.
Tyto poznatky naznačují, že stejně jako u jiných obecných zásad trestního řízení bude její reálný dopad záviset na tom, zda a jak bude promítnuta do rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení. Právě zde se otevírá specifická role obhájce. Pro obhajobu totiž restorativní justice nepředstavuje pouze obecnou hodnotovou zásadu nebo nástroj určený primárně pro Probační a mediační službu, ale také potenciálně relevantní součást obhajovací strategie, která může – při správném uchopení – významně ovlivnit vývoj konkrétní věci.
Otázka restorativního přístupu se v praxi obhajoby typicky objevuje na počátku trestního stíhání, zpravidla bezprostředně v návaznosti na doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému. Tento okamžik je spojen nejen s poučovací povinností obhájce, ale především s nutností základní strategické volby obhajoby.
Úlohou obhájce přitom není klienta k určitému postoji nutit, ale poskytnout mu realistický obraz jeho situace a důsledků jednotlivých variant dalšího postupu. Pokud klient připouští trestní odpovědnost nebo je zřejmé, že jeho pozice je objektivně slabá, otevírá se prostor pro úvahy o zapojení restorativních prvků jako součásti obhajoby. Zákonná úprava restorativní justice přitom nestanoví uzavřený okruh případů, v nichž by bylo možné ji uplatnit, ani nevymezuje pevné hranice její použitelnosti. Na obhajobě tak leží odpovědnost posoudit, zda a v jaké podobě je restorativní přístup v konkrétní věci smysluplný.
Cílem restorativní justice není pouhé zlepšení procesní pozice obviněného, ale především snaha o narovnání vztahu mezi obviněným a poškozeným, případně o zmírnění následků trestného činu v širším sociálním smyslu. Právě zde se ukazuje riziko účelového využívání restorativních institutů, které by mohlo vést k jejich vyprázdnění a ztrátě důvěry ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Samotná povaha trestného činu přitom restorativní přístup automaticky nevylučuje. Rozhodující je vždy konkrétní konstelace jednání, osobních poměrů obviněného i poškozeného a jejich aktuální situace. Zvláštní obezřetnost je namístě u skutků, kde existuje výrazná mocenská nerovnováha nebo zvýšené riziko sekundární viktimizace, typicky například u případů domácího násilí či u trestný činů v sexuální oblasti. Zde musí obhajoba velmi pečlivě zvažovat, zda je zapojení restorativních prvků skutečně v zájmu všech dotčených osob a zda není v rozporu se smyslem ochrany oběti.
Prakticky významnou otázkou je rovněž načasování restorativního postupu. Restorativní justice může být uplatněna prakticky kdykoli, a to od bezprostředního období po spáchání trestného činu až po fázi po skončení trestního řízení. Přesto lze obecně konstatovat, že včasné kroky mají zpravidla větší potenciál pozitivního dopadu. Ovšem pouze za předpokladu, že jsou autentické.
Obviněný i poškozený často potřebují čas, aby se s danou situací vnitřně vyrovnali. Formální či uspěchané projevy lítosti mohou působit kontraproduktivně či účelově. U nedbalostních trestných činů se naopak často setkáváme se spontánními reparačními kroky již na místě události, které by obhajoba neměla přehlížet, ale naopak je vhodným způsobem využít ve prospěch klienta.
Motivace obviněného ke vstupu do restorativního procesu bývá nezřídka spojena s očekáváním mírnějšího postihu. Taková motivace sama o sobě není problematická, pokud je doprovázena skutečnou snahou převzít odpovědnost a napravit způsobenou škodu či újmu. Formy reparace mohou mít různou podobu, od omluvy přes finanční náhradu až po facilitovaný kontakt s poškozeným. Právě zde se přirozeně otevírá prostor pro roli zmocněnce poškozeného, který může přispět k tomu, aby byl restorativní proces pro poškozeného bezpečný a srozumitelný.
Bez ochoty orgánů činných v trestním řízení restorativní snahy obviněného zohledňovat však zůstane nový princip pouze deklaratorní. Pro obhajobu je proto klíčové, aby byly reparační kroky klienta nejen iniciovány, ale také řádně procesně komunikovány a dokumentovány tak, aby mohly být reflektovány při rozhodování státního zástupce či soudu. V tomto směru lze již nyní poukázat na judikaturu i metodické materiály (Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 768/2022 nebo Metodika k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu sp. zn. 1 SL 111/2022, zveřejněná Nejvyšším státním zastupitelstvím), které restorativní přístup podporují a vytvářejí pro jeho uplatnění legitimní prostor.
Možnou obavou v praxi je otázka kontaktu s poškozeným a jeho případné kolize se zákazem ovlivňování svědků. Restorativní justice je však založena na dobrovolnosti, transparentnosti a ideálně i zapojení třetí, odborně způsobilé osoby. Pokud je proces veden korektně, nelze jej považovat za nepřípustné zasahování do dokazování, ale naopak za legitimní snahu o řešení následků trestného činu.
Ne každý restorativní pokus končí úspěchem. Zásadní však je, aby neúspěch restorativního procesu nebyl automaticky přičítán k tíži obviněného. Pokud by byla řádná snaha o restorativní řešení sankcionována negativní interpretací v případě, že nedojde k dohodě, vedlo by to k faktickému odrazování obhajoby od využívání tohoto institutu a k jeho postupnému vyprázdnění.
Z pohledu obhajoby tak restorativní justice nepředstavuje alternativu k obhajobě v tradičním smyslu, ale její možné rozšíření o reparační a vztahovou dimenzi. Její smysluplné uplatnění je podmíněno důvěrou v to, že státní zástupci a soudy budou autentické snahy obviněného o nápravu skutečně zohledňovat. Pokud se tento předpoklad naplní, může se nově zakotvená zásada stát stabilní součástí rozhodovací praxe a přispět k citlivějšímu a efektivnějšímu vedení trestního řízení.
Jakub Šefrna, advokát a obhájce, člen prezidia Unie obhájců ČR
Foto: ilustrační Pexels
