Aktualizováno
Nedávné rozsudky, které odmítly kárnou odpovědnost advokátů za neslušné chování mimo výkon profese, vyvolávají vážné pochybnosti. Advokát Aleš Rozehnal se v následujícím příspěvku zamýšlí nad rolí advokáta. Ta totiž není jen technická. Advokát je nositelem důvěry a reprezentantem spravedlnosti i v osobním životě. A bez důstojnosti a bezúhonnosti se tato důvěra hroutí.
V poslední době padly minimálně dva rozsudky, které rušily kárné sankce uložené advokátům za jejich neslušné projevy, protože se nestaly v rámci výkonu advokacie, ale jednalo se o čistě občanský projev, pro který podle soudu nedávají vzniknout kárné odpovědnosti.
Tato rozhodnutí však nejen, že nemají oporu v zákoně, ale jsou i v rozporu s evropskou a americkou judikaturou.
Důvod, proč se musí advokát chovat slušně i v soukromí, vychází z povahy jeho povolání. Advokát není jen poskytovatelem právních služeb, ale je součástí systému spravedlnosti a veřejnost ho vnímá jako představitele práva.
Tato role je spojena s trvalou povinností chránit důvěru klientů, soudů i celé společnosti. Pokud by advokát v osobním životě jednal nečestně nebo pohoršlivě, podrýval by nejen svou vlastní důvěryhodnost, ale i pověst celé profese.
Klient svěřuje advokátovi nejintimnější informace o svém životě, majetku nebo trestní věci. Tuto důvěru lze udržet jen tehdy, pokud je advokát i v soukromí vnímán jako člověk poctivý, spolehlivý a bezúhonný. Jakmile se ukáže, že advokát se chová v osobním životě nečestně, vzniká pochybnost, zda se tak nechová i vůči svým klientům.
Advokacie je povoláním, jehož vážnost přesahuje jednotlivce. Každý advokát je vizitkou celého stavu. Pokud by advokáti mimo výkon profese veřejně vystupovali vulgárně nebo agresivně, poškozovalo by to obraz advokacie jako celku.
Advokát není jen zástupcem klienta, ale je zároveň spoluodpovědný za řádné fungování spravedlnosti. Pokud by taková osoba veřejně projevovala pohrdání základními normami slušnosti, podkopávala by i důvěru v soudnictví.
Advokát je vázán etickými pravidly, která nemají pracovní dobu. Je-li advokátem, pak se k němu vztahují po celý den. To zaručuje předvídatelnost a jednotnost profesní odpovědnosti. Advokát tedy není advokátem jen tehdy, když zastupuje klienta u soudu nebo píše podání, ale i ve chvílích, kdy vede běžný osobní život.
Všude na světě se od něj očekává, že bude chránit důstojnost svého povolání, a proto se hodnotí i jeho chování v soukromí.
Ve Spolkové republice Německo byl například jeden advokát disciplinárně potrestán za agresivní opilecké chování na veřejnosti, jiný byl vyškrtnut ze stavu, protože se otevřeně angažoval v neonacistickém hnutí.
Ve Francii byl potrestán advokát, který se porval v nočním klubu. V jiném případě byl postižen advokát, který se veřejně angažoval v extremistickém politickém hnutí a vystupoval s nenávistnými projevy. Francouzská advokátní komora výslovně uvedla, že svoboda projevu advokáta není neomezená, protože advokát svým jménem reprezentuje spravedlnost.
V USA byli v několika případech advokáti vyškrtnuti ze seznamu advokátů kvůli veřejnému šíření nenávistných či konspiračních teorií na internetu.
Ve Velké Británii je praxe ještě přísnější. Známý je případ slavné advokátky Barbary Hewson, které byl na dva roky pozastaven výkon advokacie za její komentáře na sociálních sítích. Advokátní komora výslovně uvedla, že soukromý profil na sociální síti nelze vnímat jako zcela oddělený od profesní identity, protože veřejnost advokáta poznává podle jména a spojí jeho výroky s advokacií.
Postavení advokáta není založeno pouze na odborných znalostech a technickém výkonu povolání, ale především na důvěře, kterou mu svěřuje společnost. Tato důvěra se neomezuje na jednací síň či kancelář, nýbrž prostupuje celou osobnost advokáta. Povinnost jednat čestně, důstojně a s respektem k právnímu řádu proto dopadá i na jeho soukromé vystupování.
Lze tedy uzavřít, že advokát je advokátem vždy, tedy nejen při poskytování právních služeb. Jakkoli má právo na osobní svobodu a soukromí, nese zároveň odpovědnost za to, aby jeho vystupování neumenšovalo vážnost advokacie jako povolání, které stojí v samém jádru právního státu.
doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát
Advokát František Schulmann: Bez výhrad souhlasím s kolegou Alešem Rozehnalem. Sdílím jeho zklamání nad praxí, která se rozhodně vymyká představám o prestižním stavu.
Úpadek slušnosti, mravnosti vůbec, skokový nárůst hrubosti, je všeobecným jevem, takže mizí důvod, proč se pozastavovat nad rozhodnutím soudu, který se schovává za bezbřehý formalismus. Co prý to mělo společného s advokacií? Toleruje-li soud nepřijatelné chování zjevně opilého soudce navíc řídícího osobní automobil ve stylu „no bože, vy z toho naděláte“, potom je přehnané očekávat, že soudu budou vadit obdobně veřejně pronášené neakceptovatelné výlevy advokáta.
„Jdeme do Evropy“, tímto sloganem se zaštiťoval kdekdo před čtvrt stoletím míníce tím vyspělé demokracie, s nimiž jsme se měli v brzké době srovnávat. Nedávná rozhodnutí zbavující advokáty kárné odpovědnosti by byla vyloučena právě v těch zemích, které Aleš Rozehnal uvádí. Předně, by se žádný z přestupců neodvážil žalovat stavovskou organizaci, aby minimalizoval ostudu. Má-li tady někdo z ostudy kabát, je zjevně o to pádnější důvod záležitost ventilovat u soudu.
Jedno pozitivum lze přece jenom zaznamenat. Nad soudní praxí vyjádřil překvapení až údiv jeden velmi prestižní deník. Alespoň to.
Foto: ilustrační pexels.com
