Bitcoinová aféra, která v posledních týdnech plní titulky médií, není ani zdaleka tak jednoznačná, jak se může zdát. Advokát Tomáš Sokol upozorňuje, že celý případ přijetí bitcoinového daru státem je právně mnohem složitější, než jak jej veřejnosti prezentují zjednodušující a často mylné interpretace novinářů i komentátorů.
Tomáš Sokol: Bitcoinová aféra, tedy to, jak bylo označeno nepovedené přijetí bitcoinového daru, viditelně pořád některá média a některé další dost interesuje. Chápu, že v tzv. okurce, tedy období nedostatku alespoň trochu zajímavých námětů, je obecným mediálním zvykem oživovat všelijaké informační mrtvoly. Případně se pokoušet s nimi tančit. Ale i to by se mělo dít alespoň s náznakem elegance, který v tomto případě zcela postrádám.
Bitcoiny, jejich právní povaha a možnosti dispozice s nimi, včetně případné toxicity, jsou hodně složitou problematikou, které se chceme s kolegou Smejkalem věnovat obsáhlejším článkem, který, pokud se nám ho podaří dát dohromady, a bude-li akceptovatelný, snad vyjde na podzim v Bulletinu advokacie. Jeho podstatou ale rozhodně nebude to, co se dnes v médiích přemílá.
Je nesporné, že ten, kdo daroval státu bitcoiny, se k nim, přesněji k právu s nimi disponovat, zřejmě dostal díky rozhodnutí Krajského soudu v Brně z ledna tohoto roku. Zmíněný soud zamítl návrh státního zástupce na zabrání věcí vznesený s odvoláním na ustanovení § 101 odst. 1 trestního zákoníku, a contrario § 80 odst. 1 trestního řádu. Konkrétně se státní zástupce domáhal zabrání elektroniky, v níž byl údajně software, umožňující přístup a zejména dispozice s bitcoiny. Elektronika byla zajištěna v rámci trestního stíhání budoucího dárce, mimo jiné s tím, že v ní je software, umožňující přístup, a tedy i dispozici s bitcoiny, které mohly být získány trestnou činností.
Jenže krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k uvedeným elektronickým zařízením nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o jejich zabrání či uložení povinnosti takového ochranného opatření nahrazující. Konkrétně pak proto, že se nepodařilo zjistit ani pravděpodobnou strukturu datového obsahu a nebylo možné bez dalšího dovodit, že uvedená zařízení se zvýšenou pravděpodobností obsahují, mimo jiné, informace vedoucí případně k virtuální měně, byť obecně taková možnost existuje.
A tak se budoucí dárce po dlouhých létech dostal k své elektronice a tím, možná, i k bitcoinům, mnohým nelibě páchnoucím. Jenže ty nezískal trestnou činností, alespoň de iure, ale na základě rozhodnutí soudu, který dospěl k závěru, dárci tento přístup nelze odepřít. Tolik fakta. Fakta, která nikdo z těch, kdo se k věci urgentně vyjadřují nezmiňuje, ač jsou minimálně velmi závažná, ne-li jediná, z nichž lze činit další závěry.
Takže ještě jednou. Nezávisle na původním způsobu nabytí bitcoinů, k zmíněné elektronice a tím i napodruhé k bitcoinům či k možnosti disponovat s nimi se dárce dostal díky soudnímu rozhodnutí. Což snad samo o sobě rozhodně nelze označit za nelegální znovunabytí držby. Naopak šlo o zcela legální potvrzení legálnosti vlastnictví.
To, co bylo dárci vráceno za výše uvedených okolností, je tedy jeho zcela legálně držený majetek. Jak s ním naloží a koho s ním obdaruje, je (a bylo) výhradně jeho právem.
Přičemž samozřejmě je jinou věcí, zda je vkusné, aby dar od takového dárce či s takovýmto, byť jen tušeným původem přijímal stát.
V žádném případě ale nemůže jít o legalizaci výnosů z trestné činnosti, tedy trestný čin podle § 216 nebo 217 trestního zákoníku prostě proto, že soud jednou provždy rozhodl, že to, co vrací, není výnos z trestné činnosti. Což je závazné pro všechny, tedy i pro stát. To už není ale jen problém zmíněného dárce, případně těch, kdo jednali za obdarovaného. Jde o elementární právní jistotu kohokoliv o tom, že když soud pravomocně nějak rozhodl, tak to platí i kdyby se media případně politici stavěli na hlavu.
Jak řečeno, v případě bitcoinů, respektive nehmotných aktiv či jinak řečeno kryptoaktiv, je situace podstatně složitější, předáním elektronických zařízení, která zřejmě obsahují software umožňující dispozici s bitcoiny, které ovšem nejsou v tomto elektronickém zařízení uloženy, je skutkově, tedy technicky, ale i právně velmi složitá. Touto složitostí se ale nemusí zabývat ten, komu byla elektronika vrácena, navíc s citovaným odůvodněním. Je jistě možné, že budoucí judikatura nebo budoucí legislativa pojmou celý problém jinak. Pro tuto chvíli ale musí platit, a to je právě ten aspekt, který přesahuje rámec jednoho ne zcela provedeného daru, že jak dárce, tak obdarovaný, respektive jeho pracovníci měli plné právo důvěřovat tomu, že jednou vrácené věci jsou vráceny legálně i se vším, co v nich uložený software umožňuje.
Držení bitcoinů není a priory ilegální, na rozdíl od držby drog, dětské pornografie, zbraní bez povolení apod. Navíc v tomto případě ani není jisté, že lze hovořit o držbě v právním slova smyslu. Možná spíše k možnosti dispozice s bitcoiny. A nevíme ani zcela jistě, s jakými. V každém případě ale držby, která je, míněno z hlediska dnešních zákonů zcela legální. Bez ohledu na trestnou činnost, pro byl dárce odsouzen. Právní mocí lednového usnesení totiž celé to trestní řízení skončilo. Z hlediska dárce a předtím odsouzeného definitivně.
Podstatou problému, kterou média okázale přehlížejí, jedno zda z hlouposti, neochoty zabývat se alespoň povrchně podstatou problému anebo zcela účelově, není přijetí daru státem, ale právo dárce s tím, co na stát převedl, svobodně disponovat. Lhostejno, jestli za asistence znalce, notáře nebo za doprovodu jiných tanečků, které se opravdu jeví jako poněkud nepochopitelné.
Právo vlastnit majetek je ústavním právem, omezitelným pouze na základě zákona, a k takovému omezení v tomto případě nedošlo. Pravomocné vrácení majetku proto, že nebyl prokázán jeho nezákonný původ, je do jisté míry obdobou pravomocného zproštění obžalovaného proto, že jeho vina nebyla prokázána. O tom si také každý může myslet, co chce, ale je to definitivní rozhodnutí soudu a k bývalému obžalovanému je nutno přistupovat tak, že se ničeho nedopustil. Obdobně, v případě vrácení majetku. Jinak se totiž dostaneme do situace, kdy soudní rozhodnutí budou platit jenom do doby, než v médiích vyjde článek, podle kterého vlastně takové rozhodnutí neplatí. A o tom, kdo je vinen, nebo kdo vlastní nebo nevlastní nějaký majetek budou rozhodovat ti, kteří o věci nic nevědí, ale myslí si, že vědí všechno. A též se mohou všeho domáhat, případně si to vynucovat. To už jsme tu jednou měli a za sebe rozhodně tvrdím, že to stačilo.
Na rozdíl od těch, co nevědí, ale halasně to dávají najevo, se nechci tvářit, že to, co jsem uvedl, je jediná možná intepretace problému. Zcela jistě je velmi reálná. Ale zejména, zatím se jí nikdo nezabýval, nebo se o ní ani nezmínil. Díky čemuž je veřejnosti servírován velmi jednostranně zkreslený obraz.
Autor: Tomáš Sokol
Foto: ilustrační Pexels
