Jak se u nás po listopadu 1989 budoval právní stát a jaká byla role advokátů v tomto procesu? A šlo to udělat jinak a lépe? Na to se snažili najít odpověď účastníci diskusního večera nazvaného „Od moci bezmocných k síle práva“, který přesně třicet šest let po brutálním zásahu proti studentské demonstraci na Národní třídě uspořádala Česká advokátní komora ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla v pražském paláci Dunaj na Národní 10, tedy tam, kde 17. listopadu 1989 „kráčely dějiny“. Večer moderovali místopředseda ČAK, advokát Ondřej Trubač, a ekonom, filozof a ředitel Knihovny Václava Havla Tomáš Sedláček.
Diskusní večer zahájil svým vystoupením emeritní ústavní soudce, děkan Fakulty právnické ZČU v Plzni, advokát a právní historik Stanislav Balík, který byl 17. listopadu 1989, ještě jako advokátní koncipient, mezi účastníky průvodu na Národní třídě; především byl ale šťastnou souhrou okolností v následujících měsících u toho, když se připravoval první zákon o advokacii, účinný zásluhou prvního předsedy České advokátní komory Karla Čermáka a tehdejší ministryně spravedlnosti, advokátky Dagmar Burešové, již od 1. července 1990
„Tehdy šlo především o advokátní samosprávu, aby byla advokacie nezávislá, aby byla garantována mlčenlivost a aby byla advokacie důvěryhodná,“ uvedl Balík. Prosadit to ale podle jeho slov nebylo v devadesátých letech jednoduché.
Vláda Václava Klause totiž odmítala představu jednotné samosprávné advokátní komory, takže návrh na dodnes platný zákon o advokacii č. 85/1996 Sb. byl nakonec podán jako návrh poslanecký.
Podle Balíkových slov bude rok 2025 dalším historickým mezníkem, neboť je vidět, jak velké části společnosti vadí riziko toho, že by mohl být ohrožen demokratický právní stát. „Samosprávná advokacie jako součást širší justice, tedy třetí moci ve státě, by měla garantovat lidská a občanská práva a měla by být ochránkyní právního státu a demokracie,“ řekl.
Druhý vystupující, advokát Lubomír Müller, neúnavný bojovník za rehabilitaci obětí totalitních režimů (rozhovor s ním jsme přinesli ZDE), pak představil případ svého klienta, disidenta Johna Boka, účastníka demonstrace 17. 11. 1989, který byl ten večer zatčen, zbit a další čtyři dny vězněn, za což byl podle dodnes nevalorizovaného zákona o soudních rehabilitacích z roku 1990 odškodněn přesně 717 korunami a ještě v tuto chvíli se u Městského soudu v Praze soudí o příplatek k důchodu za tyto čtyři dny neoprávněné vazby.
Formování nezávislé justice
Navazující panelová diskuse se pak věnovala transformaci právního systému po roce 1989 a formování nezávislé justice. Jak připomněl ve svém vystoupení předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka, zatímco v bývalé NDR byly vyměněni téměř všichni soudci i pedagogové právnických fakult, u nás „se pracovalo s tím, co bylo k dispozici“. Za klíčové Šimka označil přijetí Listiny základních práv a svobod, dále vytvoření Ústavy, která se podle jeho slov ukázala jako velmi kvalitní, a vznik německého modelu ústavního soudnictví, v němž klíčovou roli sehrál první Ústavní soud. „Ten vnutil justici shora hodnoty nového demokratického právního státu, na kterých byla postavena Ústava a Listina základních práv a svobod a zakotvil základní hodnotový řád,“ uvedl Šimka.
Jak ale připomněl advokát a obhájce (a v letech 1990 až 1992 český ministr vnitra) Tomáš Sokol, už tenkrát byla největší diskuse o vypořádání s minulostí, přesněji řečeno o tom, jak potrestat ty, kteří páchali za komunismu legálně zlo; dokonce se hovořilo i o diskontinuitě práva, což si sám Sokol nedokáže představit. Podle jeho slov to ale lépe udělat nešlo. „Nejsme jako oni, i za cenu toho, že někteří pachatelé unikli,“ řekl.
Se Sokolem pak ve svém vystoupení souhlasil i ústavní soudce Jan Wintr, podle něhož je možné někoho dnes soudit jen za porušení zákonů platných v bývalém režimu, přičemž odkázal na text Leona Fullera Problém odporného udavače. Jak ale závěrem poznamenal, od roku 2004 a v poslední době pak stále častěji nabývá na popularity Fullerovo čtvrté možné řešení tohoto problému, tedy přijetí retroaktivního zákona.
Takříkajíc z opačné strany, ze strany obětí režimu, pak tento problém „nasvítil“ Lubomír Müller, když připomněl nález Ústavního soudu č. 106/2003 Sb., který s odkazem na Deklaraci lidských práv rozhodl, že stěžovatel měl v roce 1954 právo odepřít vojenskou službu z důvodu náboženského přesvědčení, i když to tehdejší zákony nepřipouštěly.
Redakce AD
Foto: redakce AD
