Advokáti proti totalitě
Dnes 29. srpna je to přesně 35 let od úmrtí JUDr. Františka Hejného (1911–1990), advokáta, který se za svou profesní i občanskou odvahu stal obětí komunistického režimu. Byl vězněn, perzekuován a zbaven možnosti vykonávat advokacii – přesto zůstal celý život věrný zásadám právního státu a slušnosti.
František Hejný se narodil 9. prosince 1911 v Hranicích na Moravě. Jeho matka byla vnučkou Ignáce Šustaly, zakladatele firmy Tatra Kopřivnice. Vztah k rodinné historii, regionu i vlasti ho formoval po celý život. Po přesunu rodiny do Brna absolvoval gymnázium a v roce 1930 nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Studium ukončil v roce 1935, mezi jeho zkoušejícími byli významní právníci – František Weyr, František Vážný, Karel Engliš nebo Bohumil Baxa. Po studiích začínal jako koncipient u JUDr. Ladislava Mullera, poté se na přání otce stal právním úředníkem Finanční prokuratury. V roce 1939 složil advokátní zkoušku s velmi dobrým prospěchem. Do advokacie vstoupil oficiálně v listopadu 1947, kdy složil slib a otevřel si kancelář na ulici Veselá v Brně.
Odbojář i obhájce
Konec války JUDr. Hejný prožil na Českomoravské vrchovině v rodině Karla Engliše. Aktivně se podílel na protinacistickém odboji – mimo jiné zásoboval partyzánskou skupinu. Po válce vstoupil do Národně socialistické strany, ale po únoru 1948 ji opustil. Jeho kritický postoj k novému režimu byl veřejný – podle dokumentů StB zesměšňoval funkcionáře KSČ, kritizoval rozkrádání majetku i politické čistky. Jako advokát obhajoval osoby stíhané za tzv. protistátní činnost. Jeho práce byla nejen odborně náročná, ale i nebezpečná. Jak vzpomínal, během jednoho z líčení mu kolega prokurátor řekl: „Franto, nech toho, nebo budeš viset taky.“ O pár měsíců později byl zatčen.
Věznění a ztráta advokacie
Represe přišla postupně. Nejprve byla v srpnu 1953 zatčena jeho manželka Hildegarda. Krátce poté byl v říjnu 1953 zatčen i František Hejný. Ústředí advokátních poraden v Praze jej následně s okamžitou platností vyškrtnulo ze seznamu advokátů.
V květnu 1954 byl odsouzen Krajským soudem v Jihlavě k čtyřem a půl roku vězení za údajné neoznámení trestného činu, nadržování a přijímání úplatku. Trest mu byl Nejvyšším soudem zvýšen na pět let. Z výkonu trestu byl propuštěn v květnu 1955 na základě prezidentské amnestie.
Zpět do advokacie už nesměl. Byl občanem druhé kategorie – pracoval jako závozník, dělník, vrátný. V roce 1968 mu byl vrácen titul JUDr. a krátce působil jako podnikový právník v Krajském ústavu národního zdraví v Brně.
Nabídky k emigraci odmítl
Přátelství s Tomášem Baťou mladším i Karlem Englišem mu otevřelo možnost odejít do zahraničí. Nabídku ale odmítl. Tak vzpomínala v rozhovoru pro Advokátní deník před dvěma lety jeho vnučka JUDr. Irena Schejbalová, ředitelka brněnské pobočky ČAK: „Když jsem se ho ptala, proč nevyužil možnosti emigrace, odpověděl, že pokud by se nemohl projít po Radhošti a po České v Brně, nemohl mluvit česky a denně obejmout svoji ženu a dceru, nebyl by schopen žít.“
Aktivní život navzdory osudu
Navzdory perzekuci se JUDr. Hejný nikdy neuzavřel do sebe. Vedl aktivní společenský i kulturní život – více než dvacet let byl starostou Slováckého krúžku v Brně, sportoval (šerm, plavání, tenis), byl členem Jednoty českých právníků a kynologického spolku.
„Dědeček byl vlídný a moudrý člověk, plný elánu. Nepovažoval se za hrdinu – jeho chování vycházelo z přesvědčení, že tak se má slušný člověk v těžkých časech chovat,“ vzpomínala Irena Schejbalová. „Nikdy o svých krutých zkušenostech příliš nemluvil – chránil tím ostatní. Vzpomínal s nadhledem a humorem. Nejdojemnější pro něj byl Štědrý večer roku 1954, kdy mu pod okna věznice přišel zazpívat koledy folklorista Luboš Holý. Říkal, že to byl nejkrásnější dárek k Vánocům, jaký kdy dostal.“
Rehabilitace a odkaz
Teprve 12. března 1991, tedy půl roku po jeho smrti, rozhodl Krajský soud v Brně o jeho soudní rehabilitaci. Rozsudky byly zrušeny, trestní stíhání zastaveno.
„Prožívali jsme Sametovou revoluci s obrovskou radostí. Děda, i přes zdravotní následky, chodil na demonstrace. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je účasten soudní rehabilitace, tak se i tento silný muž rozplakal a zpíval naši hymnu. (…a teď slzím i já …),“ dodala jeho vnučka. „Děda je pro mě inspirací ve všem – v přístupu k lidem, ke spravedlnosti i v nadhledu. Vědomí historie, znalost hodnot a jejich předávání dál – to je dnes možná důležitější než kdy dřív.“
Návrat do advokacie – symbolický i skutečný
V roce 2019, tedy téměř tři desetiletí po jeho smrti, došlo k významnému symbolickému gestu. Byl jednou z deseti osobností oceněných v rámci projektu České advokátní komory Advokáti proti totalitě, který připomíná příběhy advokátů pronásledovaných totalitními režimy. Při slavnostní stejnojmenné vernisáži mu bylo in memoriam uděleno Zlaté advokátní vyznamenání. To za něj převzala jeho vnučka Irena Schejbalová, která při této příležitosti uvedla: „Po celý život, kdy dědeček už nemohl dělat advokáta a dělal pomocného dělníka, se cítil být advokátem a všichni lidé ho tak brali, přestože byl vrátný v nemocnici. Za to celá rodina děkuje, že ČAK vrátila dědu do advokacie.“
Celý životní příběh Františka Hejného si můžete přečíst v knize Petra Tomana a Ondřeje Šebesty Advokáti proti totalitě.
Dnes, kdy uplynulo 35 let od jeho úmrtí, si jeho příběh připomínáme nejen jako památku na obětavého člověka, ale i jako důkaz, že advokacie není jen profese, ale především služba a závazek.
Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku
Foto: Archiv rodiny
