V Rudém právu o ní kdysi psali jako o advokátce, „která s urputností a nadšením zastupuje lidi, kteří se domnívají, že utrpěli v roce 1968 nějakou křivdu“. V období normalizace totiž JUDr. Dagmar Burešová hájila před soudy desítky lidí stíhaných režimem. Převzala také zastoupení matky Jana Palacha Libuše v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým. Navzdory těžkostem, které to jí i celé rodině přineslo, v rozhovoru, jež poskytla pro publikaci Nestoři české advokacie vydanou ČAK, řekla: „Rozhodně jsem nikdy nelitovala toho, jak jsem se chovala, i přes veškeré problémy, které jsem měla a které hrozily i mé rodině.“ V sobotu 19. října 2024 by Dagmar Burešová, první dáma české advokacie, statečná a obětavá žena, jejíž skutky jsou vzorem pro další generace, oslavila 95. narozeniny.
„Byla advokátkou, na kterou bylo spolehnutí a která znala pravou sílu přátelství. Dámou, která riskovala, ale nikdy nic nevzdávala, statečnou a obětavou.“ Tak na ni vzpomínal v knize Advokáti proti totalitě expremiér, politik a právník Petr Pithart. „Byl jsem s ní a vedle ní skoro půl století. Svědčím, že se v české politice tak krásná dáma s tak čistým štítem a s takovými schopnostmi už neobjevila. A to nemluvím o jejím nezapomenutelném úsměvu.“
Navzdory svému působení v politice po roce 1989 byla Dagmar Burešová „tělem i duší“ advokátkou. Podle jejího názoru právě v advokacii „je člověk svobodný, může na sobě stále pracovat, a hlavně může pomáhat lidem“. Mladým advokátům pak doporučovala, aby především „pracovali na dobrém vztahu ke klientům a komunikovali s nimi“. Jak říkala: „Advokacie není zaměstnání, ale poslání.“
Osobnost advokátky a političky Dagmar Burešové byla tématem diplomové práce Jaroslava Kučery, čerstvého absolventa Právnické fakulty UK v Praze. Ten na více než dvou stovkách stran představil životní příběh této výjimečné osobnosti české advokacie nejen tak, jak jej veřejnost zná, ale přiblížil i řadu dosud neznámých nebo méně známých faktů z jejího života. U příležitosti významného výročí narození Dagmar Burešové vám proto nabízíme rozhovor, který Jaroslav Kučera před časem poskytl Advokátnímu deníku.
Životní heslo Dagmar Burešové „Zbabělost by měla být trestná“ inspiruje i dlouho po jejím odchodu nejen ty, kteří ji dobře znali, ale dokonce i ty, kteří neměli tu čest se s ní osobně setkat. Vy jste měl možnost ji poznat osobně?
Osobně jsem, bohužel, paní doktorku nepoznal. Kromě toho, že pocházím ze zcela jiných poměrů, zemřela po dlouhé nemoci, když jsem právě dokončoval první ročník práv. Naše „známost“ je tedy pouze zprostředkovaná z knih, rozhovorů, vzpomínek a různých archivních pramenů.
A někoho z jejích blízkých?
Pouze vzdáleně a krátce. Vyměnil jsem si pár e-mailů a telefonoval s její dcerou, paní doktorkou Špitálskou. Ta jako advokátka rozvíjí odkaz své maminky. Ochotně mi odpovídala na dotazy, na něž jsem si nebyl schopen nalézt odpověď sám. Bohužel jsem s paní doktorkou Špitálskou navázal komunikaci až nějaký čas po tom, co se její rodina zbavila dokumentů z pozůstalosti její maminky.
Co bylo podle Vás hlavním impulsem k tomu, že jste se rozhodl o ní napsat diplomovou práci?
Těch důvodů bylo vícero. Osobně jsem měl vždy blízký vztah k historii a literatuře, proto když se naskytla možnost psát diplomovou práci na téma „Životopis význačného právníka“ pod vedením pana doktora Urbana, neváhal jsem. Podle mého je paní doktorka (kromě snad ještě Otakara Motejla) jedna z mála advokátů druhé poloviny 20. století, které si část laické veřejnosti dovede vybavit. K tomu ještě v pozitivním světle. Na pozadí jejího života a práce jsem se dále věnoval advokacii v druhé polovině 20. století, protože ta – podle mého – není zdaleka popsána a prozkoumána tak, jak by si zasloužila.
Vaše práce představuje skutečně hluboký vhled do životního příběhu této první dámy české justice. Můžete popsat, čím vším byla?
Pestrý portrét to je, protože jsem pracoval se skutečně pestrým životem. V mladém věku by o sobě možná paní doktorka řekla, že je skautka. Do něho vstoupila po konci druhé světové války. Během Pražského povstání, když jí bylo 15 let, s dalšími skautkami připravovala obvazy pro raněné. Ve skautu zažila tak formativní zkušenosti, že se skautskými zákony řídila až do konce života. Na obnovovacím sněmu Junáka v květnu 1990 se stala jeho první starostkou, kterou byla až do roku 1992.
Od malička vášnivě sportovala, věnovala se gymnastice, atletice, míčovým hrám a také milovala lyžování. Díky dobovému sepětí pražské advokacie byl sport kultivovaný mezi advokáty, kteří běžně pořádali sportovní klání a vydávali se na společné výlety.
Pro někoho překvapivým by také mohla být záliba manželů Burešových v tzv. „dadském divadle“. S partou přátel si navzájem hráli absurdní dramata. Mnoho z nich napsal její manžel, pediatr a spisovatel Radim Bureš. V dobách totality tato zábava pro oba představovala tolik potřebný únik mimo společnost a její konvence.
Velice důležitou kapitolou bylo i poněkud krátké působení v politice. Nečekaně byla 4. prosince 1989 oslovena Pavlem Rychetským, zda by se nechtěla stát českou ministryní spravedlnosti. Neváhala příliš dlouho, již další den přijímala jmenovací dekret. Po volbách v červnu 1990 se stala předsedkyní České národní rady. Sama by nejraději pokračovala v práci na ministerstvu, kde docházelo k zásadní přestavbě, avšak Petr Pithart jí osobně doporučoval a prosil, aby předsednictví přijala. Později tohoto rozhodnutí nelitovala a na období strávené v Parlamentu do roku 1992 vzpomínala s nadšením.
Pokud bych měl ovšem opustit faktické výčty, byla podle její rodiny, přátel, ale i podle jejích ideových a politických odpůrců, dámou. V souvislosti s ní je toto označení používáno asi pokaždé a může se už někomu jevit jako poněkud kýčovité, skutečně na mě však zapůsobila jako noblesní, empatická, hluboce vzdělaná a přemýšlivá žena s hlubokým respektem ke každému jednotlivci. Pro mě je nejvíce obdivuhodné, že nic nebrala na lehkou váhu a na problémy se snažila nahlížet z mnoha úhlů, přičemž rázných řešení se nelekala, naopak. Měla jednoduše odvahu činit to, co vždy považovala za správné.
Pojďme se zaměřit na její cestu advokacií. Co ji přimělo být advokátkou, v jakých poměrech se jí stala a jak se s nastupující komunistickou totalitou poprala?
Oba její rodiče měli právní vzdělání, maminka tedy jen částečné, protože absolutorium nesložila. Otec Josef Kubišta byl prototypem prvorepublikového pražského advokáta, který se vypracoval na skutečného odborníka v oblasti pojistného práva. Svoji dceru se snažil od studií odradit, už za druhé světové války s hořkým pragmatismem vyhlížel, co se děje na východě a co Evropu a naši zem v blízké budoucnosti čeká.
Sama říkala, že v sobě vždy měla cit pro spravedlnost. Ten a obdiv k jejímu otci byly zcela jistě zásadní při volbě vysoké školy. Někdy však také vtipkovala, že za tuto volbu mohla její manuální nešikovnost.
Na právnickou fakultu nastupovala na podzim roku 1948, celé studium označovala za frašku. Její přijetí bylo nejisté, kádrový profil byl pro tehdejší dobu velice negativní. Až na přímluvu dvou spolužáků – že ač skautka, má sociální cítění – byla přijata. Po únoru došlo k cílené destrukci a reformě všech studijních oborů, přičemž právnické fakulty byly ty z nejvíce zasažených.
Když 1. srpna 1952 nastupovala jako koncipientka, jako by vstoupila do jiného světa, než zažil její otec v dobách prvorepublikové advokacie. Nově byli advokáti sdruženi do tzv. poraden, soukromá praxe byla zcela zničena. Úbytek advokátů byl masivní – zatímco v roce 1937 bylo na území českých zemí 3 845 advokátů, podle údajů z roku 1951 jich bylo v krajských sdruženích pouhých 570. Advokáti byli podrobeni hned několika prověrkám. Každý musel předstoupit před komisi a jeho setrvání bylo až do poslední chvíle nejisté. Zvláštností té doby je, že se v advokacii v některých případech udrželi i ti, kteří nenaplňovali představu třídních spojenců a příznivců lidové demokracie.
Doktorka Burešová měla štěstí, že dostala „umístěnku“ do Prahy, na rozdíl od mnoha spolužáků. Jako koncipientka i jako advokátka měla podle svých slov štěstí na kolegy, většinou šlo o lidi, kteří kladli důraz na svědomitou práci advokáta ke spokojenosti klienta. A ačkoliv se jí někteří kolegové snažili získat do strany, po odmítnutí jí už nikdo podobnou nabídku neučinil.
Advokátní stav byl skutečně specifický. Advokáti, co tu dobu zažili, popisovali své sdružení jako jakousi niku, stát ve státě. Především tedy v Praze. Advokáti byli stále potřební, ale bylo jim dáváno jasně najevo, že jsou pouze dočasně trpěni a představují buržoazní přežitek, který nebude mít dlouhého trvání. Na druhou stranu byli samozřejmě i advokáti z „druhého břehu“, kteří z různých důvodů nectili étos dřívější advokacie a věřili představám o socialistické advokacii.
Proslula zastupováním v pracovněprávních sporech. Proč právě tato oblast?
Měla k pracovnímu právu blízko, protože ráda stála na straně slabších. Zastupování dělníků s pracovními úrazy bylo jejím denním chlebem. Podílela se na legislativních pracích na zákoníku práce z roku 1965. Zasloužila se tak o vyšší odškodňování poškozených, v čemž stát paradoxně značně zaostával. Později se ukázalo, že šlo o vhodně zvolenou specializaci. Při zastupování politicky nepohodlných osob, hojně propouštěných z práce, se ukázalo, že podnikoví právníci této oblasti nerozuměli. Nebylo samozřejmé, že v atmosféře nastupující normalizace se bude někdo domáhat ochrany svých práv u soudů. Začalo se tak již brzy proslýchat, že jistá doktorka Burešová z Prahy vyhrává pracovněprávní spory jako na běžícím páse.
Na konci šedesátých let prokázala svou statečnost, když převzala zastupování paní Palachové ve věci sporu na ochranu osobnosti jejího syna. V čem podle Vás tkvěla její síla a odhodlanost? Přece jen to nebylo vůbec jednoduché období.
Myslím, že v tom, co jsem již zmínil. V té obdivuhodné odvaze činit to, co člověk v dané chvíli považuje za správné. Přidejme si k tomu to, že si vážila všech klientů a za všechny byla odhodlaná bojovat. Advokacie pro ni byla skutečným posláním. Pokud za ní přišel klient s prosbou o pomoc, neváhala, ať už šlo o kohokoliv.
Vy se ve své práci touto žalobou na ochranu osobnosti Jana Palacha zabýváte velmi obšírně. Můžete pro čtenáře aspoň v kostce shrnout základní body tohoto procesu?
Tehdejší zavilý komunista a poslanec Vilém Nový veřejně šířil o Janu Palachovi pomluvu, že se ve skutečnosti nechtěl polít hořlavinou, nýbrž jakousi látkou, která měla způsobovat „studený oheň“. Nejmenovaní lidé na něj měli naléhat, aby se pustil do neotřelé formy protestu proti mentální rezignaci národa. Na poslední chvíli mu však bez jeho vědomí měla být tato látka vyměněna za skutečnou hořlavinu.
Nový byl velice zvláštní osobnost, po druhé světové válce několik let pracoval jako šéfredaktor Rudého práva, působil v ÚV KSČ a následně byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pobytu ve vězení. Po své rehabilitaci v šedesátých letech a utnutí Pražského jara pravděpodobně vycítil příležitost, jak se opět vypracovat na čelní příčky. Zmíněná lež zřejmě nepocházela z Nového hlavy, tehdejší konzervativní komunisté mezi sebou masově šířili letáky, v nichž se psaly obdobné informace. Nový tyto absurdní lži dále předal redaktorům zahraniční tiskové agentury AFP. Odezva tehdejší společnosti, která stále ještě byla zjitřená událostmi Pražského jara, byla bouřlivá.
Když byl Nový pozván na besedu v České Lípě, zamotal se do svého vysvětlování a výslovně řekl, že za smrt Palacha mohli publicista a redaktor Vladimír Škutina, šachový velmistr a redaktor Luděk Pachman, olympionik a plukovník čs. armády Emil Zátopek a student Lubomír Holeček. Když se o žalobě na Viléma Nového hovoří, často absentuje zmínka o tom, že na něj podali žalobu na ochranu osobnosti všichni zmínění a následně došlo ke spojení věci do jednoho řízení. Pro úplnost je potřeba dodat, že Zátopek při ústním jednání svoji žalobu stáhnul.
Nejvíce byla obávaná žaloba Libuše Palachové. Když následně o vyneseném rozsudku informovalo Rudé právo, zmínilo všechny žalobce jménem, jen paní Palachová byla zmíněna pod pojmem „a další“. Paní Palachová byla po činu svého syna pochopitelně velice rozrušená. Paní Burešová s ní musela mluvit na chodbě, aby nebyly odposlouchávány v kanceláři advokátní poradny. Paní Palachová se neustále dotazovala, zda čin jejího syna měl smysl. Doktorka Burešová v té chvíli cítila strach, jak později přiznávala. Přesto neváhala, jak později dosvědčoval i její manžel Radim. Ten vzpomínal, jak paní Palachová chodila také k nim domů.
Nový vyhledal pomoc prověřeného advokáta Jaromíra Růžičky, který ještě jako student v roce 1948 napomáhal likvidaci advokacie, díky čemuž se stal advokátem ještě dříve, než dostudoval. Známým se později stal obhajobou tří z obžalovaných v procesu s Rudolfem Slánským a spol. Do případu civilních žalob se kuriózně vložil i prokurátor, který působil dojmem, jako by se vrátil z doby před dvaceti lety.
Nový se snažil obstruovat celé řízení, rozsudek tak byl vynesen až v polovině roku 1970, tedy ve zcela jiných poměrech, kdy už nebylo představitelné veřejně kritizovat komunistické poslance.
Předsedkyní senátu byla určená Jarmila Ortová, režimem prověřená soudkyně, která titul získala na Právnické škole pracujících, a politické procesy jí nebyly cizí.
Vynesený rozsudek je skutečně fascinující. Nového líčí skoro jako mučedníka, proti němuž byla vedena štvavá kampaň „pravičáků“. Občanská čest a důstojnost žalobců podle soudu nemohla být narušena, protože oni sami se měli v první řadě postavit proti zájmům státu a jeho občanů. K důstojnosti a cti Palacha je vysloveno, že Nový dokonce projevil lítost nad jeho smrtí i nad jeho pozůstalou rodinou. Kromě těchto absurdních tvrzení je v rozsudku lživě uvedeno, že Nový měl po smrti Palacha k dispozici vyšetřovací dokumenty, v nichž se mělo psát to, co šířil. To se ale nikdy neprokázalo, naopak žalobci toto opakovaně vyvraceli. Celý proces se tak završil jako dokonalá absurdita. Pamětník procesu Václav Vlk v rozhovoru se mnou vzpomínal, že soudní síň praskala ve švech. Nebyli v ní jen příslušníci VB a StB, ale i řada novinářů a podporovatelů žalobců. Následné odvolání nebylo k ničemu, vyšší soudní instance potvrdila dřívější závěry. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, proč paní Palachová jako jediná nepodala odvolání. Myslím ale, že za tím byla odporná perzekuce režimu, který se ji všemožnými způsoby snažil zastrašit. Ze zdravotních důvod se ani nedokázala zúčastnit ústního jednání.
Paní Palachová si tak moc přála, aby odkaz činu jejího syna nebyl zapomenut, že doktorku Burešovou před svojí smrtí zprostila mlčenlivosti a chtěla, aby o tomto případu mluvila. Veřejně však o něm paní doktorka mohla mluvit až ve svém prvním veřejném rozhovoru z postu ministryně spravedlnosti.
Jaké to vše mělo pro rodinu Dagmar Burešové následky?
Dost krušné. Nikdo z rodiny jí to však nevyčítal. Mnohokrát se musela dostavit k výslechům v Bartolomějské, kde jí opakovaně bylo vyhrožováno, že zkazí budoucnost svým dvěma dcerám. Mladší dcera Lucie nemohla studovat na gymnáziu.
Spis, který k ní StB evidovala, měl hezké krycí jméno „Dáma“. Do dnešního dne se nedochoval, ale krátce po revoluci do něj doktorka Burešová měla možnost nahlédnout a stálo v něm, že je vidět, že neříká pravdu. Domácí telefon Burešových byl odposloucháván a ve své pracovně našla odposlouchávací zařízení. Běžně za ní jezdili v ikonických tatrovkách, aby ji zastrašili. V roce 1970 jí byl na sedm let odebrán cestovní pas. Až do revoluce nemohla obhajovat v trestněprávních záležitostech.
V Rudém právu vyšel v půlce roku 1971 dehonestující článek, v němž bylo kritizováno její zastupování disidentů. „Při obhajobě rozvratníků před našimi soudy vystupuje velmi sebejistě jako stoupenkyně jakési absolutní pravdy a spravedlnosti a nebere vůbec zřetel na to, že existuje a platí socialistická zákonnost,“ stálo v něm. V celém textu není ani jednou uvedeno její jméno, avšak je zcela jasné, že byl mířen proti ní.
Byla ostatně sledována i s dalšími advokáty, protože celá advokacie byla bedlivě sledována jako jedna z rizikových skupin, a v interních dokumentech strany i StB je jim vyčítána jejich politická neangažovanost a odpor ke státnímu zřízení.
Ve své práci jste popsal i několik případů, na nichž D. Burešová pracovala a které se týkaly rehabilitace mnoha osob. Můžete přiblížit ty nejzajímavější?
Ačkoliv se trestnímu právu moc nevěnovala a později jí dokonce bylo zakázáno, obhajovala na počátku 70. let novináře Jiřího Lederera. Obžalovaný byl z trestného činu „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“, kterého se měl dopustit na jaře roku 1968 reportážní trilogií z Polské lidové republiky, v níž kritizoval tamější poměry. Byl odsouzen ke dvěma letům nepodmíněně i přes to, že Burešová argumentovala Svobodovou amnestií a nedodržením totožnosti skutku. Ještě v 90. letech vzpomínala, o jak absurdní proces šlo. StB ve svých interních dokumentech nepřímo vyslovovala uznání její obhajobě a vzneseným argumentům.
Zářným příkladem pracovněprávního sporu byl ten, v němž zastupovala novináře Ivana Medka. Když po podpisu Charty 77 dostal výpověď v Supraphonu, obrátil se na Burešovou. Společně se u soudu domáhali výpovědní lhůty a náhrady mzdy. Burešová soudu navrhla, aby text onoho podepsaného dokumentu, který jí nebyl znám, přečetl nahlas. K popuzení soudce to navrhla i u dalšího jednání. Nakonec společně soudní při vyhráli a Medkovi musela být vyplacena náhrada mzdy.
V šedesátých letech se rozeběhly rehabilitační procesy. Jedním z nespravedlivě odsouzených byl Evžen Basch. Za druhé světové války strávil roky v koncentračních táborech, o Vánocích roku 1948 byl zatčen s mnoha dalšími studenty působícími v protikomunistické skupině. Další odsouzené, Borise Kovaříčka a Karla Bacílka, si dodnes připomínáme pamětní deskou umístěnou na budově právnické fakulty. Basch byl jedním z těch šťastnějších, ve vězení strávil pouze několik let. Paradoxně byl prvním z rehabilitovaných agent provokatér, který byl v původním procesu také odsouzen k trestu smrti. Na základě nově objasněných skutečností podala Burešová návrh na obnovu trestního řízení a v roce 1969 bylo dosaženo jeho plné rehabilitace.
Za zmínku podle mého ještě stojí obhajoba nedávno zesnulého Jaroslava Bašty, který byl jako student odsouzen v prvním Husákově monstrprocesu, tedy procesu s „Hnutím revoluční mládeže“. Jednalo se o skupinu mladých lidí, převážně studentů, kteří byli ve zmanipulovaném procesu odsouzení za podvracení republiky. Fakticky šířili sborníky a letáky. Petr Uhl, jeden z odsouzených, vzpomínal, že po nevyhnutelné porážce Burešová dojemně rozdala odsouzeným pomeranče a omlouvala se, že jich pro ně nemá víc.
To jsou některé z případů, kterým jsem se věnoval. Velkých jmen a zajímavých procesů bylo jistě daleko víc. Právní služby dále poskytovala Milanu Kunderovi, Karlu Šiktancovi, Karlu Kynclovi, Františku Janouchovi a mnoha dalším.
Jak prožívala D. Burešová pozdější léta v advokacii, myšleno 70. a 80. léta, a v kde ji zastihly události Sametové revoluce?
Protože začala být trnem v oku, zdálo se, že v advokacii nebude moct vydržet. Především po výše zmíněném článku otisknutém v Rudém právu nevěděla, zda z advokacie nebude vyloučena. Dopad tohoto článku zmírnil dopis jednoho ostravského dělníka, který do Rudého práva napsal, že se stejným nadšením a urputností zastupovala i jeho, člověka z proletářské rodiny.
Vedení pražské advokacie se za ni několikrát postavilo a mohla dál vcelku nerušeně pracovat. Podle svých slov však přibližně sedm let skutečně nevěděla, zda každou chvílí nebude z advokacie vyloučena.
Od poloviny sedmdesátých let nastal pomyslný útlum. Doktorka Burešová se věnovala své práci a nadále byla odměňovaná za vynikající výsledky. Opět se v této skutečnosti zhmotňovala ona
specifičnost advokátního stavu, kdy advokát mohl být pravidelně odměňován za vynikající práci, ačkoliv jeho politický profil byl mizerný.
Ona sama napomohla po Sametové revoluci konstituovat svobodnou a nezávislou advokacii?
Určitě ano, z velké části přestavbou a personální obměnou justice z pozice ministryně spravedlnosti. Účastnila se jako ministryně mimořádné konference advokacie, na níž bylo voleno nové vedení. Na této konferenci apelovala na advokáty, aby nadále zůstali slušnými lidmi, jak tomu doposud bylo. Nový zákon o advokacii byl navržen a schválen velice rychle. Podle pamětníků na tom měli největší zásluhy Karel Čermák, Jiří Klouza a právě ona.
A jak prožívala svá poslední léta v advokacii poté, co se do ní vrátila z politiky?
Měla spoustu nabídek od vznikajících velkých kanceláří, ale upřednostnila práci se svojí dcerou. Zpočátku se věnovala korporátnímu právu, následně se vrátila ke sporům o náhradu škody. Po návratu z politiky také působila v představenstvu ČAK. Z této pozice se – navzdory politickým obstrukcím – zasloužila o přijetí nového zákona o advokacii, který je účinný dodnes.
Závěrem: je něco, co Vás velmi překvapilo, a je něco, co si ponesete z jejího odkazu dál do svého života?
Obrovským překvapením pro mě byla příhoda ze sklonku čtyřicátých let, o níž se sama doktorka Burešová pouze jednou letmo vyjádřila v článku z devadesátých let věnovaném jednomu svému příteli. Když byla studentkou prvního ročníku, skrývala uprchlého vězně. Šlo o Jana Tumlíře (na snímku), jejího dlouholetého kamaráda, pozdějšího redaktora Svobodné Evropy a ředitele výzkumu při GATT. Při útěku celé rodiny přes hranice byl jediný Jan s hospodyní dopaden pohraniční stráží. Následně byl odsouzen a uvězněn. Když ji krátce po svém útěku telefonicky 
kontaktoval, navzdory celostátnímu pátrání si s ním dala sraz na Václavském náměstí. S pomocí pár dalších přátel se jí povedlo společného přítele skrývat a následně sehnat peníze pro převaděče. A to vše v dobách tuhé totality, jako by to bylo samozřejmé. Podruhé už se Tumlířovi přechod hranic povedl. Když se v šedesátých letech StB neúspěšně snažila získat jejího manžela ke spolupráci, primárně tyto schůzky vedla za účelem získání poznatků o rodině Tumlířových. Z dostupných pramenů však vyplývá, že orgány státní moci nikdy nezjistily, kdo tehdy Janovi v naprosto zásadním okamžiku podal pomocnou ruku (tento až neuvěřitelný příběh popsal Petr Toman v rámci projektu Advokáti proti totalitě a můžete si jej blíže připomenout ZDE – pozn. red.).
Velmi málo se také dosud vědělo o tom, jak se přihodilo, že Dagmar Burešová po revoluci předala dopisy Milady Horákové jejich adresátům a jejich potomkům. O tom, že tyto dopisy snad někde existují, byla Burešová informována již na konci roku 1989 sestrou Horákové. Rozhodla se po nich pídit a shodou několika šťastných náhod se jí podařilo je získat. Mimochodem až do minulého roku se pořádně nevědělo, kde byly více než čtyřicet let uschovány. Jeden z členů revizního odboru generální prokuratury je v rámci rehabilitačních procesů nalezl v archivech Ministerstva spravedlnosti. A protože v průběhu roku 1969 již bylo jasné, že revize minulých křivd budou brzy utnuty, v dobrodružném stylu zmíněné dopisy odnesl, schovával je na různých místech a nakonec je nadobro ukryl na půdě svého rodinného domu na dlouhých dvacet let. Jeho manželka se osobně znala s vedoucím prezidentské kanceláře, společně tak zařídili osobní setkání s doktorkou Burešovou, která dopisy převzala a osobně je předala. Zachránce dopisů po sobě zanechal deník, v němž svoje činy vylíčil, díky čemuž mohla jeho vnučka celý příběh dopisů zmapovat ve své bakalářské práci.
Při psaní o životě doktorky Burešové jsem byl fascinovaný nejen jejím příběhem, ale před očima se mi zhmotnilo nepřeberné množství dalších případů osobních hrdinství, které je dle mého potřeba si připomínat.
Myslím, že by se všichni lidé mohli doktorkou Burešovou v lecčems inspirovat. Pro mě je naprosto zásadní představa, že člověk by se měl neustále snažit zůstat věrný svému přesvědčení a neměl by se bát činit to, co považuje za správné. I kdyby měl jít proti tomu, co se od něj očekává.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravila Hana Rýdlová
Text: redakce AD
Foto: redakce AD a archiv ČAK
