Kdo byl první československou soudkyní? Mýtus vs. fakta – Svět práva
V dějinách československého práva se profesní prosazování žen odehrávalo poměrně pomalu a v několika oddělených liniích, nejprve ve vzdělání, poté ve výkonu jednotlivých právnických povolání. V odborné literatuře se v této souvislosti běžně ustálilo uvádění několika ženských „prvenství“, a to první doktorky práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Anděly Kozákové-Jírové, která promovala 19. prosince 1922, od roku 1928 pak první akreditované advokátky Matyldy Wíchové-Mocové a následně i první notářky, opět Anděly Kozákové-Jírové, jmenované roku 1938.
V případě soudcovské profese se ve zdrojích obvykle jako první československá soudkyně uvádí Zdeňka Patschová, jmenovaná podle Věstníku ministerstva spravedlnosti z roku 1934 pro obvod Vrchního soudu v Praze, a to ke dni 16. dubna 1934 k Okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu. Při podrobnějším studiu zmiňovaného věstníku se však ukazuje, že jmenování žen v justici lze doložit už mnohem dříve. V tomto příspěvku si proto v kontextu vývoje vstupu žen do justice představíme skutečně první jmenovanou soudkyni v Československu, a zároveň možné důvody, proč se ve zdrojích ustálila právě Patschová, pozdější aktivní politička Komunistické strany Československa, která se po únoru 1948 stala také poslankyní Národního shromáždění za tuto stranu.
Obecně cesta žen k právnickým profesím včetně soudnictví v českých zemích na přelomu 19. a 20. století byla především otázkou jejich přístupu ke vzdělání. Univerzitní studium bylo podmíněno maturitou, a tím i existencí plnohodnotných dívčích gymnázií, jejichž zřízení naráželo na společenský i politický odpor. Vyšší vzdělávání žen bylo dlouho pokládáno za nadbytečné a dobové představy o „správné“ ženské roli směřovaly k manželství a rodině, nikoli k profesionálním ambicím. Změnu přinesly až iniciativy občanské společnosti a následná institucionalizace dívčího gymnaziálního vzdělávání (v tuzemsku od roku 1890, kdy bylo v Praze založeno vůbec první dívčí gymnázium „Minerva“ v Rakousku-Uhersku, a to významnou zásluhou Elišky Krásnohorské), která postupně otevřela ženám univerzity.
Zatímco filozofické fakulty přijímaly studentky již od roku 1897, lékařské fakulty pak od roku 1900, právnické fakulty zůstávaly k odporu části akademické obce uzavřeny pro ženy nejdéle, a to mimo jiné za podpory argumentu, že ženy nebudou mít v právnické praxi odpovídající uplatnění. Definitivní obrat nastal až po vzniku Československa v roce 1918, kdy byly ženy přijímány ke studiu práv za stejných podmínek jako muži. Samotné otevření fakult však neznamenalo automatický přístup k profesím. Právě v justici se nejvýrazněji ukázalo napětí mezi ústavně deklarovanou rovností a praxí, která vstup žen do soudní služby dlouho problematizovala. Zatímco akademická sféra jejich uplatnění v právnických profesích nyní v zásadě přijímala, odpor přicházel především ze soudcovského stavu a koncentroval se uvnitř justice samotné.
Přes tyto převážně vnitřní výhrady došlo k průlomu až na přelomu let 1929 a 1930, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Alfred Meissner oznámil záměr přijímat právničky do přípravné soudcovské služby. Po intervencích Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen byl pak výnosem ze dne 4. února 1930 otevřen jejich faktický vstup do soudní praxe a první z nich tak byly konečně přijaty jako soudní čekatelky (auskultantky). Od promoci první doktorky práv Kozákové-Jírové v roce 1922 tak uplynulo zhruba deset let, než se ženám reálně otevřela možnost řádně vstoupit do justice.
Podle údajů zveřejněných ve Věstníku ministerstva spravedlnosti však nelze za vůbec první jmenovanou soudkyni v Československu považovat často uváděnou Zdeňku Patschovou, absolventku Právnické fakulty Univerzity Karlovy z roku 1929. Nejstarší doložené jmenování ženy do soudcovské funkce je datováno už dnem 15. července 1932 a týká se Anny Svobodové, absolventky Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, která byla jmenována soudkyní pro obvod Vrchního soudu v Bratislavě.
Před jmenováním Patschové se pak ve Věstníku nachází ještě dalších 16 žen (!) jmenovaných soudkyněmi. Jak je tedy možné, že bývá jako první soudkyně v Československu uváděna právě Patschová?
Zdeňka Patschová, narozená 24. dubna 1905 v Praze na Smíchově, se již v meziválečném období výrazně angažovala v ženském hnutí, zejména v Ženské národní radě. Za okupace se zapojila do odboje a v roce 1946 vstoupila do Komunistické strany Československa. V poválečných letech pak mimo politiku působila také jako jednatelka Rady československých žen. V této roli vystupovala jako viditelná představitelka agendy ženské emancipace, přičemž dobová publicistika jí mimo jiné přisuzovala také podíl na prosazení výslovného vyjádření rovnosti žen a mužů v Ústavě 9. května (článek III odst. 2).
Právě okruh Rady československých žen zároveň opakovaně šířil označení Patschové za první československou soudkyni. Poprvé se objevuje již v textu Libuše Scholzové z roku 1940, v němž autorka při vzpomínce na první absolventky gymnázia Minerva v tomto smyslu zmínila i Patschovou. Toto označení pak přebíral tisk ženských organizací a postupně se pak zřejmě ustálilo i mimo ně. Patschová proti němu veřejně nikdy nevystoupila, a je pravděpodobné, že v prostředí poválečné politické soutěže působilo jako srozumitelný a dobře využitelný symbol v rámci její vlastní veřejné a politické dráhy. Jak je však uvedeno výše, toto „prvenství“ jí však ve skutečnosti nikdy nenáleželo.
Autoři: Jan Kabát, Barbora Filová, PF MU v Brně
Foto: koláž redakce AD
