Komunistická justice v Československu fungovala jako důležitý opěrný bod režimu, shodli se odborníci, kteří se 14. října věnovali tématu justice v letech 1948 až 1989 na pražské konferenci pořádané Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR). V komunistickém režimu platilo, že nic není takové, jak to vypadá, uvedl historik a 1. náměstek ředitele ÚSTR Kamil Nedvědický, čímž poukázal na nejasné a často zkreslené fungování právního systému v té době.
Během konference, kterou v prostorách horní komory Poslanecké sněmovny ČR před bezmála 150 návštěvníky zahájili úvodním slovem předseda Senátu Miloš Vystrčil a předseda Ústavně právního výboru Tomáš Goláň, se svými příspěvky vystoupilo deset odborníků, včetně dvou ze Slovenska. Tematicky se přednášky zabývaly jak teoreticko-metodologickými aspekty problematiky, tak zcela konkrétními případy, kdy se justice v uvedeném období projevila jako pouhá služka zločinného totalitního režimu.
Justice, která byla pod vlivem sovětského vzoru, sloužila totalitní moci, a její hlavním úkolem bylo potlačování opozice a udržování poslušnosti ve společnosti. Kamil Nedvědický zdůraznil fenomén takzvané selektivní ztráty paměti mezi právníky, soudci a prokurátory, kteří po pádu režimu tvrdili, že nebyli pod vlivem politické moci a rozhodovali nezávisle. Tento postoj podle něj ukazuje na snahu bagatelizovat, nebo dokonce zapomínat na problematické chování jednotlivých aktérů komunistické justice.
Kamil Nedvědický dále uvedl, že je nedostatek syntéz a studií, které by systematicky zpracovaly roli justice v období komunismu. Upozornil na konkrétní případy, kde je justice popisována jako oběť systému, a tvrdí se, že šlo jen o pár excesů, což podle něj zcela přehlíží strukturu, v jaké soudy v té době fungovaly. „Většina soudců nemohla rozhodovat spravedlivě,“ dodal.
Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Karla Šimky nebyla justice hlavním aktérem v systému trestní spravedlnosti, ale spíše sekundárním nástrojem, jehož hlavním úkolem bylo podporovat represivní činnost jiných složek státu, především policie.
Karel Šimka uvedl, že justice měla různé úkoly v různých fázích vývoje totalitního režimu. V počáteční fázi, během vzniku a etablování režimu, sloužila justice k potlačení nepřátel a k přeměně sociální struktury společnosti podle ideologických představ. Ve fázi stability, která začala v polovině 50. let a trvala až do roku 1989, měla justice za úkol udržovat režim a potlačovat potenciálně nebezpečné aktivity.
Klíčovým nástrojem byla justice v šíření strachu mezi obyvatelstvem. „Justice fungovala jako nástroj signalizace – Pozor, systém je mocný, a pokud se budete bouřit, zasáhneme,“ podotkl Šimka. Justice měla podle něj i silný ideologický rozměr. Sloužila k tomu, aby prosazovala hodnoty a pravidla, která podporovala existenci totalitního režimu.
Karel Šimka zmínil, že z totalitních režimů si lze do současnosti vzít několik doporučení. Právní systémy by podle něj měly fungovat na základě transparentnosti a být otevřené vnější kontrole, aby se předešlo zneužití moci a vzniku atmosféry strachu.
„Je třeba vytvářet atmosféru beze strachu a posilovat pluralitu. Reálná dělba moci je nástrojem ke zmírnění strachu ze systému,“ uvedl. Současná justice by také měla být pečlivě kontrolována veřejností, aby nedošlo k pocitu nadřazenosti nebo nedotknutelnosti soudní moci.
Politické procesy byly součástí justiční praxe i na sklonku normalizace
Výsledky svého zkoumání o rozhodování politických kauz v obvodech hlavního města (v Praze 1 a Praze 5) představil Petr Kreuz a upozornil, že i v rámci jednoho soudu zde našel významné rozdíly. Peter Jašek ze slovenského Ústavu pamäti národa popsal tři konkrétní případy z 80. let minulého století, jimiž ilustroval skutečnost, že politické procesy zdaleka neskončily úmrtím Stalina a Gottwalda, ale byly součástí justiční praxe i na sklonku normalizace.
Advokát Lubomír Müller se zaměřil na boj o rehabilitaci (a spravedlnost vůbec) pro Josefa Brykse a jeho pozůstalé, Eduard Stehlík pohovořil o lovci nacistických zločinců (a oběti komunistického režimu) Bohuslavu Ečerovi, jehož životní motto bylo: „Nikdy nedopusťte, aby právo zabilo spravedlnost …“
Konference se věnovala také aktuálním kauzám či přetrvávajícím problémům, které Česko ani 35 let po pádu komunistického režimu nedokázalo vyřešit, a to zejména v živé diskusi na závěr programu. Problematika komunistické justice nebyla touto konferencí ani zdaleka vyčerpána, naopak se v této souvislosti objevila celá řada dalších otázek, proto se s uspořádáním stejné akce počítá také do budoucna.
Zdroj: ČTK, ÚSTR
Foto: ÚSTR
