Advokáti proti totalitě
Na počátku 20. století, kdy se ženy teprve nesměle hlásily o svá práva a přístup k profesím, které byly výlučně doménou mužů, se v Benešově narodila dívka, která později otevřela ženám cestu do české advokacie. Ludmila Veselá, provdaná Kloudová – které doma neřekli jinak než Lidunka nebo Liduška – se stala teprve čtvrtou promovanou právničkou a druhou advokátkou v historii naší republiky. Mimořádně vzdělaná a odvážná žena dokázala obstát ve všech zkouškách doby – za první republiky, během nacistické okupace i v temných letech komunistické totality. Následující řádky, přibližující její životní příběh, jí věnuji symbolicky dnes 14. listopadu, v den, kdy jí přesně před 75 lety byl odepřen komunisty výkon její milované advokacie. Těsně před 17. listopadem, kdy si připomeneme pád totality a znovuobnovení demokracie, tak její osud popsaný níže v tomto příspěvku ukazuje, že svoboda a nezávislost nikdy nejsou samozřejmostí.
Dětství a rodinné zázemí
Ludmila se narodila 29. srpna 1900 v Benešově do rodiny, kde spravedlnost a veřejná služba byly hodnotami předávanými z generace na generaci rodiny (na snímku vpravo a níže v již dospělém věku se svými rodiči).
Její otec, doktor František Veselý, byl významným advokátem, za první světové války byl členem tajné organizace Maffie, která byla vůdčí složkou protihabsburského hnutí, působil i jako starosta Benešova, později byl senátorem a v letech 1919-1920 i ministrem spravedlnosti.
Patřil mezi blízké spolupracovníky Tomáše Garrigua Masaryka, který ho často navštěvoval a cenil si jeho vzdělanosti, nadhledu i morálního kreditu (na společném snímku po Masarykově levici).
Matka Milada byla rovněž velmi aktivní, mj. spoluzakládala v Benešově Spolek dam a dívek, první ženský spolek ve městě, a byla jeho dlouholetou předsedkyní.
Ludmilin o rok starší bratr Ctibor byl legionář. Po vzniku Československé republiky se zúčastnil bojů na Slovensku, když byla potřeba obhájit nově stanovené hranice s Maďarskem. Padl 1. května 1919 při obraně Komárna ve věku 20 let.
Ludmilina sestra Milada se provdala za Roberta Fliedera, muže, který se aktivně podílel na politických jednáních ve Vídni ve dnech zániku rakousko-uherské monarchie a v nové republice působil jako diplomat a vyslanec v řadě zemí.
Studium a začátky právnické kariéry
Právě v této atmosféře právního myšlení, občanské odpovědnosti a kulturního rozhledu Ludmila vyrůstala. Rodiče v ní od dětství podporovali lásku k pravdě a smysl pro spravedlnost. Po maturitě se Ludmila zapsala na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
V době, kdy ženy tvořily na fakultě jen zlomek studentů, se vyznačovala výjimečnou cílevědomostí. Ludmilinou spolužačkou byla mj. Milada Horáková, se kterou ji pojilo celoživotní přátelství.
Při studiu práv se poznala i se svým budoucím manželem Ivanem Kloudou (viz snímek), synem pražského advokáta, politika a pozdějšího prezidenta Advokátní komory v Čechách Antonína Kloudy.
V roce 1923 Ludmila úspěšně dokončila studium a stala se doktorkou práv. V té době teprve čtvrtou ženou tohoto titulu vůbec.
Dne 24. listopadu 1923 promovala v pražském Karolinu a o tři dny později, 27. listopadu toho roku, nastoupila jako kandidátka advokacie do kanceláře svého otce v Benešově.
V roce 1928 úspěšně složila advokátní zkoušky a byla zapsána do seznamu advokátů Advokátní komory v Čechách (viz snímek z archivu ČAK).
Stala se tak po Matyldě Wíchové-Mocové druhou ženou v dějinách Československa, která samostatně vykonávala advokacii.
Rodina a profesní život
Sňatkem Ludmily s Ivanem Kloudou v roce 1924 se spojily dvě významné právnické a vlastenecké rodiny – Veselých a Kloudových (na snímku vlevo její otec František Veselý společně s tchánem Antonínem Kloudou při společném pobytu v Luhačovicích).
Oba sdíleli nejen lásku k právu, ale i hluboký smysl pro odpovědnost a spravedlnost.
Manželé se usadili v Benešově. Po koncipientské praxi a úspěšném složení advokátních zkoušek zůstali oba pracovat v kanceláři Ludmilina otce Františka Veselého, který tehdy, jak je uvedeno již výše, úzce spolupracoval s T. G. Masarykem a právně ho zastupoval.
Po jeho smrti v roce 1935 manželé kancelář převzali; Ivan zároveň zastupoval i prezidenta Edvarda Beneše a rodinu TGM.
Mezi lety 1927 a 1935 se manželům narodily čtyři dcery: Ludmila, zvaná Linda, Iva, Milena a Jarmila.
Ještě před nimi se narodila holčička, která však ve dvou letech zemřela na zánět mozkových blan.
Hrozba okupace
Po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938, v jejímž důsledku Německo anektovalo Sudety, Kloudovi bedlivě sledovali politickou situaci a byli si vědomi hrozby, že nacistické Německo brzy obsadí i zbytek českých zemí. Díky blízkým kontaktům s prezidentem Edvardem Benešem a členy rodiny T. G. Masaryka mohli logicky očekávat, že je Němci zatknou.
Stejně ohroženi byli i další členové rodin Kloudových a Veselých. Aby ochránili své děti, přihlásili je do českobratrské evangelické církve, která by se v případě potřeby o děti postarala a zajistila, že zůstanou v českém prostředí.
Po zániku Československa v březnu 1939 odjel Ludmilin manžel Ivan do Prahy. Ve spolupráci s příbuznými prezidenta Beneše, který byl tehdy již v exilu, se snažil zajistit jeho majetek a ochránit ho před nacisty. Díky důmyslným přesunům na bankovních účtech dokázal zajistit, že citlivé operace v Legiobance probíhaly zcela v utajení.
Koncem srpna 1939 přijel do Benešova Antonín Klouda, Ludmilin tchán, se zprávou o chystaném rozsáhlém zatýkání českých osobností a politiků, které mělo zlomit jakýkoli pokus o odpor. Ivan spolu s otcem na hrozící akci upozornili své přátele, mezi nimi i Josefa Čapka. Ačkoli se zatčení nakonec nevyhnuli, díky varování se na něj alespoň mohli připravit.
Odvaha a vedení kanceláře během války
Vypuknutí druhé světové války znamenalo pro rodinu Kloudových těžké období.
Hned 1. září 1939 byli oba manželé zatčeni gestapem. Ludmila byla po týdnu za vydatné podpory a pomoci vlivných přátel na přímluvy u prezidenta Emila Háchy z vazby propuštěna, ale manžel Ivan zůstal ve vězení a po celou dobu války byl držen v koncentračním táboře Buchenwald (jeho karta z KT – viz snímek níže).
Na Ludmile tak zůstala péče o čtyři malé dcery ve věku pět až třináct let i chod celé benešovské advokátní kanceláře. Starala se skutečně o veškerou činnost advokátní kanceláře, kde musela převzít Ivanovy případy včetně soudních a trestních, kterými se do té doby nezabývala. V tom jí účinně pomáhali až do svého zatčení za pomoc domácímu odboji v roce 1943 zejména Ivanovi mladší bratři a její švagrové, rovněž advokáti, Jiří, Vladimír a Vratislav Kloudovi.
V nelehkých podmínkách, pod dohledem okupantů, dokázala Ludmila vést náročnou právní praxi, spravovat majetek a chránit celou širokou rodinu.
Koncem roku 1940 se v jejich benešovské advokátní kanceláři objevil komisař gestapa, který chtěl mluvit s jejím manželem Ivanem. Ten však byl už v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Komisař požadoval po Ludmile spisy týkající se Edvarda Beneše. Ludmila byla již dříve připravená a z dokumentů zavčas odstranila vše, co nechtěla ukázat. Spisy předala s tím, že pokud je potřeba, ať gestapo přiveze Ivana. Gestapo skutečně zajistilo jeho převoz z Buchenwaldu do pražské věznice na Pankráci, odkud byl denně přiváděn do kanceláří gestapa, aby vyúčtoval Benešovo jmění. Díky pečlivé přípravě a dřívějšímu ošetření dokladů v bance gestapo nenašlo žádnou stopu po transakcích z roku 1939, což by pro Ivana znamenalo pravděpodobně rozsudek smrti.
Ludmila manželovi pravidelně dovážela na Pankrác potřebné doklady a potraviny a dvakrát měla i povolení přivést na návštěvu k otci i jejich dcery.
Když byl v roce 1943 za aktivní podporu domácího odboje zatčen i její tchán, exprezident Advokátní komory v Čechách a bývalý senátor Antonín Klouda, a také její tři švagrové, Jiří, Vladimír a Vratislav (ti, kteří ji doposud během války pomáhali), převzala nejen částečnou starost o jejich pražskou advokátní kancelář, ale nesla na svých bedrech rovněž péči o všechny blízké opuštěné rodiny. Rodinná soudružnost fungovala napříč rodinami Veselých a Kloudových z dnešního pohledu až neuvěřitelně (na snímku níže fotografie z archivu rodiny – děti rodiny Kloudových, kterou Ludmila poslala jako pozdrav jejich otcům do Buchenwaldu – kolorováno).
Válečná léta přinášela obtíže na všech úrovních. Nedostatkem trpělo téměř vše, co lidé potřebovali k životu. Přestože nacisté zakázali převoz potravin z venkova do měst, Ludmila se přihlásila jako „samozásobitelka“ a riskovala opakované cesty s potravinami z Benešova za příbuznými do Prahy. Musela obcházet četné kontroly, někdy za pomoci českých železničářů a přátel. Každý týden vyrážela do Prahy. Cesty byly často namáhavé, provázené zpožděními, náhlými kontrolami nebo prodlevami. Přesto pravidelně vozila pečlivě připravené balíčky a sdílela s rodinami zatčených zprávy o jejich osudech.
V roce 1944 přišly další rány. V červnu byl zatčen manžel její sestry Milady, doktor Flieder, a brzy po něm v říjnu i Milada s dcerou, které byly deportovány do Terezína. Dne 25. října 1944 byl v Drážďanech popraven za pomoc odboji a výsadkářům z Anglie Ludmilin švagr Vladimír Klouda, zatčený v roce 1943 společně s otcem a bratry. Svůj život obětoval za všechny své blízké a spolupracovníky, když vzal všechnu vinu na sebe a dokázal během krutých výslechů mlčet a nikoho neprozradit. Ludmila podporovala nadále své švagrové v Praze – vdovu po Vladimírovi Milenu a Manku, manželku Jiřího – a jejich rodiny. Starala se o své čtyři dcery a také posléze i o dcery Manky, neteře Helenu a Marianu, neboť Manka vážně onemocněla a v lednu 1945 zemřela. Jejich otec Jiří Klouda byl, stejně jako jejich prarodiče z matčiny strany, totiž stále v koncentračním táboře. Péče o děti, příbuzné, domácnost a vedení advokátní kanceláře byla pro Ludmilu mimořádně vyčerpávající.
Dne 14. února 1945 zažila Ludmila v Praze nálet. V dopise manželovi Ivanovi psala, že přitom byla na ulici, neboť už nestačila doběhnout do krytu. V Praze panoval obrovský zmatek, po odvolání poplachu se lidé rozprchli po požářištích a pomáhali hasit. Bomby tehdy zasáhly i kostel Emauzy, nemocnici na Karlově náměstí a zničily část Žitné ulice. Ludmila pomáhala hasičům i kolemjdoucím – rozdávala jim teplý čaj, cukr a obvazy.
Ludmilu však tížily v té době i další starosti. Úřady přidělovaly rodinám postiženým bombardováním neobsazené byty, a hrozilo, že i byt jejích pražských příbuzných ve Vlašské ulici – výše zmíněné ovdovělé Mileny, která se uchýlila s dětmi na venkov, a zemřelé Manky – bude zabaven. Aby tomu zabránila, pečlivě do bytu přestěhovala veškeré věci, které dokazovaly, že je stále obývaný a rodiny se do něj mohly po všech útrapách koncem války v květnu 1945 vrátit.
Po válce – nové naděje a nové ztráty
Po skončení války následoval pozvolný návrat k normálnějším poměrům. Ludmilin manžel Ivan se vrátil po dlouhých šesti letech z koncentračního tábora v Buchenwaldu k rodině i do benešovské advokátní kanceláře. V prvních poválečných letech působil také jako veřejný žalobce v retribučních procesech a aktivně se zapojil do politického života v rámci Národně socialistické strany. Právě toto angažmá se mu však později stalo přítěží a přispělo k perzekuci celé rodiny po nástupu komunistického režimu.
Stejně tak Ludmilin tchán Antonín Klouda, který se vrátil spolu s dalšími syny a příbuznými, přijal ve svých čtyřiasedmdesáti letech – na naléhání kolegů a přátel – znovu funkci prezidenta Advokátní komory.
První poválečná léta nebyla snadná a definitivní zlom přišel v roce 1948, kdy komunisté převzali veškerou moc v Československu.
Jedním z prvních kroků nového komunistického režimu bylo zrušení soukromých advokátních kanceláří a systematické potlačení nezávislé advokacie. Ivan i Ludmila Kloudovi tak nesměli vykonávat své povolání ani ve státní advokátní poradně.
Ivan se advokacie vzdal už 3. března 1948 a byl následně nucen živit se jako dělník a horník v Ostravě.
Ludmile bylo působení v advokacii zakázáno o dva roky později. Dne 14. listopadu 1950 jí bylo oficiálně oznámeno, že nebude přijata za členku Krajského sdružení advokátů, čímž jí bylo odebráno právo vykonávat advokacii (viz níže snímek z archivu ČAK).
Na osud Ludmily Kloudové měl jistě vliv nejen postoj jejího manžela (viz společný snímek z pozdějších let), ale i její vlastní postoje a jejich původ. Významnou roli sehrál zcela jistě také případ jejího švagra Jiřího, advokáta, který jí během války až do svého zatčení v únoru 1943 a deportace do koncentračního tábora výrazně pomáhal s vedením kanceláře i s rodinou. V rámci tažení československého komunistického režimu proti vybraným západním společnostem se stal Jiří Klouda obětí vykonstruovaného procesu. Režim si jako záminku zvolil jeho právní zastupování americké společnosti Standard Electric, kterou označil za prostředek západní špionáže. V únoru 1950 byl zatčen a posléze odsouzen k trestu 12 let odnětí svobody, pokutě padesáti tisíc korun, konfiskaci poloviny jmění a ztrátě čestných práv občanských.
Po zrušení její advokátní kanceláře byla Ludmila Kloudová Veselá nucena přijmout práci účetní v benešovské pobočce podniku Ovoce a zelenina. Byla podřízena vedoucím pracovnicím, tzv. „ženám z lidu“, dosazeným komunistickým režimem, které se netajily pohrdáním vůči vzdělané a dříve vážené právničce. Pro Ludmilu to byla hluboká osobní i lidská rána. Trpěla ponížením a současně také odloučením od dcery Lindy, jež v roce 1948 emigrovala, a kterou mohla znovu obejmout až po téměř dvaceti letech. Křivdy ale pokračovaly. V roce 1974 komunisté vyvlastnili a zbořili jejich rodný dům na benešovském náměstí, aby na jeho místě postavili sídlo okresního výboru KSČ – symbol útlaku, který rodinu provázel celý život.
Ani v těchto letech Ludmila neztratila důstojnost ani vnitřní klid. Byla známá svou moudrostí, laskavostí a schopností nacházet světlo i v těžkých časech. Velkou oporou byla i nadále své rodině – muži, dětem a vnoučatům, jimž věnovala mnoho lásky, času i porozumění. Ti na babičku Lidunku s vděčností a něhou dodnes vzpomínají. Zároveň s pečlivostí sobě vlastní uchovávala rodinné dokumenty, dopisy a vzpomínky, které se staly cenným historickým pramenem pro pochopení dějin české advokacie i poválečných osudů právnických rodin.
Ludmila Kloudová Veselá byla ženou výjimečné odvahy a odolnosti. I přes nejistotu, perzekuce a útlak kolem sebe nikdy neztratila svou profesní a osobní čest. Zemřela v roce 1988 a je pohřbena na benešovském hřbitově.
Právem můžeme Ludmilu Kloudovou Veselou vnímat jako jednu z nejvýznamnějších žen české právní historie. Díky ní a několika dalším odvážným ženám se otevřely dveře právnickému vzdělání pro další generace. Její životní příběh však není jen součástí dějin advokacie, ale i svědectvím o lidské odvaze, odhodlání a schopnosti obstát i v době, kdy byla spravedlnost potlačována.
V dnešní dny, kdy si připomínáme výročí sametové revoluce, berme příběh Ludmily Kloudové Veselé nejen jako historické svědectví, ale i jako inspiraci.
Připomeňme, že do projektu Advokáti proti totalitě bylo před dvěma lety zařazeno jméno Ludmilina tchána, bývalého prezidenta Advokátní komory v Čechách Antonína Kloudy a jeho synů.
S jejich osudy se můžete seznámit zde: Antonín, Ivan, Vladimír a Jiří
Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku
Foto: archiv ČAK, Státní okresní archiv Benešov, KT Buchenwald a archiv rodiny
