Rozhovor
Na problémy v systému soudnictví ve věcech mládeže upozornil tříletý výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP). Jaká je situace v této oblasti, co je třeba zlepšit, na co se nejvíce soustředit v zacházení s dětmi mladšími patnácti let, jsme se zeptali Jany Hulmákové, vedoucí výzkumného týmu.
Jaké zásadní výzvy z výsledků výzkumu vzešly, co je třeba zlepšit, na čem zapracovat?
Ukázalo se, že v rámci zacházení s dětmi v systému soudnictví ve věcech mládeže dlouhodobě přetrvávají problémy, které limitují naplňování účelu a základních principů zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen ZSM).
Jako jeden z nich lze označit to, že se před soudy pro mládež často ocitají (resp. do provedené novelizace ocitaly) děti, které se dopustily pouze bagatelních činů jinak trestných a zároveň u nich nebylo zapotřebí nějaké zásadní výchovné intervence. Na druhé straně u dětí, které čelí řadě problémů a u kterých je na místě naopak rychle a cíleně působit, nejsou často takové vhodné formy intervence dostupné. Soudy též před uložením opatření nemají vždy k dispozici potřebné informace o dítěti. Ve většině případů např. není vypracováno aktuální pedagogicko-psychologické vyšetření. Znamenaly jsme i případy, kdy nebyly vypracovány příslušné znalecké posudky v případech, kdy by to bylo na místě. To obecně souvisí se zjištěnou nedostupností odborníků v této oblasti.
Také restorativní postupy, jako jsou např. mediace či rodinné skupinové konference, se aplikují spíše výjimečně. Přitom jsou vhodnou reakcí právě u dětí, u kterých není zapotřebí silnějšího výchovného působení. Zároveň ve výrazné míře mohou přispět k uspokojení zájmů obětí, kterými jsou v těchto případech opět často vrstevníci dětí, které se dopouštějí činů jinak trestných.
Výzkum poukázal i na další dílčí problémy, jako je např. poměrně dlouhá doba, která uplyne od spáchání skutku dítětem do vyhlášení rozhodnutí soudu, ve kterém je dítěti uloženo opatření. Výrazné výzvy lze nalézt také např. v oblasti výkonu ukládaných opatření, včetně oblasti ukládání a výkonu ochranné výchovy.
Na místě by bylo též otevřít diskuzi o smysluplnosti řízení dle hlavy III. ZSM u dětí mladších deseti let, a to nejen vzhledem ke zralosti těchto dětí, ale i k aktuálním druhům opatření, které je možné v rámci tohoto řízení uložit.
Specifickou pozornost by pak bylo vhodné zaměřit na problematiku činu jinak trestného pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1 TZ. Tato právní kvalifikace s ohledem na věk těchto dětí fakticky dopadá na rozličné dobrovolné sexuální aktivity mezi vrstevníky. Vzniká zde pak paradoxní situace, kdy jsou si tyto děti navzájem těmi, kdo se vůči druhému dopustily činu jinak trestného a zároveň zvlášť zranitelnou obětí. I zde může vznikat pochybnost, zda řešení těchto věcí v systému soudnictví ve věcech mládeže je adekvátní reakcí.
Je třeba v některých oblastech navázat těsnější spolupráci, lepší předávání informací a zkušeností napříč profesemi od soudců, státních zástupců, pracovníků Probační a mediační služby, po OSPOD a další odborníky?
Obecně mezi experty z řad soudců pro mládež, státních zástupců a probačních úředníků se specializací na mládež a kurátorů pro děti a mládež převažovalo kladné hodnocení vzájemné spolupráce. Nicméně další poznatky, např. v oblasti toho, proč se nedostatečně aplikují restorativní postupy, poukazují na to, že vzájemná informovanost nemusí být vždy optimální. Výsledky výzkumu též poukázaly na malé zapojení probačních úředníků ve fázi do uložení opatření soudem pro mládež.
Zároveň je třeba poukázat na skutečnost, že i v rámci současného systému existují příklady velmi kvalitní spolupráce. K tomu mohou napomáhat i různé platformy, kde se mohou na místní úrovni setkávat nejen zástupci institucí, které se přímo podílejí na soudnictví ve věcech mládeže, ale i další subjekty, které se zabývají problematikou dětí v konfliktu se zákonem či dětmi obecně. Přínos těchto platforem potvrdila i velká část respondentů z řad výše zmíněných expertů, jejichž instituce byly v minulosti či stále aktuálně jsou v takovém uskupení zapojeny. V tomto směru není příliš potěšující informace, že v době šetření (v roce 2022) v nich byla aktuálně zapojena pouze necelá třetina soudů pro mládež a čtvrtina státních zastupitelství, kde respondenti působili. Odráží se zde i to, že se v případě Týmů pro mládež, obdobně jako u řady v praxi osvědčených postupů či institutů, po skončení financování z evropských fondů, nedaří zajistit institucionální financování nutné pro jejich udržení a rozvoj v rámci celé ČR.
Po novelizaci zákona o soudnictví ve věcech mládeže (ZSM), účinné od 1. července 2024, mělo dojít ke zlepšení v této oblasti. Jsou nějaké zásadní překážky, které komplikují naplňování účelu zákona?
Je třeba říct, že, s ohledem na velmi krátkou dobu od účinnosti předmětné novelizace, je zatím příliš brzy hodnotit její dopady v praxi. Nicméně zavedení možnosti státního zastupitelství nepodat návrh na uložení opatření a možnost soudu upustit od uložení opatření bez jednání by mělo vést k tomu, že do značné míry odpadne výše zmíněný problém s tím, že se před soud pro mládež dostávaly děti v případech, kde již žádné výchovné intervence nebylo zapotřebí.
Tyto možnosti ve spojení s podrobným vymezením součinnosti jednotlivých subjektů včetně Probační a mediační služby přímo v ZSM by též mohly do budoucna vést k širšímu využívání restorativních postupů v těchto věcech.
Na druhou stranu je třeba upozornit na to, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu některé z těchto věcí nemusely končit před soudem ani před touto novelizací. Jednalo se o případy, kdy buď vůbec nebylo možné dovodit naplnění znaků činu jinak trestného, či se jednalo o případy zanedbatelné společenské škodlivosti, tzv. „klukoviny“, kde by se u trestně odpovědných pachatelů uplatnila zásada subsidiarity trestní represe. Z analýzy spisů, ale i vyjádření některých expertů, bylo možné zaznamenat nejednotnou praxi v tomto směru. Na tuto oblast by proto bylo vhodné zaměřit pozornost i v rámci vzdělávání jednotlivých profesí, resp. kontrolní činnosti, zejména u soudců a státních zástupců s příslušnou specializací. V současnosti vzniká určité riziko, že případy, které by vůbec neměly být považovány za činy jinak trestné, budou řešeny upuštěním od uložení opatření bez projednání věci či nepodáním návrhu dle § 89j písm. a) ZSM, který má však dopadat pouze na situace, kdy se dítě dopustilo činu jinak trestného.
Pozitivně lze také hodnotit zavedení obligatorního právního zastoupení již v objasňovací fázi řízení. Poznatky z našeho výzkumu naznačují, že to může přispět ke zlepšení v oblasti zajištění práv dětí v systému soudnictví ve věcech mládeže.
Výsledky výzkumu též ukázaly, že dostupnost programů, které lze ukládat jako výchovné povinnosti, není optimální. Z hlediska konkrétního zaměření postrádali experti zejména programy zaměřené na experimentování, zneužívání či závislost na návykových (omamných a psychotropních) látkách, či na další formy závislostí, dále programy zaměřené na agresivní chování, programy spočívající v psychologické a psychiatrické intervenci či programy sociálního, či sociálně psychologického výcviku. Zejména probační úředníci a kurátoři pro děti a mládež poměrně často uváděli absenci programů zaměřených na celou rodinu, např. rodinnou terapii či poradenství. Relativně často bylo též poukazováno na nedostatek vzdělávacích programů zaměřených na právní vědomí, či znalosti o protiprávnosti různých druhů chování, a to někdy i konkrétně, např. v oblasti sexuální výchovy, zneužívání sociálních sítí a internetu, na kyberšikanu a nevhodné sexuální chování na internetu.
V případě skupinových programů (a programy tohoto typu jsou často skupinové) je však zároveň třeba upozornit na problém rizika tzv. iatrogenního efektu. Ten může souviset s kumulací dětí s problémy, přičemž kontakty a navazování vztahů mezi nimi navzájem může naopak působit kriminogenně. Proto je třeba věnovat pozornost i konkrétním podmínkám jejich realizace a tomu, komu jsou ukládány. Obdobná, byť trochu lepší situace byla zmiňována experty v oblasti dostupnosti programů ve střediscích výchovné péče. Jako kritický se pak jeví nedostatek zejména dětských psychiatrů, ale též psychologů či zařízení a služeb zaměřených na oblast adiktologické péče pro tuto věkovou kategorii dětí. Velmi výrazné problémy pak byly zaznamenány i v případě výkonu ochranné výchovy.
Tyto problémy výše zmíněná novelizace nevyřeší. Jejich řešení spadá do značné míry mimo resort Ministerstva spravedlnosti. Do budoucna je tedy nutné snažit se prosadit intenzivnější spolupráci především s Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem školství a tělovýchovy a Ministerstvem zdravotnictví.
Rozšířený názor, že se zvýšila agresivita dětí, výzkum nepotvrdil, což je dobrá zpráva. Mění se ale způsob násilných skutků třeba i důsledku nových technologií, jiných podmínek a podobně?
Náš výzkum, který byl zaměřen na období let 2008 až 2022, skutečně nepotvrdil často se vyskytující tvrzení, že by v průběhu tohoto období došlo k negativním změnám, které by se projevovaly ve zvýšení závažnosti či brutality násilných činů trestných páchaných dětmi mladšími 15 let. Nejzávažnější násilné činy jinak trestné, případně násilné činy jinak trestné, kde by reálně docházelo k závažnějším poruchám zdraví či smrti obětí, jsou dlouhodobě spíše výjimečné. Zároveň lze však zaznamenat posun, pokud jde o páchání násilné kriminality touto věkovou kategorií, k verbálním formám v rámci kyberprostoru a částečně i využívání moderních technologií při páchání klasických forem násilné kriminality (např. nahrávání činu na telefon a následné šíření takové nahrávky). Jako vhodné se jeví v této souvislosti zaměřit další výzkum např. na sledování možného nárůstu psychických dopadů na oběti.
Zároveň je třeba zdůraznit, že nelze násilnou kriminalitu trestně neodpovědných dětí podceňovat. Stále je třeba nejen v rámci aplikační praxe, ale též kriminologického výzkumu věnovat pozornost tomu, jak na ni adekvátně reagovat. Je třeba se zaměřit na faktory, které se jeví z hlediska příčin násilné kriminality jako významné, a řešit např. otázku dostupnosti psychologické, případně psychiatrické péče u těchto dětí a stabilizace prostředí, ve kterém žijí. Pozornost by měla být věnována i situaci ve školských zařízeních, ve kterých je vykonávána ústavní a ochranná výchova. Násilí v těchto zařízeních, byť převážně ve verbální podobě, není výjimečným jevem. Oběťmi jsou opět převážně děti, které jsou v nich umístěné. To klade velké nároky i na pracovníky v těchto zařízeních. Měly by jim tedy být vytvořeny takové podmínky, aby bylo možné těmto jevům předcházet, resp. na ně adekvátně reagovat. Je třeba se zamýšlet také nad tím, do jaké míry mají pracovníci v jednotlivých zařízeních vytvořeny podmínky pro zvládání a prevenci těchto situací.
Pomohlo by více se zaměřit na prevenci? Dělá se v této oblasti dost?
Obecně je třeba poukázat na to, i s ohledem na kriminologické poznatky o příčinách kriminality a recidivy, že právě u této věkové kategorie dětí je třeba se primárně zaměřit právě na oblast primární a sekundární prevence, tzn. než se u dětí začnou projevovat výraznější poruchy chování. Podporovat by se měly programy a služby, které se zaměřují na celé rodiny, ale též např. na zvyšování školní úspěšnosti. V případě ohrožených dětí lze také doporučit programy zaměřené na mentoring, jako jsou např. zahraniční programy typu Big Brothers, Big Sisters. Mapování dostupnosti těchto aktivit nebylo součástí našeho výzkumu. Nicméně obecně existuje řada institucí i neziskových organizací, které se touto problematikou zabývají. I ty však mohou čelit obdobným problémům, které jsme identifikovali v rámci systému soudnictví ve věcech mládeže, jako je např. jejich plošná dostupnost, nedostatek odborníků, dlouhodobá udržitelnost programů atd.
Děkujeme za rozhovor!
Ivana Sýkorová
Foto: archiv Jany Hulmákové
