U nedobrovolných psychiatrických hospitalizací je zapotřebí zkultivovat související policejní zásahy, chovat se k pacientům s respektem a poskytovat jim ze strany zdravotníků i soudů srozumitelné informace. Shodli se na tom odborníci, kteří ve čtvrtek 10. října diskutovali v Senátu o právech lidí s psychosociálním znevýhodněním. Podle nich je také důležité zapojit pacientovy blízké do procesu přijetí této situace.
Hospitalizovat pacienta bez jeho písemného souhlasu je možné tehdy, když bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje buď sebe, nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky. Zdravotnické zařízení o tom musí do 24 hodin zaslat informaci soudu, který pak do sedmi dnů od začátku hospitalizace rozhodne o tom, zda je zákonná.
Experti na semináři poukázali na to, že v Česku k nedobrovolným hospitalizacím neexistuje jednotný přístup ani jasný výklad „bezprostřednosti ohrožení“. „Je velmi tenká hranice mezi tím, zda je důvod k nedobrovolné hospitalizaci, či nikoliv,“ uvedl Tomáš Petr, který zastává pozici vrchní sestry na psychiatrickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Upozornil na to, že nedobrovolné umístění do ústavu pro pacienta často znamená velmi silný traumatický zážitek. Navíc hrozí, že pacient, který má pocit nespravedlnosti, ztratí důvěru v systém psychiatrické péče, což zhorší jeho další spolupráci s lékaři.
Petr uvedl, že pacienty dokážou k hospitalizaci pozitivně motivovat členové rodiny. Naopak přístup zasahující policie má podle něj často negativní vliv. Pacienti zmiňují, že se jim policisté posmívali, nadávali jim nebo vzbuzovali strach. Podle psychiatričky Terezy Szymanské je zapotřebí přistupovat k pacientům s úctou a respektem. „Například lidé se schizofrenií mají dobrou paměť a pamatují si, jak se k nim kdo choval,“ podotkla.
V druhé fázi takzvaného detenčního řízení nechává soud vypracovat znalecký posudek a na jeho základě do tří měsíců rozhoduje rozsudkem, jestli je další držení pacienta v zařízení přípustné, případně na jak dlouho. Nejdéle po roce pak musí přijít nové vyšetření a nové soudní rozhodnutí o další hospitalizaci. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa zdůraznil, že nedobrovolnou hospitalizací se zasahuje do jednoho z nejcennějších práv, tedy práva na osobní svobodu. Právě proto jsou tyto zásahy pod kontrolou soudní moci a musí být činěné jen v nezbytné míře tam, kde není jiné řešení, řekl.
Baxa připomněl, že pacienti mají značně ztíženou orientaci v procesu i prostředí. „Je na advokátech, zdravotnickém personálu i opatrovnících, aby tento handicap vyvážili citlivým, důsledným a aktivním přístupem,“ uvedl. Od soudců v diskusi zaznělo i to, že soudní detenční řízení nemůže být hlavním kontrolorem péče poskytované v nemocnicích. Soudce se totiž při rozhodování o zákonnosti hospitalizace opírá o názor zdravotnického zařízení a jako lékařský laik nemůže ve lhůtě sedmi dnů jeho závěr zvrátit.
Odborníci kritizují, že nedobrovolně hospitalizovaní pacienti mohou mít nedostatečný přístup k právní pomoci a že soudy ani advokáti často neberou do úvahy méně omezující opatření jako ambulantní léčbu, domácí péči nebo komunitní péči. Právě rozvoj komunitních služeb by podle Petra mohl pomoci i při nedobrovolných hospitalizacích – například tak, že by komunitní pracovník doprovodil pacienta do nemocnice a pomohl zmenšit jeho trauma.
Proti rozhodnutí soudu o nedobrovolné hospitalizaci se pacient může odvolat, odvolací soud musí rozhodnout do jednoho měsíce od předložení spisu. Expertům vadí, že odvolací soudy vrací nedostatečně odůvodněná rozhodnutí zpět okresním soudům, ačkoliv by po doplnění dokazování mohly o zákonnosti, či nezákonnosti rozhodnout samy. Zdravotníci také podle kritiků často zaměňují souhlas soudu k nedobrovolné hospitalizaci za souhlas k léčbě, což vede k použití lékařských postupů bez vědomého souhlasu pacienta nebo souhlasu soudu.
Zdroj: ČTK
Ilustrační foto: Senát P ČR
