Nejvyšší soud (NS) definitivně zamítl nárok podnikatelů na náhradu ušlého zisku způsobeného vládními zákazy maloobchodního prodeje během nouzového stavu v roce 2020. Podle soudu krizový zákon nezakládá automatické právo na kompenzaci ekonomických ztrát plynoucích z plošných protiepidemických opatření.
NS v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Víta Bičáka a soudců Pavla Simona a Tomáše Lichovníka rozhodoval o žalobě obchodní společnosti (prodejce tabáku a smíšeného zboží) proti České republice – Ministerstvu vnitra. Firma požadovala náhradu škody – konkrétně ušlého zisku – za období, kdy musela mít na základě vládních usnesení zavřenou prodejnu. Žalobkyně, stejně jako někteří právní experti, argumentovala doslovným zněním § 36 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními.
NS vycházel nejen z jazykového výkladu zákona, ale i z jeho historie, účelu a souvislostí s dalšími právními předpisy. Dospěl k závěru, že ustanovení § 36 krizového zákona je určeno hlavně pro kompenzace škod vzniklých při plnění uložených povinností. Jde zejména o případy, kdy stát uloží konkrétní povinnost (např. poskytnutí věcných prostředků či pracovní výpomoc) a při jejím plnění vznikne škoda, kterou běžná náhrada nepokrývá (např. poškození věci, úraz).
Podle NS plošná omezení či uložené povinnosti nejsou kompenzována automaticky. Ekonomická újma takto způsobená– například uzavřením obchodů pro ochranu veřejného zdraví – není sama o sobě nárokem na náhradu, pokud to zákon výslovně nestanoví. Krizový zákon proto nelze vykládat tak široce, aby zahrnoval i ušlý zisk z důvodu plošných zákazů.
NS si je vědom tvrdých dopadů na podnikatele i morálního argumentu, že „kdo se obětuje pro celek, má být odškodněn“. Přesto konstatuje, že pandemie zasáhla celou společnost a dotkla se všech vrstev a že smyslem krizového zákona není, aby soudy zpětně „vypořádávaly všechny se všemi“ a snažily se dokonale vyrovnat dopady krize ve společnosti.
V platné legislativě nenašel NS oporu pro to, aby stát musel kompenzovat veškeré újmy, které v souvislosti s covidem a přijatými krizovými opatřeními vznikly.
Rozsudek má jasné limity a nelze jej vztahovat na všechny covidové spory. Nevztahuje se zejména na odpovědnost státu podle pandemického zákona (č. 94/2021 Sb.), náhrady škod způsobených opatřeními obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, zejména pokud byla pro nezákonnost zrušena správními soudy, a jiné typy škod než ušlý zisk z omezení provozní doby.
Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2060/2024 je ve dnech od 8. prosince do 23. prosince 2025 vyhlašován na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a na úřední desce v budově Nejvyššího soudu. Poté bude svěšen a vzápětí trvale umístěn v pseudonymizované podobě ve veřejné databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na webu www.nsoud.cz.
Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: redakce AD
