Odkaz Vladimíra Kubeše – rozhovor s profesorem Jaromírem Tauchenem – Svět práva

Rozhovor

 Prof. JUDr. Vladimír Kubeš patřil k nejvýraznějším osobnostem české právní vědy 20. století. Právní filozof, profesor občanského práva na Masarykově univerzitě, představitel brněnské normativní školy, ale také politický vězeň komunistického režimu, jehož akademická dráha byla násilně dvakrát přerušena. Přesto se po letech perzekuce dokázal vrátit k vědecké práci a významně přispěl k obnovení právnické fakulty v Brně v roce 1969. O životě, myšlení a odkazu této pozoruhodné právnické osobnosti hovoříme s profesorem Jaromírem Tauchenem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který se Kubešovým dílem dlouhodobě zabývá.

Jaké rodinné a intelektuální prostředí formovalo Vladimíra Kubeše v dětství a dospívání?

Vladimír Kubeš (*1908 +1988) vyrůstal ve velmi podnětném rodinném prostředí, které v sobě spojovalo vzdělanost, smysl pro veřejnou službu i silné etické zázemí. Jeho otec, MUDr. Vladimír Kubeš starší, patřil k významným a respektovaným osobnostem meziválečného Brna. Byl vyhledávaným lékařem a mezi lidmi měl pověst mimořádně obětavého člověka. Není náhodou, že mu současníci přezdívali „doktor lidumil“. Léčil často i ty, kteří si jeho služby nemohli dovolit, a byl znám svou ochotou pomáhat lidem bez ohledu na jejich sociální postavení.

Z Kubešových pozdějších vzpomínek je patrné, že dětství prožil v atmosféře, která byla intelektuálně i lidsky velmi bohatá. Rodina kladla důraz na vzdělání a kulturu. Právě zde lze hledat kořeny jeho pozdějšího přesvědčení, že právo není jen technickým systémem pravidel, ale že má také hluboký morální a kulturní rozměr. Už rodinné zázemí jej tedy vedlo k tomu, aby právo chápal jako nástroj služby společnosti a ochrany člověka.

Jak na něj zapůsobila studia na právnické fakultě v Brně a zahraniční pobyty (např. v Německu)?

Studium na brněnské právnické fakultě mělo na Vladimíra Kubeše zásadní vliv. Ocitl se zde v mimořádně podnětném vědeckém prostředí mladé Masarykovy univerzity. Brněnská právnická fakulta tehdy patřila k intelektuálně nejživějším centrům československé právní vědy a soustřeďovala řadu výrazných osobností, které formovaly podobu právnického myšlení meziválečného Československa. Pro studenta s intelektuálními ambicemi to bylo prostředí mimořádně inspirativní.

Velmi silně jej ovlivnili především dva profesoři. Civilista Jaromír Sedláček jej přivedl k hlubšímu zájmu o občanské právo a systematické právní myšlení. Ještě zásadnější byl však vliv Františka Weyra, zakladatele brněnské normativní školy (na společném snímku níže). Weyrův důraz na přesnost právního myšlení, systematiku a metodologickou kázeň měl na Kubeše trvalý vliv.

Důležitou zkušeností byly také jeho zahraniční studijní pobyty. Zvláště pobyt na berlínské univerzitě na něj zapůsobil velmi silně, protože zde navštěvoval přednášky významného filozofa Nicolaie Hartmanna. Setkání s jeho filozofií bylo pro Kubeše mimořádně inspirativní a významně ovlivnilo jeho pozdější právně-filozofické úvahy.

Kubeš tak patřil ke generaci právníků, kteří byli pevně zakotveni v české právní kultuře, ale zároveň měli velmi dobrý přehled o evropském právním a filozofickém myšlení, obzvláště toho z německy mluvících zemí.

Čím na sebe upozornil už ve svých prvních odborných pracích z počátku 30. let?

Kubeš na sebe upozornil už poměrně brzy po ukončení studia, a to především svou mimořádnou schopností spojovat civilistickou erudici s hlubším filozofickým pohledem na právo. Už krátce po promoci začal intenzivně vědecky pracovat a výsledkem byla jeho první kniha „Příspěvek k nauce o žalobách z bezdůvodného obohacení“, která vyšla roku 1931. Na tuto práci navázal další významnou studií „Smlouvy proti dobrým mravům“, která se stala jeho habilitačním spisem. I tato kniha vyvolala značnou pozornost odborné veřejnosti a byla oceněna cenou I. třídy České akademie věd a umění v Praze. Z Kubešových pamětí je patrné, že už v této době byl vnímán jako mimořádně talentovaný představitel mladé generace právníků. Nešlo přitom jen o kvalitní civilistickou analýzu, ale o širší snahu pochopit právní instituty v jejich systematickém a filozofickém kontextu. Právě tato kombinace přesného právnického myšlení a zájmu o obecné otázky práva jej brzy zařadila mezi výrazné osobnosti brněnské právnické fakulty.

Jak se vyvíjela jeho akademická kariéra před druhou světovou válkou a jaké místo tehdy zaujímal v české právní vědě?  

Jeho akademická kariéra začala rozvíjet velmi rychle krátce po ukončení studií. Po promoci v roce 1930 spojoval právní praxi s intenzivní vědeckou činností. Vedle práce u moravskoslezské finanční prokuratury se soustavně věnoval odborné publikační činnosti a publikoval v domácích i zahraničních právnických časopisech. Brzy se habilitoval, byl jmenován soukromým docentem a začal přednášet. V druhé polovině třicátých let patřil k výrazným představitelům mladší generace československé právní vědy.

Mohou jeho odborné názory ještě dnes inspirovat? Co nám dnes ještě mohou dát jeho knihy ze třicátých let?

Domnívám se, že ano, a to poměrně výrazně. Kubeš totiž své práce nepsal jako komentáře k momentálně platné právní úpravě, ale vždy se snažil jednotlivé právní problémy uchopit v širším teoretickém a filozofickém kontextu. Právní předpisy se samozřejmě v průběhu času mění, někdy dokonce velmi zásadně, ale základní právní principy, teoretické přístupy a způsoby uvažování o právních problémech mají mnohem trvalejší charakter. Právě v tomto směru jsou Kubešovy práce stále inspirativní.

Velmi dobře je to vidět například na monografii Mimořádné poměry a smlouvy úplatné, kterou jsem měl možnost vydat z jeho pozůstalosti. Kubeš jí psal během druhé světové války a zamýšlí se v ní nad otázkou, co se stane se smluvními závazky v situaci, kdy dojde k zásadním změnám politických a hospodářských poměrů. Takové mimořádné okolnosti totiž mohou zásadně ovlivnit možnost splnění závazku a dostávají do napětí jednu ze základních zásad závazkového práva – princip pacta sunt servanda.

Kubeš zde analyzuje různé možné přístupy k řešení této situace a ukazuje, že právo musí hledat rovnováhu mezi stabilitou právních vztahů a spravedlivým řešením situací, kdy se podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena, radikálně změní. A právě tento typ uvažování je aktuální i dnes. V době, kdy svět znovu čelí ozbrojeným konfliktům a jejich hospodářským a společenským důsledkům, se právní věda opět musí zabývat otázkami, jak tyto mimořádné situace promítnout do právních vztahů.

Jaké byly jeho odborné a osobní postoje v období protektorátu?

Období protektorátu znamenalo pro Vladimíra Kubeše především násilné přerušení jeho akademické kariéry. V době uzavření českých vysokých škol byl již navržen na jmenování profesorem, k němuž však v důsledku okupace již nedošlo. Nadále pracoval u moravskoslezské finanční prokuratury a na rozdíl od řady jiných akademiků, kteří se v té době publikačně téměř zcela stáhli do ústraní, pokračoval ve vědecké práci. V roce 1943 tak například publikoval knihu „Soudcovská pomoc při smlouvách“. Současně se intenzivně věnoval studiu filozofie Immanuela Kanta a dokonce o něm napsal samostatnou knihu, jejíž rukopis se však bohužel nedochoval. Z jeho pamětí je také patrné, že mu během války reálně hrozilo zatčení gestapem, k němuž nakonec naštěstí nedošlo.

Jakou roli sehrál po roce 1945 při obnově univerzitního života a v diskusích o nové československé ústavě?

Po skončení druhé světové války se Vladimír Kubeš velmi aktivně zapojil do obnovy univerzitního života. V červnu 1945 byl jmenován řádným profesorem občanského práva a právní filozofie a patřil k výrazným osobnostem poválečné brněnské fakulty. V akademickém roce 1947/1948 dokonce zastával funkci děkana. Současně se zapojil také do diskusí o nové československé ústavě. Působil v komisi připravující její návrh a sám vypracoval návrh vlastní. V něm formuloval vlastní koncepci demokratického právního státu, která byla v mnoha ohledech v rozporu s ústavní představou prosazovanou komunisty. Jeho návrh ústavního uspořádání tak představoval do značné míry alternativu k nastupujícímu komunistickému pojetí státu.

Jak rychle se jeho ústavní a politické postoje dostaly do konfliktu s nastupujícím komunistickým režimem?

Po únoru 1948 se Kubeš jako člen národněsocialistické strany stal pro nový režim nepohodlnou osobností. Patřil také k těm, kteří byli z fakulty ihned vyhozeni. Jeho odborné názory, veřejné postoje i osobní autorita představovaly připomínku jiného pojetí práva a státu, než jaké se komunistický režim snažil prosadit. Konflikt mezi jeho právně-filozofickými východisky a ideologickým pojetím práva v komunistickém státě byl tak v podstatě nevyhnutelný.

Jaké okolnosti vedly k jeho zatčení a odsouzení a jak probíhalo jeho věznění?

Po svém nuceném odchodu z právnické fakulty působil Vladimír Kubeš jako ředitel Společnosti pro mezinárodní právní ochranu mládeže. V této době také vypracoval analýzu únorového převratu roku 1948 pro britské velvyslanectví v Praze, v níž se snažil z právního a politického hlediska vysvětlit okolnosti převzetí moci komunisty. Právě tato aktivita se později stala jedním z argumentů, které byly proti němu použity při vyšetřování.

K jeho zatčení došlo v roce 1949 při cestě do západních Čech. Proces před Státním soudem v Brně měl charakter typického politického procesu počátku padesátých let. Obžaloba vycházela z interpretace jeho veřejných vystoupení a politických postojů a v průběhu řízení se dokonce objevila i možnost překvalifikování jeho jednání na čin, za který hrozil trest smrti. Nakonec byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody; Nejvyšší soud mu v odvolacím řízení trest zvýšil na třináct let.

Následně strávil několik let ve věznicích a pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku a Příbramsku. Propuštěn byl v polovině padesátých let, mimo jiné i díky jeho bratrovi – lékaři, který operoval manželku jednoho z vlivných komunistických funkcionářů.

Jak dokázal po propuštění z vězení navázat na svou odbornou práci, přestože působil mimo akademickou sféru?

Po propuštění z vězení v polovině padesátých let se Vladimír Kubeš nemohl vrátit na univerzitu ani působit ve vědeckých institucích. Nějakou dobu pracoval v dělnických profesích a teprve později získal místo právníka v podnikové sféře. Přesto se ani v těchto podmínkách nevzdal vědecké práce.

V této době pokračoval v systematickém studiu a psaní odborných textů, i když jen „do šuplíku“, bez reálné možnosti jejich publikování. Věnoval se především právní filozofii a obecné teorii práva, tedy tématům, která mohl promýšlet i mimo univerzitní prostředí.

Jeho vědecká práce tak v podstatě pokračovala v soukromí, bez institucionálního zázemí.

Jak významný byl jeho návrat do veřejného a akademického života během uvolnění v roce 1968?

Uvolnění politických poměrů v roce 1968 znamenalo pro Vladimíra Kubeše zásadní obrat. Po téměř dvaceti letech, kdy byl vytlačen z akademického prostředí a nemohl veřejně působit ani publikovat, se mohl znovu zapojit do odborného i veřejného života. Aktivně se účastnil například diskusí o federalizaci státu v roce 1968, kde patřil k zastáncům tzv. trialistického pojetí – tedy myšlenky přiznat státoprávní postavení nejen Čechám a Slovensku, ale také Moravě.

Kubeš se v letech 1968–1969 výrazně zapojil také do procesu obnovení brněnské právnické fakulty, která byla v roce 1950 zrušena. Byl jmenován předsedou komise, jež měla připravit její znovuobnovení. Na této práci se aktivně podílel a po obnovení fakulty se stal vedoucím Katedry teorie státu a práva a právní filozofie. Současně zastával funkci proděkana pro vědeckou práci.

Jeho role byla důležitá nejen z organizačního hlediska, ale také symbolicky. Na obnově fakulty se totiž podílela osobnost, která byla úzce spjata s její meziválečnou tradicí a která zároveň představovala kontinuitu brněnské právní vědy přerušené po roce 1948.

Jaký byl Kubešův osud po nástupu normalizace?

Nástup normalizace po roce 1969 znamenal pro Vladimíra Kubeše další zásadní životní zlom. Politické vedení postupně odstraňovalo z univerzit ty osobnosti, které byly spojeny s reformním obdobím pražského jara nebo které nebyly považovány za ideologicky spolehlivé. Kubeš, který byl navíc již v padesátých letech politicky perzekvován, se tak znovu ocitl mezi nežádoucími osobami. Na počátku sedmdesátých let proto musel právnickou fakultu opustit a odešel do nuceného důchodu.

Ani po svém druhém odchodu z akademické sféry však nepřestal vědecky pracovat. Pokračoval ve studiu a psaní odborných textů, i když opět bez možnosti jejich publikování v domácím prostředí. Své vědecké aktivity proto do značné míry orientoval do zahraničí – po dobu několika let mu bylo umožněno přednášet právní filozofii na právnické fakultě ve Vídni, kde také spolupracoval s Hans-Kelsen-Institutem. V Rakousku vydal také několik knih. I v této obtížné životní situaci si tak zachoval mimořádnou intelektuální aktivitu, činorodost a vědeckou produktivitu, která byla pro jeho osobnost typická po celý život.

V druhé polovině osmdesátých let sepsal Kubeš své paměti s názvem „… a chtěl bych to všechno znovu“. V čem je tato publikace cenná?

Kubešovy paměti jsou cenné především tím, že spojují osobní životní zkušenost s velmi plastickým obrazem akademického prostředí své doby. Autor v nich zachycuje nejen vlastní osudy, ale také atmosféru meziválečné brněnské právnické fakulty, osobnosti jejích profesorů i způsob, jakým tehdejší právní věda fungovala. Paměti tak představují mimořádně cenný pramen k poznání intelektuálního života právnické fakulty v období první republiky.

Neméně zajímavé jsou pasáže věnované poválečnému období a činnosti komise pro přípravu nové československé ústavy. Kubeš zde popisuje zákulisí tehdejších diskusí i střet různých koncepcí budoucího ústavního uspořádání státu. Paměti zároveň přinášejí autentické svědectví o politických perzekucích po roce 1948, o politických procesech i o životě v pracovních táborech u uranových dolů.

Jejich hodnota však nespočívá jen v historických faktech. Z textu je patrná i širší reflexe vztahu práva, moci a spravedlnosti, která vychází z autorovy vlastní životní zkušenosti. Kubešovy paměti jsem před časem vydal ve druhém vydání, jsou volně dostupné na stránkách brněnské právnické fakulty, kde se s nimi může seznámit i širší veřejnost.

Jaký je podle Vás jeho největší přínos v oblasti právní filozofie a jak hodnotíte jeho životní příběh a odkaz? Co nám může být dnes inspirací?

Domnívám se, že Vladimír Kubeš je dodnes poněkud nedoceněnou osobností české právní vědy. Svým významem přitom podle mého názoru patří – vedle Františka Weyra a Karla Engliše – k nejvýraznějším osobnostem, které byly spojeny s brněnskou právnickou fakultou. Jeho přínos spočívá především v tom, že dokázal propojit systematické právnické myšlení s hlubším filozofickým pohledem na právo.

Pro mě osobně bylo velmi cenné, že mi jeho dcera MUDr. Eva Ungerová před několika lety svěřila Kubešovu písemnou pozůstalost. Nacházelo se v ní pět dosud nevydaných rukopisů, které se podařilo za její štědré finanční podpory postupně připravit k vydání. Nejvýznamnějším z nich jsou bezpochyby „Dějiny právní filozofie“, které lze považovat za jeho skutečné opus magnum. Tato práce představuje mimořádně široce koncipovaný pohled na vývoj právně-filozofického myšlení a dokládá mimořádnou erudici i intelektuální rozhled svého autora.

Inspirativní je však nejen jeho vědecké dílo, ale i jeho životní příběh. Přes všechny životní zvraty – perzekuci po roce 1948, dlouholeté věznění i opakované nucené odchody z univerzity – si dokázal zachovat mimořádnou intelektuální aktivitu a věrnost vědecké práci. Právě tato vytrvalost, oddanost právní vědě a víra v hodnoty práva jsou podle mého názoru tím, co může být a mělo by být inspirací i pro současné právníky.

Děkuji za rozhovor!

Hana Rýdlová, šéfredaktorka Advokátního deníku a Bulletinu advokacie

Foto: archiv prof. Jaromíra Tauchena