Jeden politik, který je v současné době poslancem Poslanecké sněmovny, natočil video, na kterém říká o jiném politikovi, který je senátorem, že je „ubožák“ a „nejhorší hadr“. A také varuje, ať si ho senátor nepřeje potkat, protože by mohl dostat napohlavkováno. Tyto výroky začala řešit Česká advokátní komora, protože oba politici jsou zároveň advokáty. Kárná komise následně údajně rozhodla, že se případem nemůže zabývat, protože advokáta nelze postihnout za výkon jeho politických práv.
Takový výklad zákona o advokacii je však v rozporu se samotným jeho zněním. Podle zákona totiž advokát musí postupovat zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, přičemž výkon politických práv tím není dotčen.
Toto ustanovení je možné vykládat pouze tak, že advokát může při výkonu politických práv snižovat důstojnost advokátního stavu a může porušovat pravidla profesionální etiky. Neznamená to však, že by absolutní ochrany požíval jakýkoli advokátův výkon politických práv, protože takové ochrany nepožívá nikdo.
Politický projev je tradičně považován za nejvýše chráněnou formu svobody projevu. Důvod je zřejmý. Otevřená diskuse o politice, o fungování veřejné moci a o směru, kterým se má společnost ubírat, je podmínkou demokratické soutěže.
Ústavní tradice, mezinárodní judikatura i standardy svobody projevu však vymezují hranice, za nimiž politický projev přestává být legitimní a může být omezen či sankcionován.
Podněcování k násilí
Nejzávažnější hranicí je oblast podněcování k násilí. Politický projev nesmí obsahovat výzvy k fyzickému útoku, terorismu či jinému bezprostřednímu protiprávnímu jednání. Evropská judikatura zde postupuje relativně striktně a omezuje projevy, které mohou vést k násilným činům.
Evropská judikatura je v tomto ohledu poměrně přísná a umožňuje zásah i v situacích, kdy projev k násilí nevybízí bezprostředně, ale vytváří atmosféru ohrožení či z legitimních politických oponentů činí nepřátele, proti nimž je namířen agresivní jazyk.
Příkladem je polská judikatura, která neochránila projevy politiků vyzývající k násilnému jednání proti opozici. Ochrana politického projevu zde ustupuje ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti demokratického procesu.
Nenávistné projevy
Dalším výrazným omezením jsou nenávistné projevy. Evropský soud pro lidská práva proto připouští omezení projevů, které šíří nenávist, ponižují lidskou důstojnost nebo vedou k diskriminaci.
V rozhodnutí Féret v. Belgie Evropský soud pro lidská práva potvrdil, že volební materiály vyzývající k vyloučení imigrantů ze společnosti a zobrazující je jako „zločineckou hrozbu“ již nelze považovat za součást politické debaty. Soud zdůraznil, že svoboda projevu nechrání sdělení, která dehumanizují celé skupiny obyvatel a podněcují k jejich diskriminaci.
Podobná logika se prosadila i v Nizozemsku, kde byl Geert Wilders opakovaně soudně sankcionován za výroky volající po menším počtu Maročanů. Šlo o projevy, které dle soudů překročily rámec politické kritiky a staly se výzvou k nerovnému zacházení s etnickou skupinou.
Lživý politický projev
Obtížnou oblastí je vztah politické komunikace a lži. Demokratické právní systémy se zdráhají trestat samotnou nepravdivost politického projevu, protože existuje obava, že by stát dostal nebezpečný prostor k cenzuře. Přesto existují specifické situace, kdy lživý politický projev přesáhne hranici přípustnosti.
Týká se to zejména voleb, kde jsou chráněny základní informace nezbytné pro výkon volebního práva. V řadě evropských zemí proto není dovoleno šířit nepravdivé údaje o způsobu hlasování, lhůtách či pravidlech voleb. Současně mohou být omezeny cílené dezinformační kampaně, zejména jsou-li anonymní nebo financované skrytými zdroji.
Ochrana osobnostních práv, pomluva a vulgarity
Limitem politického projevu je také ochrana osobnostních práv. Zásadní princip zní, že veřejný činitel musí snést ostřejší kritiku než soukromá osoba, nikoli však vědomé nepravdy. Pomluva, která politikovi přisuzuje trestnou činnost nebo jiné závažné skutečnosti bez faktického základu, není chráněna ani v USA, ani v Evropě.
Německý Spolkový ústavní soud také v rozhodnutí Wunsiedel potvrdil, že zákaz neonacistických shromáždění je ústavně konformní. Propagace nacismu je podle německé ústavní tradice neslučitelná s principem lidské důstojnosti a jako taková nepožívá ochrany svobody projevu.
Další limit tvoří pomluva a ochrana osobnostních práv. Politici musí snést ostřejší kritiku než soukromé osoby, ale to neznamená, že je možné jim beztrestně připisovat nepravdivé trestní jednání.
Specifickou otázkou je používání vulgarit při výkonu politických práv. Vulgarismy představují v politickém projevu fenomén, který se objevuje napříč evropskými demokraciemi a opakovaně testuje hranice svobody slova. I když některé vulgarity jsou společensky nevkusné či kulturně nežádoucí, evropské právo k nim přistupuje s mimořádnou zdrženlivostí.
Politický jazyk je totiž nejen racionální, ale i emocionální. Nese frustraci, odpor, satiru, protest i výsměch. Právě proto Evropský soud pro lidská práva opakovaně připomíná, že politický projev smí urážet, šokovat i znepokojovat, a vulgarita sama o sobě není důvodem k sankci.
Základním precedentem je rozsudek Eon v. Francie, v němž soud chránil slogan „Casse-toi, pov’con“ („Sbal se, blbečku“), adresovaný prezidentu Sarkozymu. Výrok je hrubě vulgární, nicméně podle ESLP jde o součást politické satiry a kritiky. To, že se týká hlavy státu, ochranu nikterak nesnižuje. Politici jako veřejné osoby musí snést výrazně tvrdší útoky než běžní občané.
Tento standard je patrný napříč Evropou. Maďarské soudy chránily výroky označující premiéra Viktora Orbána za „diktátora“, „parchanta“ či „součást zkurveného režimu“. Podobně polská judikatura připustila, že tvrzení opozičního politika, který nazval Jarosława Kaczyńského „psychopatem“ či „šílencem“, je hodnotící soud v rámci politické debaty a nepředstavuje porušení práva.
V těchto případech soudy zdůrazňují, že hodnotový soud, byť hrubý, nepředstavuje nepravdivé tvrzení o konkrétní skutečnosti a jeho funkce je politická, nikoli difamační.
Rakouská judikatura rozlišuje mezi hrubými hodnotícími soudy („idiot“, „prase“, „neschopný blbec“), které jsou chráněny, a mezi konkrétní imputací trestné činnosti („zloděj“), která není chráněna, pokud není podložena fakty. Podobný princip se uplatňuje i v Portugalsku, kde byl starosta potrestán za výrok o „vládních zlodějích“, protože šlo o tvrzení o konkrétním protiprávním jednání, nikoli pouhou vulgaritu.
Ve Španělsku se vulgarity často objevují při demonstracích. Výroky jako „que os jodan!“ („jděte do prdele“) či „puta España“ („španělská kurva“), byť společensky kontroverzní, byly soudy vyhodnoceny jako politický projev chráněný svobodou slova.
Ve Francii soudy řešily případy označení komunálních činitelů výrazy „salaud“ („svině“), „ordure“ („odpad“) či „enculé“ („sráč“). I zde platí, že pokud výroky souvisejí s politickou činností osoby, jde zpravidla o chráněnou kritiku, nikoli o postižitelné jednání.
Británie má v parlamentu přísná interní pravidla. Slovo „liar“ je zakázáno, zatímco výrazy jako „moron“ či „bloody fool“ bývají tolerovány. Tyto limity však nejsou otázkou ústavního práva, ale parlamentní etikety. Mimo parlament by šlo o chráněné hodnotové soudy.
Snaha chránit demokratický proces
Tyto příklady ukazují, že limity politických projevů v Evropě nejsou motivovány snahou chránit politiky před kritikou, ale snahou chránit samotný demokratický proces: důstojnost jednotlivce, rovnou soutěž politických sil, bezpečnost státu a soudržnost společnosti.
Politický projev má v Evropě široký prostor, avšak není nástrojem k podněcování nenávisti, násilí, diskriminace nebo lživé manipulaci voličů. Zásah státu je legitimní tehdy, když chrání demokratický řád před projevy, které již neslouží debatě, ale ohrožují základní hodnoty, na nichž evropské demokracie stojí.
Česká advokátní komora je tedy oprávněna sankcionovat jednání advokáta, které je sice výkonem politických práva, ale právo ochranu tomuto výkonu neposkytuje. Zatímco označení jednoho politika, který je advokátem, jako „ubožák“ a „nejhorší hadr“ do rámce přípustného politického projevu spadají, výhrůžka „napohlavkováníim“ již nikoli.
doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., advokát
Ilustrační foto: pexels.com
