Advokáti proti totalitě
„Vážený pane prezidente, prosím Vás na okraji zoufalství za svého syna J.U.Dra Jaroslava Borkovce, který byl odsouzen k smrti. Nemám žádnou jinou naději, jen Vás, pane prezidente, a věřte mně, že jeho smrt nebude pro nikoho těžší, než pro mě, a nikdo nebude více potrestán, než já, zoufalá matka na sklonku života.“ Tak začínal dopis Marie Borkovcové, zdrcené matky, žádající prezidenta republiky Klementa Gottwalda o život svého syna. Statečného muže, který nedokázal zůstat stranou a postavil se nejprve proti nacistické a poté i proti komunistické totalitě. Advokátního koncipienta, který byl po zinscenovaném politickém procesu – navzdory úpěnlivé prosbě své maminky – časně ráno dne 5. listopadu 1949 popraven. Na rodinu myslel až do konce. „Vyřiďte mé manželce, že moje poslední vzpomínka byla na ni,“ bylo poslední přání Jaroslava Borkovce.
Doktor Jaroslav Borkovec patřil k 66 politickým vězňům z období let 1948 až 1965, jejichž ostatky byly rozprášeny v areálu Věznice Praha-Pankrác, jak Advokátní deník informoval v pátek 1. listopadu 2024, kdy proběhla na místě tehdejšího popraviště pieta za zesnulé spojené s odhalením pamětní desky se jmény všech popravných, na kterou významně finančně přispěla Česká advokátní komora. Sílu zúčastnit se tohoto aktu v sobě našla i dcera Jaroslava Borkovce Mahulena Borkovcová (na snímku vlevo) a zástupcům Komory Petru Tomanovi, Ivě Chaloupkové a Haně Rýdlové, bylo ctí s ní o odkazu jejího otce pohovořit.
Kdo vlastně byl tento statečný muž, jediný zástupce advokátního stavu, který byl popraven v jednom z prvních zinscenovaných politických procesů po převratu v únoru 1948? A jaký byl jeho příběh?
Jaroslav Borkovec se narodil 16. června 1906 v Jaroměři do rodiny kapitána Československé armády a ženy v domácnosti. Po složení maturity v roce 1925 absolvoval jednoroční kurz na obchodní akademii, o rok později se zapsal
na Právnickou fakultu UK v Praze. Studium však – s ohledem na nedostatek volného času – ukončil až o devatenáct let později. Byl totiž zaměstnaný na plný úvazek a zároveň se aktivně angažoval v politice – v roce 1938 byl dokonce za Národní sjednocení zvolen pražským zastupitelem.
V období protektorátu vystupoval proti nacistické okupaci a také rozšiřoval ilegální tiskoviny. V květnu 1940 byl spolu s dalšími zatčen gestapem a Zemským soudem v Drážďanech odsouzen ke třem rokům vězení. Po pobytu v pankrácké věznici, v Malé pevnosti Terezín a ve věznici Plzeň-Bory byl eskortován do Waldheimu. Z vězení byl propuštěn 5. července 1943 se silně podlomeným zdravím a částečně invalidní.
Po svém návratu domů pracoval jako dělník a pokračoval v ilegální činnosti. V květnu 1945 se aktivně zapojil do Pražského povstání, účastnil se bojů o Staroměstskou radnici a stal se členem revolučního Národního výboru. Za odbojovou činnost mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně. Později obdržel ještě Pamětní odznak Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých 
po politických vězních (SOPVP).
Po osvobození Jaroslav Borkovec definitivně dokončil právnická studia, získal titul doktora práv, a oženil se. Od května 1945 do července 1848 vykonával přípravnou právní praxi. Jeho žádosti o zápis do seznamu advokátů ale nebylo vyhověno, neboť jeho právní praxe byla příliš krátká.
Po válce zcela utlumil své politické aktivity (nesouhlasil s vytvořením systému Národní fronty, odmítl i několik nabídek na nové politické angažmá). Navzdory tomu byl 13. prosince 1948 náhle zatčen. Státní bezpečnost se totiž dozvěděla o jeho „reakčních“ výrocích a dalších „protistátních“ aktivitách. V únoru 1949 byl propuštěn, ale již 16. května byl opět zadržen orgány StB a spolu s desítkami dalších osob obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení ozbrojeného státního převratu.
Jak uvedl literární vědec Václav Černý v Pamětech 1945–1972: „Borkovec měl zbraně, vozidla, odhodlané lidi, měl promyšlený akční plán: zahájit v daný den teroristický nástup proti určeným místům; obsadit klíčové body, zmocnit se klíčových osob, až po místní bezpečnostní referenty směrem dolů; vyhlásit stanné právo, rozpustit Národní shromáždění, všechny národní výbory, rozehnat Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice; prozatím zrušit svobodu shromažďovací a tiskovou; povolat národ ke svobodnému vyjádření vůle volbami.“
Jak to skutečně bylo, jak významná byla protistátní činnost Jaroslava Borkovce po Únoru 1948 ani to, zda se nestal součástí provokační hry komunistických
tajných služeb, se již nedozvíme. Každopádně pankráckou věznici už živý neopustil. Dne 5. listopadu 1949 v 6:34 hodin zde byl spolu se svými „spolubojovníky“, škpt. Vratislavem Jandou, mjr. Květoslavem Prokešem i tří členů skupiny Zvon – Emanuelem Čančíkem, Josefem Charvátem a Vratislavem Polesným, popraven. Jeho poslední vzpomínka patřila – jak jsme již v úvodu zmínili – manželce Marii a malé, tehdy tříleté dcerce, Mahuleně.
„Milá Marie. Píši Ti tento dopis v plné rozvaze a klidu po rozsudku, který Ti je znám. Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem Tě poznal, než jak Tebe a později naši dceru Mahulenku udělat šťastnou. Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad moje síly. Prosím Tě jenom, abys mi odpustila všechny ty chvíle utrpení, které jsem Ti připravil. Věřím, že najdeš štěstí…Vychovávej naši dceru, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno.“
Dcera Mahulena nosí odkaz svého otce celý život v sobě a nikdy se nevzdala příjmení po svém otci – Borkovcová.
Návrhu na znovuotevření případu Jaroslava Borkovce, podanému na konci 60. let vdovou Marií, nebylo – vzhledem k okupaci Československa v srpnu 1968 a následné změně politických poměrů – vyhověno. O plné rehabilitaci JUDr. Jaroslava Borkovce rozhodl až dne 19. září 1990 Městský soud v Praze .
Hana Saitzová, Hana Rýdlová, projekt Advokáti proti totalitě
Ilustrační foto: redakce AD, archiv ČAK
