Dne 20. listopadu 1945, pouhých šest měsíců po kapitulaci nacistického Německa, byl v bavorském Norimberku zahájen Mezinárodní vojenský tribunál (IMT) – první proces v dějinách, při němž byli jednotlivci souzeni za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Proces probíhal do 1. října 1946 a soudil 24 hlavních představitelů nacistického Německa, včetně Hermanna Göringa, Joachima von Ribbentropa, Wilhelma Keitela, Rudolfa Hesse a Alfreda Jodla nebo Alberta Speera. Někteří hlavní představitelé, jako Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels, spáchali sebevraždu ještě před zahájením procesu. Norimberský proces se stal okamžikem, který zásadně redefinoval poválečné chápání práva, spravedlnosti a odpovědnosti státních představitelů i jednotlivců.
Norimberk byl vybrán z několika důvodů. Město mělo silnou symbolickou hodnotu jako místo konání masových sjezdů NSDAP, disponovalo relativně nepoškozeným justičním palácem s přilehlou věznicí a nacházelo se v americké okupační zóně, která byla organizačně nejlépe připravena na vedení tak rozsáhlého procesu.
Tribunál vznikl na základě Londýnské charty z 8. srpna 1945, kterou podepsaly čtyři spojenecké mocnosti – USA, Velká Británie, Sovětský svaz a Francie. Charta nově definovala zásadní kategorie mezinárodních trestných činů a zakotvila princip individuální trestní odpovědnosti: ani státní funkce, ani výkon rozkazu nezbavují pachatele odpovědnosti.
Složení soudu a obhajoba
Každá ze čtyř velmocí poskytla hlavního soudce, zastupujícího soudce a prokurátory.
Předsedou tribunálu byl britský plukovník Geoffrey Lawrence, hlavní soudce z USA byl Francis Biddle, ze Sovětského svazu Iona Nikitčenko a z Francie Henri Donnedieu de Vabres.
Prokurátory byli například Robert H. Jackson (USA) a Sir Hartley Shawcross (Velká Británie).
Většina obhájců byli němečtí právníci.
Obžalovaní a rozsah zločinů
Před soudem stanulo 24 nejvyšších představitelů nacistického režimu, včetně Hermanna Göringa, Joachima von Ribbentropa, Wilhelma Keitela či Alfreda Rosenberga. Obžaloba vycházela z obrovského množství materiálů – milionů stran dokumentů, tisíců fotografií a filmových záznamů a stovek výslechů svědků. Norimberský proces se tak stal jedním z nejdůkladněji zdokumentovaných soudních řízení v moderních dějinách.
Prokuratura vznášela obvinění ve čtyřech bodech:
- Spiknutí za účelem vedení útočné války
- Zločiny proti míru
- Válečné zločiny
- Zločiny proti lidskosti
Právě poslední dvě kategorie se staly základními stavebními kameny moderního mezinárodního trestního práva.
Průběh a právní význam procesu
Proces trval bezmála jeden rok a se stal do jisté míry laboratoří kombinující prvky anglosaského a kontinentálního práva. Zatímco obžaloba prezentovala ohromné množství materiálních důkazů, obhajoba často argumentovala neznalostí, poslušností rozkazu nebo tím, že šlo o akt státní politiky. Tribunál však tyto námitky odmítl a zformuloval zásadní princip: „Zločiny jsou páchány lidmi, nikoliv abstraktními entitami.“
Dne 1. října 1946 byly vyneseny rozsudky: 12 obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, 3 k doživotí a několik dalších k vysokým trestům odnětí svobody. Tři obžalovaní byli zproštěni viny.
Norimberský proces tak poprvé v dějinách určil, že odpovědnost za zločiny mezinárodního charakteru může dopadat na jednotlivce bez ohledu na jejich státní, politické nebo vojenské postavení.
Dědictví norimberských procesů
Dopad Norimberku na vývoj mezinárodního práva je zásadní. Proces položil základy řady poválečných dokumentů a právních norem, které formují dnešní svět:
- Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy (1948)
- Ženevské úmluvy (1949)
- Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu
- Mezinárodní trestní soud (ICC) založený roku 2002
Proces ukázal, že mezinárodní právo dopadá i na jednotlivce a že funkce, ideologie či rozkaz nejsou štítem před odpovědností za zločiny proti lidskosti. Připomíná, že spravedlnost je možná i po období masového násilí a že mezinárodní společenství může vytvořit právní rámec na ochranu lidských práv. Po právní stránce Norimberk poprvé jasně deklaroval, že mezinárodní právo není pouze souborem závazků mezi státy, ale i právem dopadajícím na činy jednotlivců. Tento koncept se stal v druhé polovině 20. století klíčovým pro vznik celého systému mezinárodní trestní spravedlnosti.
Norimberský proces tak není pouze historickou událostí. Je stále aktuálním právním a morálním kompasem, který připomíná, že ani funkce, ani ideologie, ani vojenský rozkaz nejsou štítem před odpovědností za zločiny proti lidskosti.
Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku
Foto: dtto
