Psaní zákonů vyžaduje odbornost, říká vítěz Trestního práva Vladimír Král – Advokacie

Rozhovor

 Čerstvý držitel titulu Právník roku v kategorii Trestní právo JUDr. Vladimír Král je zkušený špičkový legislativec, který v roli dlouholetého pracovníka legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti a posléze také náměstka ministra významně ovlivnil podobu českého trestního práva. Svou mimořádnou profesní kariéru završil na postu soudce Vrchního soudu v Praze, kde působil do konce loňského roku.

Jste zkušený a dlouholetý legislativec, bývalý soudce Vrchního soudu v Praze, máte tedy jistě schopnost nahlédnout na věci z různých úhlů pohledů, což je vždy přínosné. Jaké zkušenosti jste si z různých míst svého působení odnesl? 

Psaní zákonů, stejně jako jejich aplikace, vyžadují, podobně jako jiné obory lidské činnosti, odbornost. Amatérismus je hezké zájmové zaměření, ale k usměrňování chování druhých se nehodí. K oběma činnostem by ti, kteří se jim věnují, měli přistupovat s plnou pečlivostí a vědomím si následků, které by mohly v případě neodbornosti nastat.

Jaký vliv má Vaše dlouholetá zkušenost soudce na Váš pohled na legislativní proces a tvorbu trestních zákonů?

Obávám se, že obecně podléháme představě, že jakýkoliv společenský problém lze jednoduše vyřešit přijetím zákona, a pokud k tomu nedochází obratem, vidíme možnost rychlé změny v jeho novelizaci. Parlament přijímá zákony, jejichž názvy veřejnost nestíhá ani evidovat, tím spíše, aby alespoň rámcově znala jejich obsah. Přehlížíme, že veřejné mínění a normy chování lze často daleko účinněji usměrňovat jinak, a spoléháme na to, že když se vzorec chování objevil v právním předpise, je vše vyřešeno a víc není třeba. To vede k situacím, kdy usilujeme o uzákonění takového chování, jehož porušování ani nejsme schopni sankcionovat, a jeho porušování se tedy právem nepostihuje. Klasická definice právní normy – hypotéza, dispozice, sankce – se tak ztrácí. Domnívám se, že společenská, ekonomická a morální úroveň společnosti je přímo úměrná tloušťce a množství právních předpisů, které za kalendářní rok přijme. Pokud je vše v pořádku, postačí jí k fungování naprosté minimum.

Novela trestního zákona s účinností od 1. 1. 2026 má modernizovat systém trestání, reagovat na společenské změny i technologické novinky, snížit míru represe u méně závažných provinění. Jde podle Vás o posun správným směrem?

Již při přípravě zmíněné novely se objevovaly výhrady zejména proti posílení možnosti ukládání peněžitého trestu na úkor trestu odnětí svobody. Aplikace tohoto záměru bude vyžadovat pečlivý a vyvážený přístup, aby nakonec nepřevážily hlasy, že novela jde naproti majetným pachatelům, kteří se tak mohou z následků spáchání trestné činnosti vykoupit. Jinak se do novely bohužel promítly některé zjednodušené nápady, jak „vyřešit“ určité druhy kriminality. Za všechny lze uvést zrušení trestnosti neplacení výživného s odůvodněním, že pachatelé během pobytu ve vězení jen navyšují své dluhy. To je sice pravda, ale jen v případech, kdy dojde k uložení trestu odnětí svobody pachateli, pro kterého ve věznici není práce. Místo hledání jiných alternativ jsme zrušili trestnost uvedeného jednání a máme problém za vyřešený. Jak se na to asi dívají a budou dívat oběti notorických neplatičů výživného, autory zmíněné novely asi příliš nezajímalo.

Jaké výzvy před námi v oblasti trestního práva ještě stojí?

V oblasti trestního práva hmotného je to vyřešení dlouhodobě se projevující neschopnosti efektivně reagovat na převážnou část kriminality, označovanou často jako bagatelní. Při postihu závažné trestné činnosti se většina odborníků i veřejnosti shodne na tom, že odpovídající reakcí je trest odnětí svobody, jehož výměra se odvíjí v zásadě od její závažnosti. Rozpaky vyvolává odpověď na otázku, jak postihovat „běžnou“ kriminalitu a změnit stav, projevující se v přeplněnosti věznic a vysoké recidivě. Za situace, kdy pro velkou část odsouzených nedokážeme zajistit pracovní uplatnění, které by jim změnilo náhled na způsob získávání prostředků k obživě, umožnilo jim získat pracovní kvalifikaci, uhradit aspoň část dluhů a poskytnout jim aspoň základní finanční prostředky na dobu bezprostředně po propuštění, plní výkon trestu jen detenční funkci. V posledních letech se zákonodárce ztotožnil s myšlenkou, že řešením je ukládání tzv. alternativních trestů, a spojil ji s neadekvátním očekáváním. Přehlédl, že nelze bez dalšího převzít dobře míněné rady, že situaci vyřeší, tak jako v jiných státech, ukládání peněžitých, resp. obecně majetkových trestů. Lze pro stručnost odkázat na sociální situaci většiny delikventů, pro které je představa o úhradě peněžitého trestu obtížně akceptovatelná a v řadě případů i nereálná, a raději se podrobí náhradnímu trestu odnětí svobody. O zavedení tzv. elektronických náramků se uvažuje déle jak desetiletí a realizace trestu domácího vězení nebo náhrady některých důvodů vazby za využití elektronického sledování se rozbíhá spíše plíživým krokem. Domnívám se, že obecným řešením do budoucna bude posílení vlivu a významu probační služby a všech jejích funkcí, zejména kontrolní, poradenské a sociální, které mohou ve vzájemné součinnosti výrazně přispět zejména k efektivitě trestů nespojených s omezením osobní svobody a redukci recidivy.

Aktuálním problémem trestního práva procesního je glorifikace zásady „co není ve spise, neexistuje“. V porovnání s řadou jiných států klade velký důraz na přípravné řízení a policisté v obavě, že spis jim bude vrácen s odkazem na mezery ve vyšetřování, provádějí prakticky všechny důkazy, včetně opakovaných výslechů obviněných a svědků, a přípravné řízení trvá často řadu měsíců, nebo dokonce i několik let. Dalo by se očekávat, že navazující soudní spis bude naopak útlý, protože – pokud se situace nezmění – již bylo vše řečeno a není třeba to samé znovu zapisovat. Situace v praxi je bohužel jiná.

Protokolace doznala podstatných změn, protokol se až na výjimky nediktuje, ale samostatně jej pořizuje vyšší soudní nebo protokolující úředník. Myšlenka je to jistě správná, ale její realizace zcela popřela to, co trestní řád nabízí jako výraznou pomůcku k usnadnění protokolace – pokud vyslýchaná osoba uvádí to, co již předtím uvedla, není třeba její výpověď znovu opisovat, ale odkáže se na předchozí výpověď a uvedou se jen odlišnosti a dodatky – např. „vypovídá shodně jako na č. l. 175–184 a nic nedodává“ (nebo – a dodává – např. „napadení poškozeného jsem sledoval ze vzdálenosti cca 15 m“.). Tento způsob protokolace samozřejmě vyžaduje dokonalou znalost spisu, kterou od protokolujícího úředníka nelze vyžadovat; lze ji ale vyžadovat od předsedy senátu, který může výrazně ke zjednodušení protokolace přispět, např. tím, že po výslechu obžalovaného nebo svědka uvede „tak vy jste vypověděl shodně jako při výslechu v přípravném řízení a nic jste nedodal (nebo navíc jste uvedl jen to, že…)“, jako by se ujišťoval o správnosti vnímání obsahu výpovědi a dal tak signál protokolujícímu úředníkovi, jak dále protokolovat. K tomu ale až na výjimky nedochází, a protokolující úředník řadu hodin přepisuje obsah toho, co zaznělo v jednací síni, a vyrábí protokoly, které ve složitějších věcech mají i více než 100 listů. To neúměrně zatěžuje administrativu soudů a vede k výrobě spisu, který – pokud nebude podán opravný prostředek – ani nikdo číst nebude. Možnost, předpokládaná trestním řádem, spočívající ve vyhotovení tzv. stručného záznamu z hlavního líčení, se také v praxi téměř nevyskytuje. Aktuálně bude zřejmě namístě myšlenku digitalizace řízení před soudem dotáhnout a nevyrábět zbytečně tuny papírových spisů u každého soudu. Absence rekodifikace trestního práva procesního se v uplynulých letech nahrazovala dílčími novelizacemi a stejně se zřejmě bude postupovat i v tomto volebním období.

Jaký význam pro Vás osobně má ocenění Právník roku v kategorii Trestní právo?

Existuje řada cen, medailí, řádů a vyznamenání, jejichž tradici jsme převzali ještě z dob monarchie. Mnohé z nich jsou udělovány rozhodnutím jednotlivce nebo skupinou několika osob za sporné zásluhy. A pak jsou ocenění, udělovaná skutečně za zásluhy, vyjádřené již v jejich názvu. Jestli si takové ocenění zasloužím, musí posoudit jiní; jen mohu doufat, že za svoji více než čtyřicetiletou právnickou praxi si zmíněné ocenění na závěr své kariéry snad aspoň trochu zasloužím. Každopádně si tohoto ocenění velmi vážím již s ohledem na prestiž těch, kteří o něm rozhodují.

Děkujeme za rozhovor!

Ivana Sýkorová

Foto: V. Šálek