Nejnovější úprava advokátního tarifu účinná od 1. ledna 2025 výslovně neřeší specifika rehabilitačních řízení vedených podle zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 198/1993 Sb. To vyvolává řadu praktických otázek týkajících se účelnosti úkonů i nároku na odměnu advokáta. Své poznatky a zkušenosti k této problematice sdílí pro Advokátní deník advokát Lubomír Müller. V následujícím příspěvku se zaměřuje na aktuální judikaturu a výkladová stanoviska, která mohou pomoci právním zástupcům i soudům při rozhodování v těchto citlivých případech.
Jaké problémy a otázky zde mohou vyvstat?
Rehabilitační řízení podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb. měla proběhnout „i bez návrhu“, a to v neveřejném zasedání. (§ 9) Nicméně se ukazuje, že tu a tam soudy na někoho s rehabilitací „zapomněly“. Když advokát, ať už zvolený či ustanovený, takový případ musí nyní (s odstupem více než 30 let) posoudit a důvodný návrh připraví, tak je naprosto v pořádku, když provedené úkony vyúčtuje soudu.
Přezkumná řízení podle § 4 cit. zákona už v současnosti neprobíhají, protože tomu brání dvouletá (výjimečně tříletá) lhůta v § 6. Pokud by takový návrh dnes advokát sepsal, zjevně by šlo o úkon neúčelný, bez naděje na úspěch. Názor, že uvedená lhůta je neústavní, zamítl Ústavní soud ČR nálezem ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (č. 279/2001 Sb.) ve věci Josefa Bezděka.
Obdobně nemá smysl podávat jiné rehabilitační návrhy, kde jsou stanoveny lhůty již dávno uplynulé (například § 22a, § 22b, § 33 odst. 1). I tady by šlo o neúčelné úkony.
Naproti tomu návrh podle § 33 odst. 2 žádnou lhůtou vázán není. Jde o případy, kdy došlo nezákonnému zbavení „osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů.“
Když je po podání takového návrhu nařízeno veřejné zasedání, vzniká otázka, kterou zodpověděl Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 22. 4. 2025 č.j. 10 To 17/2025-194 ve věci rodiny Slánských:
- Ve stručnosti jde předně o otázku, zdali za návrhy na soudní rehabilitaci (a za vyjádření k nim), o kterých rozhoduje soud ve veřejném zasedání, náleží odměna v plné výši či ve výši jedné poloviny sazby podle § 11 odst. 2 písm. d) AT.
- Je sice pravdou, že podle § 11 odst. 2 písm. d) AT v případě návrhů a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, náleží za takovýto úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny.
- Avšak právě to, jaké výjimky jsou zakotveny v citovaném ustanovení advokátního tarifu, a to sice, že mezi návrhy, o kterých je rozhodováno ve veřejném zasedání, a jsou tak honorovány odměnou ve výši jedné poloviny, nepatří návrh na povolení obnovy řízení a podnět ke stížnosti pro porušení zákona, vedlo a vede vrchní soud k závěru, že ohledně návrhu na soudní rehabilitaci, jenž není výslovně uveden v § 11 AT, je na místě postupovat podle odstavce 3 citovaného usnesení, podle kterého za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.
- O návrhu na soudní rehabilitaci se sice rozhoduje ve veřejném zasedání, ale tento návrh se svojí povahou a účelem nejblíže podobá právě návrhu na povolení obnovy řízení či podnětu ke stížnosti pro porušení zákona; jedná se o návrh na zahájení řízení sui generis, v rámci kterého se role obhájce blíží nejvíce právě řízení o povolení obnovy řízení, jelikož i v případě řízení o soudní rehabilitaci, se de facto, byť z odlišných hledisek a důvodů, přezkoumává věc jako taková, a nikoliv pouze dílčí otázky jako např. při rozhodování o podmíněném propuštění, o zahlazení odsouzení, přeměně trestu apod.
- Z toho důvodu tak vrchní soud již dříve uzavřel, že za úkony obhájce – návrhy na soudní rehabilitaci a vyjádření k nim – náleží odměna v plné výši, a nikoliv ve výši jedné poloviny sazby. (4)
Těchto pár poznámek by mělo pomoci advokátům a advokátkám, aby rehabilitační návrhy podávali uvážlivě, a soudům, aby obhajné nedůvodně nekrátily.
- K takovým „zapomenutým“ případům patří třeba to, že na věc se vztahovala amnestie a soud opomněl, že i v takovém případě je nutné projednat věc podle rehabilitačního zákona. Viz například usnesení Okresního soudu v Rimavské Sobotě ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. 11 Nt 4/2025 ve věci svědků Jehovových Ladislava Bóniše, nar. 1904, a Vladimíra Kantoráka, nar. 1939, kteří byli v roce 1973 odsouzeni pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění. V roce 1975 na ně soud aplikoval amnestii prezidenta republiky, ale jejich rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. d/ zákona č. 119/1990 Sb. neprovedl; k tomu došlo až nyní. Obdobné „zapomenutí“ projednával i Krajský soud v Bratislavě v usnesení ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 1Ntc/29/2022 ve věci Ernesta Rečka, nar. 1959, který se v roce 1985 pokusil utéct do zahraničí, přičemž chtěl unést náměstka ministra zdravotnictví. Rehabilitační senát mu podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. snížil původní trest odnětí svobody ze 13 na 10 let.
- Josef Bezděk, nar. 1936, byl v Československu opakovaně odsouzen za odepření vojenské služby z náboženských důvodů (svědek Jehovův). Po propuštění z vězení se legálně vystěhoval do Spolkové republiky Německo. O lhůtě pro přezkumné řízení nevěděl a návrh podal pozdě. Když neuspěl s ústavní stížností, podal podněty ke stížnosti pro porušení zákona. Těm bylo vyhověno a odsuzující rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 4 Tz 221/2001 a rozsudkem Nejvyšším soudem SR ze dne 10. 6. 2003 sp. zn. 5 Tz 8/03. Právního očištění tedy dosáhl, ale jinou cestou.
- Viz například nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 a ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 ve věcech zpěváka Jaroslava Hutky, nar. 1947.
- Pokud soud uvádí, že tak „již dříve uzavřel“, má na mysli, že stejnou problematiku řešil shodně i před novelou advokátního tarifu, a to svým usnesením ze dne 15. 10. 2024 č.j. 10 To 80/2024, odst. 50-54, rovněž v kauze rodiny Slánských, ale v jiném řízení.
Autor: Lubomír Müller
Foto: ilustrační redakce AD
