Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 11. listopadu 2025 ve věci C-19/23, Dánsko v. Parlament a Rada (Přiměřené minimální mzdy) zrušil část směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2041 ze dne 19. října 2022 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii, a to ustanovení obsahující kritéria, která musí členské státy se zákonnými minimálními mzdami povinně zohlednit při stanovování a aktualizaci těchto mezd, jakož i pravidlo, které brání snížení těchto mezd, pokud jsou předmětem automatické valorizace. Platnost větší části směrnice ale SD EU potvrdil.
Dánsko podporované Švédskem podalo k Soudnímu dvoru EU žalobu znějící na úplné zrušení směrnice (EU) 2022/2041. Domnívalo se mimo jiné, že tato směrnice je v rozporu s rozdělením pravomocí mezi Unii a členskými státy, neboť představuje přímé zasahování do určování odměn za práci v Unii a do práva sdružovat se, které podle Smluv spadají do vnitrostátní pravomoci.
SD EU dal Dánsku za pravdu pouze částečně. Soudní dvůr má za to, že vynětí z pravomoci Unie stanovené Smlouvami v obou dotčených oblastech se nevztahuje na každou otázku mající nějakou spojitost s odměnou za práci nebo s právem sdružovat se. Nevztahuje se ani na každé opatření, které v praxi může mít určitý dopad nebo účinky na úroveň odměn za práci. V opačném případě by některé pravomoci svěřené Unii za účelem podpory a doplnění činnosti členských států v oblasti pracovních podmínek ztratily svůj smysl. Vynětí z pravomoci Unie se tedy vztahuje pouze na přímé zasahování unijního práva do určování odměn za práci a práva sdružovat se.
Po posouzení účelu a obsahu směrnice Soudní dvůr shledal zasahování tohoto druhu pouze ve dvou konkrétních případech.
Za prvé, směrnice ukládá členským státům se zákonnými minimálními mzdami kritéria, která musí zohlednit při stanovování a aktualizaci těchto mezd. Tímto způsobem směrnice harmonizuje část složek zákonných minimálních mezd, a tím představuje přímé zasahování do určování odměn za práci.
Za druhé, totéž platí pro pravidlo, které brání snížení zákonných minimálních mezd, pokud předpisy stanoví automatický mechanismus valorizace těchto mezd.
Soudní dvůr proto zrušil ustanovení směrnice, která představují tato přímá zasahování unijního práva do určování odměn za práci, která z tohoto důvodu nespadají do legislativní pravomoci Unie. Ve zbývající části žalobu Dánska zamítl.
Soudní dvůr zejména dospěl k závěru, že směrnice nepředstavuje přímé zasahování unijního práva do práva sdružovat se. K tomuto závěru dospěl zejména, pokud jde o ustanovení směrnice věnované „Podpoře kolektivního vyjednávání o stanovování mezd“, a to mimo jiné z důvodu, že toto ustanovení neukládá členským státům povinnost zajistit, aby se větší počet pracovníků stal členy odborových organizací.
Soudní dvůr rovněž zamítl žalobní důvod Dánska vycházející z toho, že směrnice byla přijata na nesprávném právním základě. Dánsko totiž tvrdilo, že jelikož se tato směrnice týká rovněž zastupování a kolektivní obrany zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů, měla být přijata Radou jednomyslně, byla však přijata kvalifikovanou většinou.
Zdroj a foto: SD EU
