Soudní dvůr EU vydal rozsudek ve věci C-126/23 | [Burdene] ohledně odškodňování obětí násilných trestných činů: automatické vyloučení některých rodinných příslušníků oběti vraždy nezaručuje „spravedlivé a přiměřené“ odškodnění. Je třeba zohlednit i jiné okolnosti než jen rodinné vazby, jako je rozsah újmy, která vznikla vyloučeným rodinným příslušníkům.
V roce 2018 uložil italský soud pachateli vraždy bývalé partnerky povinnost zaplatit rodinným příslušníkům oběti odškodnění. Vzhledem k tomu, že pachatel vraždy byl platebně neschopný, italský stát vyplatil odškodnění – a to v nižší výši, než byla původně stanovena – pouze dětem oběti a jejímu manželovi, se kterým žila několik let odděleně. (Italský systém odškodnění za úmyslné násilné trestné činy totiž počítá s tím, že rodičům zesnulé osoby může být odškodnění poskytnuto pouze tehdy, není-li manžela/manželky ani dětí, a sourozencům může být poskytnuto pouze tehdy, není-li oněch rodičů.)
Rodiče, sestra a děti oběti se obrátili na soud prvního stupně v Benátkách (Itálie) a domáhali se „spravedlivého a přiměřeného“ odškodnění, které by zohledňovalo újmu, jež jim v důsledku vraždy vznikla.
V těchto souvislostech se italský soud Soudního dvora dotázal, zda je vnitrostátní právní úprava, která automaticky vylučuje vyplacení odškodnění některým rodinným příslušníkům oběti úmyslného násilného trestného činu v případě její vraždy, slučitelná s unijní směrnicí o odškodňování obětí trestných činů. (Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů.)
Soudní dvůr předně uvedl, že tato směrnice ukládá členským státům povinnost zavést systém odškodnění, u něhož musí být možné, aby se vztahoval nejen na osoby, vůči nimž samotným byl namířen úmyslný násilný trestní čin, jakožto na přímé oběti, ale i na blízké rodinné příslušníky těchto přímých obětí, jestliže jsou nepřímo vystaveni následkům tohoto trestného činu, jakožto na oběti nepřímé.
Soudní dvůr dále připomněl, že dotčená směrnice ukládá členským státům povinnost zavést systém odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů, který zaručuje spravedlivé a přiměřené odškodnění. Ačkoliv mají členské státy v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení, nemohou poskytovat odškodnění, které by bylo čistě symbolické nebo zjevně nedostatečné s ohledem na závažnost následků spáchaného trestného činu pro tyto oběti.
Má-li odškodnění přispívat k náhradě utrpěné majetkové a nemajetkové újmy, musí přiměřeně kompenzovat utrpení, kterému byly oběti vystaveny. Soudní dvůr kromě toho uvedl, že i když dotčený vnitrostátní systém počítá s paušálním odškodněním, sazebník náhrad musí být dostatečně podrobný, aby se zabránilo tomu, že odškodnění stanovené pro určitý druh násilného jednání bude zjevně nedostatečné.
Soudní dvůr tedy rozhodl, že vnitrostátní systém, který automaticky vylučuje některé rodinné příslušníky z nároku na jakékoli odškodnění pouze proto, že jsou tu jiní rodinní příslušníci, s tím, že se nezohledňují jiné okolnosti (jako jsou zejména materiální důsledky, které má pro tyto rodinné příslušníky vražda dotyčné osoby, nebo skutečnost, že zesnulá osoba tyto rodinné příslušníky vyživovala nebo že s ní žili ve společné domácnosti), nemůže vést ke „spravedlivému a přiměřenému odškodnění“.
Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.
Zdroj: SDEU
Foto: SDEU
