Soudní dvůr EU zveřejnil rozsudek ve věci C-448/23 | Komise v. Polsko (Přezkum judikatury Soudního dvora ultra vires – přednost práva Unie) týkající se právního státu: Polský Ústavní soud nedodržel několik základních zásad unijního práva, neboť pominul judikaturu Soudního dvora. Soudní dvůr rovněž konstatuje, že polský Ústavní soud není nezávislým a nestranným soudem kvůli závažným nesrovnalostem, které provázely jmenování tří z jeho soudců a jeho předsedkyně.
Polský Ústavní soud ve svých dvou nálezech prohlásil některá ustanovení Smluv, jak je vykládá Soudní dvůr, za neslučitelná s vnitrostátní ústavou a výslovně konstatoval, že judikatura Soudního dvora týkající se práva na účinnou soudní ochranu překračuje pravomoci, které byly Soudnímu dvoru svěřeny (ultra vires). Evropská komise, která má za to, že uvedené nálezy jsou v rozporu s několika základními zásadami unijního práva, včetně zásady jeho přednosti, podala proti Polsku k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti. Soudní dvůr této žalobě vyhověl a rozhodl, že Polsko nesplnilo své povinnosti, protože polský Ústavní soud porušil zásadu účinné soudní ochrany a nedodržel přednost, autonomii, účinnost a jednotné uplatňování práva Unie, jakož i závaznost rozhodnutí Soudního dvora. Soudní dvůr rovněž vyhověl žalobě Komise v rozsahu, v němž se týkala závažných nesrovnalostí provázejících jmenování tří soudců polského Ústavního soudu a jeho předsedkyně, které zpochybňují postavení tohoto Ústavního soudu jakožto nezávislého a nestranného soudu zřízeného zákonem ve smyslu unijního práva.
Ve dvou nálezech ze dne 14. července a 7. října 2021 prohlásil polský Ústavní soud některá ustanovení Smluv, jak je vykládá Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), za neslučitelná s vnitrostátní ústavou. Tyto nálezy byly vydány v souvislosti s judikaturou Soudního dvora, jež se týká nezávislosti polského soudnictví.
Těmito dvěma nálezy byla v podstatě vyloučena pravomoc, kterou Soudní dvůr přiznává vnitrostátním soudům a jež jim umožňuje přezkoumávat legalitu postupů jmenování soudců, včetně usnesení polské Národní rady soudnictví (dále jen „KRS“), a rozhodovat o tom, zda tyto postupy nejsou stiženy vadami. Navíc uvedenými nálezy byla odmítnuta předběžná opatření, která uložil Soudní dvůr a jež se týkají organizace a pravomocí polských soudů a řízení před nimi.
Vzhledem k tomu, že nálezy polského Ústavního soudu porušují zásadu účinné soudní ochrany, zásady autonomie, přednosti, účinnosti a jednotného uplatňování práva Unie, jakož i zásadu závaznosti judikatury Soudního dvora, podala Evropská komise k Soudnímu dvoru proti Polsku žalobu pro nesplnění povinnosti.
Komise ve své žalobě rovněž poukazuje na nesrovnalosti, které provázely jmenování tří soudů a předsedkyně polského Ústavního soudu. Komise tvrdí, že polský Ústavní soud není nezávislým a nestranným soudem, jenž by byl předem zřízen zákonem.
Ve svém rozsudku Soudní dvůr vyhověl v plném rozsahu žalobě Komise a konstatoval nesplnění povinností Polskem.
Soudní dvůr poukazuje na to, že nález polského Ústavního soudu ze dne 7. října 2021 je v rozporu se zásadou účinné soudní ochrany, protože v rozporu s judikaturou Soudního dvora odmítá pravomoc vnitrostátních soudů, jež jim umožňuje vykonávat kontrolu zákonnosti postupů jmenování soudců, včetně usnesení KRS, jimiž jsou navrhování kandidáti na toto jmenování, a rozhodovat o tom, zda tyto postupy nejsou stiženy vadami. Tuto zásadu nedodržel polský Ústavní soud ani ve svém nálezu ze dne 14. července 2021, v němž odmítl uznat závaznost předběžných opatření uložených Soudním dvorem, jež se týkala organizace a pravomoci polských soudů a řízení před těmito soudy.
Sporné nálezy rovněž zpochybňují základní náležitosti právního řádu Unie, neboť v nich jsou odmítány zásady autonomie, přednosti, účinnosti a jednotného uplatňování unijního práva, jakož i zásada závaznosti judikatury Soudního dvora, jelikož brání polským orgánům veřejné moci v uplatňování norem primárního práva Unie.
Soudní dvůr připomíná, že Polsko se nemůže dovolávat své ústavní identity, aby se vyhnulo dodržování společných hodnot zakotvených v článku 2 SEU, jako je právní stát, účinná soudní ochrana a nezávislost soudnictví. Tyto hodnoty jsou totiž základem samotné identity Unie, k níž se Polsko dobrovolně připojilo. Po přistoupení jsou tyto hodnoty konkrétně vyjádřeny prostřednictvím právně závazných povinností, z nichž se členské státy nemohou vyvázat.
Kromě toho vnitrostátní soudy nemohou jednostranně určovat rozsah a meze pravomocí svěřených Unii. Tyto otázky nutně vyžadují výklad unijního práva a v rámci soudního systému Unie, který je stanoven Smlouvami, spadají výlučně do pravomoci soudů Unie. Zejména autonomie a účinnost unijního právního řádu brání jakékoli vnější kontrole rozhodnutí Soudního dvora při výkonu jeho výlučné pravomoci vykládat závazně a s konečnou platností právo Unie a přezkoumávat legalitu unijních aktů. Případné pochybnosti vnitrostátních soudů ohledně rozsahu pravomocí Unie nebo platnosti aktu unijního práva pramenící z důvodu, že tento akt překračuje rámec pravomocí Unie, nebo je v rozporu s požadavkem, podle něhož je Unie povinna ctít národní identitu členských států, lze rozptýlit pouze v rámci dialogu se Soudním dvorem, a to prostřednictvím řízení o předběžné otázce. To platí i tehdy, týkají-li se tyto pochybnosti výkladu unijního práva Soudním dvorem.
Soudní dvůr nakonec judikoval, že jmenování tří soudců polského Ústavního soudu v prosinci 2015 a jeho předsedkyně v prosinci 2016 bylo v rozporu se základními pravidly pro postup jmenování v Polsku. Polský Ústavní soud tudíž nesplňuje požadavky na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem ve smyslu unijního práva.
Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.
Zdroj a foto: SDEU
