Specifika práva na účinné vyšetřování u extrémně zranitelných osob – Judikatura

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. II. ÚS 3027/24 týkající se práva na účinné vyšetřování u extrémně zranitelných osob.

Orgány činné v trestním řízení zahájily v listopadu 2022 z podnětu veřejného ochránce práv úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby. Po opakované návštěvě v zařízení pro osoby se zdravotním postižením totiž veřejný ochránce dospěl k závěru, že je s některými klienty v tomto zařízení zacházeno v rozporu s lidskoprávními závazky státu, v některých případech i s možným trestněprávním dopadem.

Policejní orgán v květnu 2024 ukončil prověřování dané věci a odevzdal ji městskému úřadu k projednání přestupku čtyř osob. Ty se měly dopustit toho, že páchaly fyzické a psychické násilí na klientech, čímž u nich vyvolaly pocit strachu a obavy z případné další újmy. Podle policejního orgánu však nebylo zjištěno, že by tímto jednáním byla naplněna skutková podstata jakéhokoliv trestného činu.

Nezletilý stěžovatel, který je klientem předmětného zařízení, podal k okresnímu státnímu zastupitelství podnět k přezkumu postupu policejního orgánu. Podnět však nebyl shledán důvodným a stěžovatel následně neuspěl ani u krajského státního zastupitelství. Podle krajského státního zastupitelství provedl policejní orgán dostatečné šetření, aby bylo možné posoudit, zda došlo ke spáchání nějakého trestného činu. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by došlo ke spáchání zločinu mučení či jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1 a 3 písm. b) a c) trestního zákoníku. Policejní orgán zjistil ojedinělé případy nevhodného chování, které nedosahuje míry potřebné k naplnění uvedené skutkové podstaty (extrémně vysoká míra brutality). Nedošlo ani k naplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby, a to vzhledem k nižší intenzitě, četnosti a následkům popsaného jednání, které poukazují na nedostatečnou společenskou škodlivost.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení opatření policejního orgánu a vyrozumění státních zastupitelství. Stěžovatel zejména namítá, že orgány činné v trestním řízení nedodržely podmínky účinného vyšetřování, nesprávně posoudily závažnost jednání, neboť nezohlednily věk, zdravotní znevýhodnění a umístění stěžovatele v pobytovém zařízení. Stěžovatel konečně navrhuje zrušení § 149 trestního zákoníku, který považuje za protiústavní.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná a zrušil vyrozumění státních zastupitelství a opatření policejního orgánu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na účinné vyšetřování. Návrh na zrušení § 149 trestního zákoníku odmítl, neboť neshledal pochybení napadených rozhodnutí v tom, že dané ustanovení neaplikovaly.

Řádné odůvodnění každého rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod, je elementární podmínkou jejich efektivní ochrany. Klíčové v tomto směru je, že se stěžovateli ze strany orgánů činných v trestním řízení nedostalo srozumitelné odpovědi na jeho námitky.

Aniž by Ústavní soud mohl předjímat existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu (natož trestní odpovědnost konkrétních osob), neboť to mu skutečně nepřísluší, nelze přehlédnout, že přinejmenším některé (tvrzené) incidenty mezi podezřelými a poškozenými výrazně překročily hranici jakýchkoliv představitelných etických a profesních standardů péče o osoby s tělesným či mentálním postižením. Vzhledem k tomu, že obsahovaly i prvek fyzického násilí, je podle Ústavního soudu závazkem státu ozřejmit, proč nešlo o trestný čin. A stát v této situaci nenahraditelně zastupují orgány činné v trestním řízení.

Nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí je takové intenzity, že by vyžadovala zásah Ústavního soudu pravděpodobně v jakékoliv trestní věci dotýkající se lidských práv. Tato trestní věc je navíc značně specifická, čímž nároky na řádné odůvodnění neklesají, ale naopak rostou. Orgány činné v trestním řízení budou muset ve znovuotevřeném řízení zohlednit následující okolnosti.

Prvotní důležitou okolností je „znásobené“ zvlášť zranitelné postavení stěžovatele, který je nejen nezletilým dítětem, nýbrž i osobou s vážným duševním postižením, a to takového rázu, že není podle skutkových zjištění schopen verbální komunikace. To z něj činí extrémně zranitelnou osobu, což se musí nutně projevit nejen ve způsobu vyšetřování předmětné trestné činnosti, ale je podle Ústavního soudu nutné zvážit i to, zda toto každému očividné znevýhodnění nesnižuje i „laťku“ relevantní pro aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

Druhou relevantní skutečností je jistá rozšířenost a dlouhodobost nepřijatelného chování podrobně popsaného jak ve zprávách veřejného ochránce práv, které iniciovaly trestní řízení, tak ve spisovém materiálu policejního orgánu. Takové chování, neomezené dostatečnými pravidly, může jednak působit na oběti jako zdroj prohlubování jejich bezmoci, už tak značné v důsledku jejich znevýhodnění, tak i jako zdroj pocitu beztrestnosti, resp. nepostižitelnosti u osob dopouštějících se takového jednání na straně druhé. I tyto skutečnosti podle Ústavního soudu mohou zvyšovat společenskou škodlivost konkrétního způsobu násilného jednání oproti situaci takového jednání např. v kontextu standardní školní docházky nebo krátkodobého výchovného působení (např. na letním táboře).

Dále je třeba dát stěžovateli i veřejnému ochránci práv za pravdu rovněž v tom, že napadená rozhodnutí se nikterak nezabývají možnou trestněprávní odpovědností zařízení (resp. jeho provozovatele) jakožto právnické osoby. Podle Ústavního soudu totiž nelze vyloučit trestní odpovědnost zařízení z pouhé skutečnosti, že jeho čtyři konkrétní zaměstnanci se dlouhodobě dopouštěli „pouze“ jednání kvalifikovaného jako přestupky.

Věc se nyní vrací policejnímu orgánu, který ve znovuotevřeném řízení musí zohlednit specifické okolnosti věci a svoje závěry řádně odůvodnit tak, jak ho k tomu zavázal Ústavní soud tímto nálezem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3027/24 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD