Letošní šestatřicáté výročí sametové revoluce znovu otevírá otázku, jak hluboko období tzv. reálného socialismu zasáhlo do našich moderních dějin. Právě tehdy se totiž na více než čtyři desetiletí proměnilo advokátní povolání ze svobodného výkonu profese ve státní zaměstnání. Připomínat si, jak snadno a rychle se taková proměna může odehrát, je dnes mimořádně aktuální. Advokátní deník proto oslovil JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta, děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni, emeritního ústavního soudce a právního historika, který připomíná, že je důležité vědět, jak snadno a rychle se podobná proměna může stát, abychom dokázali zabránit jejímu opakování.
Sedmnáctým listopadem roku 1989 skončilo období totality, započaté tzv. Vítězným únorem dne 25. února 1948. Po jedenačtyřicet let, osm měsíců a sedmnáct dnů trval režim, který charakterizoval Parlament České republiky v preambuli zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, tak, že „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.“
Není divu, že tradiční nezávislá advokacie se stala v uvedených intencích záhy po únorovém puči trnem v oku režimu, který se prohlašoval za lidově demokratický. Z historických pramenů lze rekapitulovat, že k zahájení decimace svobodné advokacie a převzetí dosavadní advokátní samosprávy došlo velice rychle a nepochybně podle předem připraveného scénáře, na němž se – nutno nepřehlédnout – podíleli i někteří ve prospěch nastupujícího režimu angažovaní advokáti.
Den 25. února 1948 připadl na středu. Již toho dne se v bytě komunistického advokáta a blízkého Gottwaldova spolupracovníka Zikmunda Steina (1888-1957) poprvé sešel Akční výbor advokátní komory, jehož se Zikmund Stein stal předsedou, místopředsedy byli komunistický advokát Theodor Bartošek (1877-1954) a Hugo Richter. Členy tohoto Akčního výboru Národní fronty však byli i advokáti z nekomunistických stran, například Dionysius Polanský (1894-1971), člen Československé strany lidové, či Božena Pátková (1907-1973), členka České strany národně socialistické.
V pondělí dne 1. března 1948 dopoledne byl podle jeho Pamětí tehdejšímu prezidentu Advokátní komory v Čechách Antonínu Kloudovi (1871-1961) doručen dekret ministra spravedlnosti, „jehož nejlepším přítelem a úředním kolegou byl tehdy Dr. Alexej Čepička, kterým se rozpouští valnou hromadou advokátů po zákonu zvolený výbor advokátní komory a zřizuje se správní komise. I odevzdal jsem ihned úřadování v komoře ustanovenému předsedovi správní komise, rozloučil se se všemi shromážděnými úředníky a úřednicemi i zaměstnanci a za krátko potom jsem se i výkonu advokacie vzdal (8. dubna 1948)“. V čele správní komise stál Zikmund Stein.
Rovněž v Moravskoslezské advokátní komoře převzal správu akční výbor, již před únorem 1948 se vzdal opětovné kandidatury prezident Komory Jaromír Appel (1900-1958), který byl v následujícím období politicky perzekuován.
Správní komise záhy provedly první čistky mezi advokáty. Pouze někteří obdrželi potvrzení o tom, že příslušný advokát „je zatím oprávněn vykonávati advokacii a zastupovati strany před soudy a úřady podle § 8 adv. řádu.!“
K dokončení decimace advokacie pak došlo na základě zák. č. 322/1948 Sb., o advokacii (advokátní řád), který byl přijat dne 22. prosince 1948 na 21. schůzi Národního shromáždění zvoleného již podle květnové Ústavy. Mezi poslanci, zvolenými dne 30. května 1948 na základě společné kandidátní listiny Národní fronty, bylo tehdy poměrně výrazné zastoupení těch, kteří dosáhli právnického doktorátu (46 poslankyň a poslanců), z toho 14 těchto zvolených poslankyň a poslanců mělo za sebou advokátskou či alespoň koncipientskou praxi, 9 jich ve sledovaném období praktikovalo. Předsedou Národního shromáždění byl předválečný advokát a starosta Prostějova Oldřich John (1907-1961), ministrem spravedlnosti bývalý advokátní koncipient Alexej Čepička, který ve svém projevu nenávistně kritizoval předúnorovou advokacii, jíž se nedostalo z řad poslanců zastání. Zákon byl přijat aklamací.
Zákon o advokacii z r. 1948 stanovil, že advokacii lze vykonávat pouze v krajských sdruženích advokátů. Strukturu orgánů advokacie tvořila krajská sdružení advokátů (dále jen „KSA“), sídlící zpravidla v sídlech krajských soudů, a Ústřední sdružení advokátů se sídlem v Praze. Dohled nad výkonem advokacie, činností KSA a Ústředního sdružení advokátů a všech jejich orgánů vykonávalo Ministerstvo spravedlnosti. K dočasnému plnění úkolů těchto institucí mohlo Ministerstvo spravedlnosti ustanovit správní komisi. Správní komise tak stála zprvu i v čele Ústředního sdružení advokátů. V jejím čele se vystřídali Zikmund Stein a advokát z Uherského Hradiště František Hruška (1906-1978).
Činnost správní komise Ústředního sdružení advokátů spočívala hlavně v rozhodování o tom, kdo bude či nebude převzat do krajského sdružení advokátů. Počet advokátů v českých zemích se pak výrazně snížil na 570. Pro přijetí do KSA byla rozhodujícím kritériem věrnost lidově demokratickému zřízení. Někteří dosavadní advokáti byli apriorně považováni za třídní nepřátele, někteří se o přijetí do KSA ani neucházeli. Skupina těch, kteří nebyli převzati do KSA, byla daleko početnější než skupina advokátů převzatých. Tuto druhou skupinu pak lze dále členit podle toho, zda se příslušný advokát rozhodl nepokračovat ve výkonu svého povolání, emigroval, byl vězněn, bylo mu umožněno pokračovat v úřednickém povolání nebo v rámci akce „77 tisíc z administrativy do výroby“ skončil v dělnickém povolání.
Seznam likvidovaných kanceláří včetně jmen likvidátorů přinesl v roce 1949 Úřední list republiky Československé č. II.
Likvidace advokátních kanceláří však v mnoha případech probíhala liknavě i proto, že byla uchovávána naděje, že poúnorový režim se neudrží. I to byl jeden z důvodů, proč „koncem roku 1949 a během roku 1950, jednalo již Ministerstvo spravedlnosti s některými pražskými advokáty a pověřilo je jednak hledáním vhodných místností, kde by mohly kolektivy advokátů společně pracovat, jednak podáváním návrhů na personální obsazení připravovaných poraden. Místností nebylo ovšem v Praze nazbyt a jednání se protáhlo. Tak mohla začít činnost první ,právní poradnaʻ v Praze již 1. ledna. Byla to Právní poradna č. 1 na Národní třídě v paláci Chicago, řízená vedoucím Zikmundem Steinem. Pod dojmem tohoto příkladu došlo pak v první polovině roku 1951 k přípravě zahájení činnosti dalšími ,právními poradnamiʻ, 1. června 1951 byla otevřena původní AP 11, vedená dr. D. Polanským, i ostatní vesměs zahájily – s menšími nebo většími obtížemi – činnost dnem 1. července 1951. Od tohoto dne byla již vykonávána advokacie jedině v těchto ,právních poradnáchʻ, které byly brzo přejmenovány na poradny advokátní“. Ukazuje se tak, že advokátní poradny začaly v Praze působit ještě před účinností zák. č. 114/1951 Sb., o advokacii, jímž byla nová podoba advokátní organizace zřízena de iure.
Zákon č. 114/1951 Sb., účinný od 1. 1. 1952, byl přijat poté, kdy předúnorová advokacie byla zdecimována. Následovala etapa, kdy advokacie byla zneužita v politických stalinistických procesech.
V první řadě citovaný zákon umožnil rychlé doplnění advokátů do advokátních poraden. Pro přístup k advokacii byla požadována především oddanost lidově demokratickému zřízení, ministr spravedlnosti mohl dokonce prominout zčásti nebo zcela podmínky občanství, právnického vzdělání, předepsané praxe a složení odborné zkoušky. Advokátem se tak mohl stát nejen tzv. „ádékář“ (ADK – absolvent dělnických kurzů) bez maturity a se zkráceným právnickým vzděláním, ale i režimu oddaná osoba bez jakýchkoliv odborných předpokladů. Traduje se tak, že obhájce Artura Longena Jaromír Růžička (1917-2003), se stal v roce 1952 za politické zásluhy advokátem dříve, než ukončil právnická studia. Někteří absolventi právnických fakult nastoupili na tzv. umístěnku do advokátních poraden vzdálených jejich rodišti a bydlišti, Otakar Motejl například do Banské Bystrice, Karel Čermák do Pelhřimova apod.
Zákonem z roku 1951 byly pošlapány tradiční pilíře advokátní profese – nezávislost, mlčenlivost a důvěra. Z důvodu důležitého státního zájmu mohl advokáta zprostit povinnosti mlčenlivosti ministr spravedlnosti. Následovaly politické procesy, které se nezřídka dotkly advokátů – nositelů odlišných názorů, ale i těch, kteří se na cílené likvidaci svobodné advokacie podíleli (Clementis, Husák, Stein) …
Závěrem nezbývá než zopakovat, že „že advokacie jako profese a právnický stav byla totalitním režimem jako ,třídní nepřítelʻ promyšleně, od samého začátku, postupně a systematicky z nezávislé instituce a profese ve službách spravedlnosti proměněna zprvu v zástěrku pro předstírání toho, že právo na obhajobu je chráněno i v komunistickém režimu, posléze v trpěné, na okraj zájmu odstrčené právnické povolání, které jistě nikoliv zásluhou komunistické ideologie, ale spíše díky pomalu zapomínané tradici bylo v zasutém povědomí vnímáno jako profese, která bývala noblesním povoláním“.
Stanislav Balík/redakce AD
