Rozhovor
Ocenění za výjimečný celoživotní přínos českému právu v soutěži Právník roku 2025 získal a do Právnické síně slávy 23. ledna na galavečeru v Obecním domě v Praze vstoupil advokát Tomáš Sokol. Osobnost, která v českém právu znamená víc než jen úspěšnou kariéru. Jeho jméno po desetiletí budí respekt napříč celou právnickou obcí – pro mimořádnou odbornost, přesnost myšlení a schopnost vidět právo nejen jako soubor paragrafů, ale jako službu spravedlnosti. Jeho pestrá profesní cesta vedla od advokátní praxe, přes období zásadní společenské proměny po roce 1989, kdy přijal velkou odpovědnost ve veřejné službě, až po návrat k advokacii, kde zanechal hlubokou stopu – ať už svou prací či způsobem, jakým reprezentuje advokátní hodnoty: odvahu, loajalitu ke klientovi, ale i úctu k právu a pravidlům.
Opravdová velikost člověka se nepozná podle titulů, ale podle toho, jak se chová k lidem kolem sebe. Tomáš Sokol dokázal obstát i v těžkých dobách, vykonal mnoho dobrého pro advokacii i společnost. Ačkoli si během své kariéry občas odskočil a byl také prokurátorem nebo ministrem vnitra, zůstává Tomáš Sokol především advokátem a obhájcem. Advokátní kancelář Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři je jednou z nejvýznamnějších právních kanceláří v ČR. A právě Tomáš Sokol může být pro mnoho svých kolegů pomyslným kompasem v profesi, kde je tak snadné podlehnout tlaku, a tak důležité zůstat rovný.
Vaše kariéra zahrnuje působení nejen v advokacii, ale také v politice, v akademické a publicistické sféře. Kde se cítíte nejlépe, jaké zásadní zkušenosti jste si z každé oblasti svého působení odnesl a je podle Vás pohled z různých stran přínosný?
Odpověď na tuto otázku nutně vyžaduje návrat do mé osobní prehistorie. Pokud si dobře vzpomínám, tak někdy od mých 12 let se rodiče vraceli ze setkání s učiteli školy, kam jsem v té době chodil, poměrně dost znepokojení. Ne že by ta setkání iniciativně vyhledávali. Ale zvali si je tam za účelem rozličných stesků na mou obtížnou edukovatelnost a celkově laxní přístup ke školním povinnostem. Z toho ti učitelé dovozovali, že se s bídou vyučím nějakému řemeslu. Tedy pokud vše půjde dobře. Moji rodiče pod vlivem těch pedagogických fejků na mne už asi tak od třinácti let doráželi otázkami, co chci v životě dělat. Odpovídal jsem poměrně simplexně. Něco ve stylu „úplně přesně to nevím, ale hlavně aby to nebylo v kanceláři a aby to nebyla nuda“. Zpětně vzato, prvá část přání mi tak úplně nevyšla, zato ta druhá zcela jistě ano. Rozhodně jsem se nenudil, ani nyní se nenudím. Všechno to, co jsem prožil a co v otázce označujete za „působení“, mne bavilo. Do jaké míry to pro mne bylo přínosné nebo co jsem si odnesl úplně přesně nedokážu posoudit. Zcela určitě to byly životní zkušenosti, ale protože nestíhám zabývat se sám sebou, nemám to doposud nijak srovnané.
Posilují tyto různorodé zkušenosti schopnost vnímat realitu a neocitnout se od ní odtržený?
Lze předpokládat, že ano. Kdybych nebyl schopen vnímat realitu anebo dokonce se ocitl mimo ni, zřejmě by mne to nevylučovalo z politických aktivit, jak to dnes dokazuje řada politiků. Ale v tom ostatním bych bez schopnosti nejen vnímat, ale také reflektovat adekvátně realitu, bídně zhavaroval.
Jaký význam pro Vás měly role, které jste zastával mimo advokacii?
Některé role ještě zastávám, jiné již nikoliv. Ale jak jsem uvedl v úvodu, podstatné je, že mne ty role bavily a ty, co mi zbyly, mě baví i nadále. Předpokládám, že by se dalo spekulovat o tom, jak jsem těmi rolemi byl hněten, formován, utvářen, případně dokonce dotvářen etc. A z toho pak dovozovat, jaký měly pro mne význam. Tahle sebepitva z mého pohledu není ničím poutavým, pročež se jí neoddávám. A taky to nestíhám. Stíhám tak akorát žít, dělat to, o čem si myslím, že to je důležité, a dělat co nejlíp, abych se na sebe mohl ráno při holení dívat bez nauzei. Možná to někomu připadne jako dosti chudá suma životních pravd, ale jiné nemám, neumím a nejspíš ani umět nechci. Navíc ji dávám zdarma.
Novela trestního zákona účinná od 1. 1. 2026, má modernizovat systém trestání, reagovat na společenské změny, technologické novinky a s tím spojené i hrozby, a také snížit míru represe u méně závažných provinění. Je to podle Vás posun správným směrem a na co bude třeba se ještě do budoucna zaměřit?
Rozhodně to je posun správným směrem, i když možná posun poněkud váhavý nebo příliš pomalý. A určitě se zpožděním. Právo obecně musí reagovat na vývoj společnosti, chcete-li na „společenské změny, technologické novinky a s tím spojené i hrozby“. To je právu, míněno v právním státě, imanentní. Jiná věc je, že z podstaty věci je právo vždy krok za pokrokem. Zcela jistě bude třeba se i nadále zabývat smyslem a působením trestního práva. Mimo jiné se pořád zamýšlet nad tím, jaký efekt mají ukládané tresty a jestli by se stejného cíle nedalo dosáhnout tresty mírnějšími, rozuměj lacinějšími. Případně jinak strukturovanými. Já osobně jsem přesvědčen, že zejména u nenásilných, případně jen hospodářských deliktů určitě ano.
Jaký význam přikládáte etice v advokátní profesi?
Jsou etická pravidla a etická pravidla. Obecně jde o něco jako best practices, interní směrnice mající preventivní a reputační funkci. Jejich porušení nemusí nutně znamenat i porušení zákona. Jinak řečeno nejsou pramenem práva. Což ale neplatí, nebo většinově neplatí v případě usnesení 1/1997 Věstníku ČAK, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex). Za jeho porušení lze advokáta postihnout v kárném řízení trestem, který může přezkoumat soud. A soudy opakovaně daly najevo, že normy uvedené v etickém kodexu vnímají jako plnohodnotné právní normy, ukládající advokátům vynutitelné povinnosti. Tím je dán význam etiky v advokátní praxi. Advokacie si ji vytvořila jako nástavbu zákona, nepochybně z obou zmíněných důvodů. Preventivních i reputačních. Nejspíš i proto, že vztahy mezi klientem a advokátem jsou či mohou být do té míry významné pro klienta, a současně obtížně kontrolovatelné jinými způsoby, mimo jiné i pro jejich nutnou diskrétnost, že povýšení best practices na právní normy je v zájmu klientů. A tím i v zájmu advokátů. Ostatně tvoří si tato pravidla sami. Byť prostřednictvím volených orgánů.
Jak se podle Vás od začátku 90. let proměnilo vnímání toho, co je možné a co už je za hranou nejen v politice, ale celkově ve společnosti?
Pomyslná hrana se zcela jistě mění a posouvá od té doby, co vznikla. Ostatně i zvířecí smečky mají svá pravidla. Tedy hrany dělící smečkou aprobované chování od chování, které smečka neaprobovala. Smečky postupně se hominizujících primátů si hrany nebo též hranice toho, co se ještě smí, začaly vymýšlet patrně hned jak slezly ze stromů, a prostě v tom pokračují i nadále. Devadesátá léta byla u nás významná proto, že to, co je zásadně za hranou, přestala určovat parta rudých korytářů podle toho, co jim mělo, dle jejich představ, ta koryta chránit. Načež to dostalo jinou dynamiku. Takovou, jaká odpovídá svobodnému světu. Se všemi pozitivy a negativy, která s tím souvisí. Například pokud jde o svobodu slova, je klasické její vymezení, tak jak ho podal Evropský soud pro lidská práva. Podle něj svoboda slova znamená nejen právo šířit informace přijímané příznivě nebo považované za neškodné či lhostejné, ale také ty, které zraňují, šokují či znepokojují. V kombinaci se současnými technickými možnostmi hlásat veřejně a prakticky neomezeně cokoliv, co jen vzdáleně připomíná myšlenku, nám takto pojatá svoboda zajišťuje trvalý přísun sdělení typu shit storm, hate speech, případně to naopak kdejakému blbovi dává křídla hlásat politickou korektnost. Ale také se dostaneme k řadě informací, které pro nás mohou mít dosti značný význam. Takže vnímání se změnilo, nejen pokud jde o svobodu slova, ale mění se pořád a měnit se bude dál. Kam to povede, se mne prosím neptejte.
Posunul se standard toho, co je možné si dovolit, a kde už je nutné vyvodit zodpovědnost?
Nejde o to, že by se posunul standard, protože žádný neexistuje. Posunul se způsob hodnocení toho, co se stalo. Nyní podle zásady, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno. Pokud to nezasahuje do práv jiných. Například do práva na soukromí, práva na ochranu cti a důstojnosti nebo do práva vlastnit majetek. Jak všeobecně známo, evropská soudní praxe, tedy i praxe naší justice, vychází z toho, že v každém jednotlivém případě, kdy vznikl problém tohoto druhu, tedy střet principů, je třeba vyváženě posuzovat, který z nich dostane přednost. Z toho pak vyplývá eventuální vyvození odpovědnosti za jednání, které již nelze aktuálně považovat za tolerovatelné. Zdůrazňuji aktuálně, protože i tento způsob posuzování hodnotových soudů se může a jistě bude měnit. Viz výše zmíněná svoboda slova.
Co byste poradil mladým právníkům, kteří chtějí budovat dlouhodobou a úspěšnou kariéru v advokacii?
Asi nebudu nějak příliš kreativní, doporučil bych jim především to, aby dělali, co je baví. Včetně případného budování kariéry, nebo dokonce úspěšné kariéry, což ale není absolutní, tím méně jediná hodnota. Pokud přicházejí v pondělí do práce s jedinou myšlenkou, aby už byl pátek odpoledne, ať zapomenou na budování dlouhodobé a úspěšné kariéry v advokacii. Případně si najdou nějakou jim sympatičtější činnost. Za všechno se v životě platí. V případě kariéry rozsahem práce či jiné činnosti. A také celkovým životním režimem. Jiná věc je, když to dotyčný nevnímá jako platbu, ale jako zábavu neboli další bonus. Tohle štěstí mám já. Koho to nebaví a myslí hlavně na well being, nemůže myslet současně na kariéru a může životem projít i jinak, bez kariéry. Jinou věcí je, že asi nebude vyhledávaný zaměstnanec či partner. Ale všechno mít současně nelze.
Které vlastnosti a dovednosti považujete za klíčové pro úspěch v této profesi?
Nemyslím si že by „tato profese“, snad míněno právník nebo advokát, vyžadovala nějaké speciální vlastnosti a dovednosti. Tedy v obecné rovině. Je jistě pro advokáta dobré být schopen si pamatovat. Hodí se i schopnost racionálního myšlení. Na škodu není, když advokát umí také zajímavě promluvit. Stejně jako v jakékoliv jiné profesi je nezbytné to, co profese obnáší, zvládnout co možná nejlépe. Takže pořád na sobě pracovat, vzdělávat se, a tak si postupně získat pověst seriózního profesionála. Ovšem bez nadhledu a smyslu pro humor to může být dost úmora.
Jaký význam pro Vás osobně má ocenění a vstup do Právnické síně slávy a jak vnímáte svou dosavadní kariéru v kontextu tohoto uznání?
Jak jsem již naznačil, zpětným úvahám se přílišně neoddávám. Svůj život nepovažuji primárně za kariéru, ale celkově za příjemný zážitek. Bez ohledu na chvíle, kdy to příjemné nebylo anebo to i hodně bolelo. Vstup do Právnické síně slávy je nepochybně společenským oceněním. Nutno dodat, že oceněním společenstvím, jehož hodnoty uznávám, a z toho důvodu si toho ocenění moc vážím. Jakkoliv je to i jemné upozornění, že éru kolmých startů mám již zřejmě za sebou.
Tomáš Sokol absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi téměř nepřetržitě s výjimkou let 1990 až 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 až 1992).
Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která byla od roku 1999 rozšířena na Advokátní kancelář Brož & Sokol &Novák. Od roku 2023 pak působí jako společník advokátní kanceláře Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři. Tomáš Sokol se zabývá ve své praxi prakticky všemi oblastmi práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice se zaměřuje na agendu spornou, soudní i arbitrážní. Samostatnou kapitolou je zastupování ve sporech na ochranu osobnosti.
Kromě vlastního výkonu advokacie se angažuje v samosprávě advokátů, byl členem kárné a odvolací kárné komise, je bývalým místopředsedou ČAK a aktuálně opět působí v odvolací kárné komisi i v řadě odborných sekcí. V rámci Právníka roku opakovaně obdržel v letech 2006-2009 titul Právník roku volený laickou veřejností. Je prezidentem Unie obhájců ČR. Vykonává pedagogickou činnost jako odborný asistent Katedry veřejného práva a veřejné správy Vysoké školy CEVRO Institut o.p.s., Praha 1.
Je také autorem mnoha odborných článků publikovaných v týdeníku Reflex, MF Dnes, Hospodářských novinách, Bulletinu advokacie, Právním rádci, Advokátním deníku, EPRAVO magazínu aj. a autorem, resp. spoluautorem publikací Počítačové právo, Právo informačních a telekomunikačních systémů, Etický kodex advokáta-Komentář, Bezpečnost informačních systémů. Je spoluautorem knih Počítačové právo a Právo informačních a telekomunikačních systémů či autorem publikace Tisk a právo.
Je zapsán v Seznamu rozhodců Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 216/1994 Sb.
Zhruba 25 let je členem Arbitrážní komise České basketbalové federace, od roku 2010 je předsedou této komise a předsedou Arbitrážní komise Českého volejbalového svazu.
Děkujeme za rozhovor!
Ivana Sýkorová
Foto: redakce AD, V. Šálek a archiv T. Sokola
