Advokátní tarif
Zpochybňování účelnosti právních úkonů advokátů a krácení jejich odměn se stává čím dál častějším jevem. Některá soudní rozhodnutí přitom neodrážejí realitu výkonu advokacie, ale spíše nepochopení její podstaty — někdy dokonce aroganci či neznalost. Prezident Unie obhájců Tomáš Sokol v reakci na otevřený dopis kolegyně Hrdé, který jsme uveřejnili v úterý 29. července, upozorňuje, že pokud soudy nebudou respektovat právo na obhajobu v celé jeho šíři, důvěra v právní stát se bude dál rozklížovat. Jeho vyjádření uveřejňujeme v plném znění níže:
Vážená redakce,
obsah otevřeného dopisu kolegyně Hrdé adresovaného paní ministryně spravedlnosti možná bude možná někomu připadat jako poněkud emotivní, ale plně se ztotožňuji s jeho obsahem a plně chápu i onu emotivnost. Pouze bych doplnil, že jde o mnohem širší problém, který se projevuje i v jiných oborech práva, v nichž se angažují advokáti. Naprosto chápu postupy soudu, pokud v obecné rovině odmítají akceptovat nároky na odměnu za právní službu poskytnutou zjevně neúčelně. Problém ale je jednak ve výkladu toho, co je neúčelná právní služba, ale současně i v tom, že se poněkud přemnožili soudci, kteří toto kritérium aplikují způsobem, který hraničí s arogantní nevědomostí. Anebo ji možná reprezentuje. V některých případech to dokonce vypadá, jako kdyby ten, kdo rozhoduje, záviděl advokátovi částku, kterou by měl za právní službu inkasovat. Ilustruje to i pár posledních nálezů Ústavního soudu. Za zmíněnou aroganci bych například označil nepřiznání odměny za právní službu poradu s klientem ve vazbě odůvodněnou tím, že předtím již za ním byl advokát dvakrát, což přeci musí stačit. Přitom ani slovo o složitosti věci, o tom, zda a jak je klient schopen tuto složitost chápat a kolik času stojí mu problém vysvětlit. Případně, co všechno má zmíněný klient za námitky proti obvinění a jak je koncipována obhajoba. Předpokládám, že na tyto hloubky se soudce nepouští, protože o nich nic neví. Statistickou výjimkou nejsou ani odůvodnění nepřiznaných odměn za právní úkony s tím, že jednání učiněné v civilním sporu bylo nadbytečné, což skutečně nahlíženo prizmatem rozsudku ve věci asi bylo. Existuje ale poměrně mnoho soudců, kteří si neuvědomují, že účastník řízení, a dokonce ani jeho právní zástupce nevidí soudci do hlavy. Takže pokud soud tedy dokud neleží na stole rozsudek, netuší, co je pro rozhodování z pohledu soudce důležité a co je marginální. Což mnohdy platí i když soudce vyslovil předběžný právní názor. Namnoze dosti obecný či doslova enigmatický.
Advokát jednak musí respektovat pokyny klienta a též zejména odpovídá za škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Takovou chybnou radou může být i ujištění, že další vyjádření ve věci již není třeba a pak se ukáže, že bylo. A první, kdo to pak advokátovi připomene ve sporu o to, zda škodu způsobil, bude ten spořivý soudce. Případně jeho kolega s tím, že z procesní i profesní opatrnosti bylo to nenarozené vyjádření namístě.
Snad pro úplnost dodávám, že spousta soudců žije v přesvědčení, že to, co připadá advokátovi jako odměna, je „čistý vývar“, neboť advokát nemá žádnou režii.
Je zřejmé, že ministryně spravedlnosti s tímto problémem nic podstatného udělat nemůže. Podobně jako kolegyně Hrdá a mnozí další ale považuji za naprosto nezbytné říct nahlas, že to skutečně problém je a bude nadále, pokud se soudci nebudou snažit pochopit podstatu práva na zastoupení.
JUDr. Tomáš Sokol
Foto: ilustrační redakce
