ÚS: Obecné soudy správně posoudily nárok oběti z pojistného plnění – Judikatura
Ústavní soud vydal nález sp. zn. III. ÚS 1021/24, v němž potvrdil, že obecné soudy správně posoudily nárok oběti přepadení z pojistného plnění a stejně ta, že obstojí jak závěr obecných soudů, podle kterého podání žaloby staví běh promlčecí lhůty pouze v rozsahu žalobního petitu, tak i závěr, že uplatnění námitky promlčení za daných okolností není v rozporu s dobrými mravy.
V dané věci stěžovatelka uplatnila v srpnu 2015 u obvodního soudu právo na pojistné plnění ve výši 400 000 Kč z pojistné smlouvy uzavřené s pojišťovnou s tím, že se v srpnu 2011 stala obětí přepadení několika muži, kteří jí způsobili otřes mozku s hospitalizací, zlomeninu okraje očnice a traumatické poškození trojklanného nervu. Na základě znaleckého posudku stěžovatelka v únoru 2020 rozšířila žalobu o 560 000 Kč. Obvodní soud uložil pojišťovně zaplatit stěžovatelce jen původně požadovaných 400 000 Kč, ve zbytku nárok zamítl z důvodu jeho promlčení. Městský soud následně rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Před Ústavním soudem stěžovatelka namítala porušení svých ústavně zaručených práv. Předně měla za to, že nárok uplatněný rozšířením její žaloby není promlčený, neboť podle jejího názoru uplatněním žaloby došlo ke stavení promlčení lhůty. Soudy se podle ní nezabývaly jejími argumenty, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, k čemuž odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://shorturl.at/Vabj7).
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) ústavní stížnost stěžovatelky zamítl. Rozhodoval věcně (tedy o podstatě kauzy), s vědomím závažných a nešťastných okolností případu a jeho vývoje. Argumentaci stěžovatelky však přesto nepřisvědčil.
Námitka, že podáním žaloby došlo ke stavení promlčecí lhůty, což se mělo vztahovat i na nárok uplatněný až následným rozšířením žaloby, byla před Ústavním soudem materiálně nepřípustná. Stěžovatelka ji sice vznesla již před Nejvyšším soudem, neoznačila však rozhodnutí, od jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit, a dovolání tak bylo vadné (Nejvyšší soud se touto otázkou nemohl zabývat).
Navíc právní závěry obecných soudů, podle nichž podáním žaloby nedochází ke stavení promlčecí doby, odpovídají ustálené soudní praxi. V civilním sporném řízení se uplatňuje dispoziční zásada. Soud je v něm vázán žalobou a nemůže žalobci přiznat více, než čeho se domáhal. Přístup zastávaný stěžovatelkou by vedl k rozšiřujícímu pojetí předmětu řízení, v jehož důsledku by se promlčecí lhůta stavěla i ve vztahu k té části nároku, kterou žalobce vůbec předmětem řízení neučinil.
Žalobce má povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti zakládající nárok i jeho výši. Žalovaný naopak pouze reaguje na tvrzení a důkazy protistrany; jeho úlohou není konstruovat nebo dokazovat výši nároku žalobce. Přenesení takové povinnosti na žalovaného by neodpovídalo logice sporného řízení. Jakékoli plnění požadované nad rámec žalobního petitu proto netvoří předmět řízení a nemůže na něj dopadat ani stavení promlčecí doby.
Nelze ani přijmout konstrukci stěžovatelky, že promlčecí doba měla začít běžet až poté, co by byl v řízení na základě znaleckého zkoumání určen rozsah způsobené újmy. Takový přístup by nedůvodně popíral smysl a účel promlčení, jímž je především snížení neurčitosti při uplatňování práv a omezení stavu dlouhodobé nejistoty v právních vztazích.
Pokud jde o argumentaci stěžovatelky o rozporu námitky promlčení (vznesené pojišťovnou) s dobrými mravy, Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje přístup ve vertikálních vztazích (jednotlivec-stát) a vztazích horizontálních (jednotlivec-jednotlivec). V horizontálních vztazích, mezi které patří právě případ stěžovatelky a pojišťovny, námitka promlčení zpravidla dobrým mravům neodporuje. Pouze výjimečně mohou nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčení představoval nepřiměřeně tvrdý důsledek – ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro něž nebylo uplatněno včas. Posouzení této otázky vždy závisí na konkrétních okolnostech případu a náleží především obecným soudům, které v tomto případě postupoval v souladu s ústavním pořádkem.
Obecné soudy dále dospěly k závěru, že stěžovatelce ve správném vyčíslení nároku nebránily okolnosti případu, chování pojišťovny, zmeškání nebylo následkem slibů nebo odrazování pojistitelem. Stěžovatelka mohla vyčíslit nárok před podáním žaloby, dokonce i opatřit si znalecký posudek a na jeho základě určit výši žalované částky. Závěry obecných soudů v tomto ohledu nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a nejde ani o kvalifikovanou vadu při výkladu právních předpisů. Stěžovatelkou namítaný případ sp. zn. III. ÚS 2552/18 se pak od její kauzy liší. Obecné soudy se pečlivě zabývaly poukazem stěžovatelky na rozpor s dobrými mravy ve vztahu k promlčení, zejména rolí pojišťovny při zmeškání lhůt. Svá rozhodnutí v tomto směru dostatečně odůvodnily a vypořádaly se i s odkazem stěžovatelky na uvedený nález Ústavního soudu.
Z pohledu Ústavního soudu tedy obstojí jak závěr obecných soudů, podle kterého podání žaloby staví běh promlčecí lhůty pouze v rozsahu žalobního petitu, tak i závěr, že uplatnění námitky promlčení za daných okolností není v rozporu s dobrými mravy. Tyto závěry nevybočují z mezí ústavně souladné interpretace ani nevykazují znaky svévole. Obecné soudy se v tomto ohledu protiústavního výkladu práva nedopustily.
Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1021/24 je (včetně odlišného stanoviska soudkyně Zemanové) dostupný zde.
Zdroj: ÚS
Foto: ilustrační redakce AD
