Ústavní soud zveřejnil dne 5. listopadu 2024 nález sp. zn. II. ÚS 2299/23, týkající se návrhu na povolení obnovy řízení. ÚS nálezem nepředjímá, zda bude obnova řízení v případě stěžovatele nakonec povolena, musel však zasáhnout a korigovat nesprávná východiska, ze kterých obecné soudy vycházely. Soudy totiž mylně předpokládaly, že je povolení obnovy řízení po prohlášení viny nepřípustné. Podle Ústavního soudu měl být zohledněn skutečný průběh hlavního líčení v části před přijetím prohlášení viny. Při rozhodování o povolení obnovy soudy musejí postupovat obezřetně. Není vyloučeno, že s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti bude třeba provést i důkazy získané v přípravném řízení, aby je soud mohl ve spojení s novými skutečnostmi a nově navrhovanými důkazy lépe zhodnotit z hlediska, zda by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí zejména o vině.
Okresní soud v minulosti uznal stěžovatele a jeho tehdejší partnerku vinnými mj. za drogovou trestnou činnost a uložil jim za to podmíněné tresty odnětí svobody a peněžité tresty, a stěžovateli též zákaz řízení motorových vozidel. Okresní soud u obou odsouzených přijal jejich prohlášení viny.
Krajský soud nato k odvolání státní zástupkyně peněžitý trest stěžovateli zpřísnil. Nikdo jiný se tehdy proti rozsudku okresního soudu neodvolal.
Poté, co byl stěžovatel odsouzen za další trestnou činnost k trestu odnětí svobody a jemu dříve uložený peněžitý trest byl přeměněn na odnětí svobody, podal návrh na povolení obnovy řízení (které skončilo odsuzujícím rozsudkem). V návrhu tvrdil, že do tehdy učiněného prohlášení viny byl vmanipulován a učinil je pod tlakem spoluodsouzené. Ta na něj „tlačila“ s tím, že plánují společnou budoucnost, čemuž stěžovatel podlehl, přestože od počátku řízení se svou vinou nesouhlasil. Tlak na něj vyvíjel i jeho tehdejší obhájce s tím, že je možné se odvolat, avšak stěžovatel později zjistil, že to není možné. Stěžovatel též tvrdil, že tehdejší svědci se na něj domluvili, což doložil vzájemnou korespondencí a nahrávkou jejich hovoru.
Okresní soud napadeným usnesením návrh na povolení obnovy napadeným usnesením podle § 283 písm. b) trestního řádu zamítl, neboť není přípustná. Krajský soud stížnost stěžovatele napadeným usnesením též zamítl. S hodnocením okresního soudu se ztotožnil. Uvedl, že nic nedokládá, že stěžovatel byl k prohlášení donucen jinou osobou.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve spojení principem presumpce neviny.
Ačkoliv Ústavní soud nynějším nálezem nepředjímá, zda bude obnova řízení nakonec povolena, musel zasáhnout a korigovat nesprávná východiska, ze kterých obecné soudy vycházely.
V nyní posuzovaném případě obecné soudy mylně předpokládaly, že je povolení obnovy po prohlášení viny v obecné rovině nepřípustné. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek. Podle § 206c odst. 7 věty druhé trestního řádu platí, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Uvedené ustanovení je třeba vykládat ústavně souladným způsobem tak, že zde zakotvená výluka opravných prostředků nezahrnuje mimořádné opravné prostředky. Opačný výklad by byl mimo jiné v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez rozumných pochybností a rovněž v rozporu principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Výklad zastávaný obecnými soudy v tomto případě podle Ústavního soudu odporoval samotnému účelu mimořádných opravných prostředků i závěrům rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný musí mít možnost na základě předložení nových skutečností a důkazů zpochybnit skutkové závěry odsuzujícího rozhodnutí založeného na prohlášení viny podáním návrhu na obnovu řízení – např. v situaci, byla-li jimi zpochybněna jeho příčetnost, anebo byl-li orgány činnými v trestním řízení (OČTŘ) zjištěn jiný pachatel trestného činu, ke kterému prohlásil obviněný vinu, jak nyní namítá stěžovatel.
Při rozhodování o povolení obnovy dále měl být podle Ústavního soudu zohledněn skutečný průběh hlavního líčení v části před přijetím prohlášení viny, zachycený na nahrávce, která je součástí soudního spisu. Vedení jednání předsedou senátu totiž zčásti budí zdání, že zjednodušení řízení prohlášením viny představovalo spíše konsensus mezi OČTŘ navzájem, nikoli mezi nimi a stěžovatelem jako obžalovaným.
Obecné soudy se budou muset v dalším řízení zabývat stěžovatelem uváděnými novými skutečnostmi a předloženými novými důkazy a ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádat.
Při hodnocení návrhu na povolení obnovy a v něm uváděných nových dříve neznámých skutečností nebo důkazů budou muset postupovat zvláště obezřetně. V nalézacím řízení totiž s ohledem na prohlášení viny neproběhlo dokazování v hlavním líčení k otázce viny, a proto není vyloučeno, že s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti bude třeba provést i důkazy získané v přípravném řízení a obsažené ve spise, aby je mohl ve spojení s uváděnými novými skutečnostmi a nově navrhovanými důkazy lépe zhodnotit z hlediska, zda by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí zejména o vině.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: redakce AD
