Nález Ústavní soud vydal nález sp. zn. III. ÚS 2615/23, v němž vyhověl poškozeným v trestním řízení, které soud nepovažoval za zvlášť zranitelné oběti, a proto nepřijal opatření zajišťující, že jejich výslech proběhne bez setkání s obžalovanými.
Podstatou přezkumu Ústavního soudu byla otázka, zda a případně jakým způsobem mají orgány činné v trestním řízení posuzovat splnění zákonných podmínek statusu oběti či zvlášť zranitelné oběti. Tento status je mj. předpokladem pro rozhodování o přijetí opatření potřebných k ochraně obětí a zvlášť zranitelných obětí před druhotnou újmou při jejich účasti na úkonech trestního řízení, např. výslechu.
U Obvodního soudu pro Prahu 2 je vedeno trestní řízení proti dvěma mladistvým, kteří jsou obžalovaní z toho, že se jednoho dne ve večerních hodinách dostali do konfliktu se skupinou osob, jejíž součástí byli i stěžovatelé. Spouštěčem měly být homofobní nadávky obžalovaných. Verbální konflikt nakonec vystupňoval až ve fyzické napadení stěžovatelů.
Stěžovatelé měli být během probíhajícího hlavního líčení vyslechnuti. Opakovaně žádali, aby mohli výslech podstoupit, aniž by se setkali s obžalovanými. Uvedli, že jsou zvlášť zranitelnými oběťmi ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, a proto jim musí soud vyhovět a požadovaná ochranná opatření přijmout (§ 20 odst. 4, resp. § 17 odst. 2 téhož zákona). Samosoudkyně přímo na hlavním líčení vydala usnesení, že se stěžovatelé za zvlášť zranitelné oběti nepovažují. Proti tomuto usnesení směřovala ústavní stížnost.
Podle stěžovatelů soud nebyl oprávněn napadené usnesení vydat. Status zvlášť zranitelné oběti totiž není založen rozhodnutím, ale ze zákona. Motivem spáchání trestného činu byla jejich sexuální orientace a ze stejného důvodu jim hrozí i zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy. Zákonné podmínky postavení zvlášť zranitelných obětí tedy splňují. Neuznání jejich zvláštní zranitelnosti a nezabránění kontaktu s obžalovanými znamená porušení jejich základních práv, zejména lidské důstojnosti a soukromí.
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a usnesení obvodního soudu zrušil. Předně však dospěl k závěru, že obvodní soud nepřekročil svoji pravomoc, jestliže vydal usnesení o tom, že stěžovatele nepovažuje za zvlášť zranitelné oběti a tím nevyhověl jejich žádosti o výslech bez vizuálního kontaktu s obžalovanými. Ačkoli zákon o obětech trestných činů nezakotvuje způsob účinného uplatnění některých práv v něm upravených, řešení nabízí trestní řád jako související procesní předpis. Ten v obecné rovině umožňuje soudům rozhodovat usnesením tam, kde zákon nestanoví něco jiného. Podrobnější postup však rovněž neobsahuje. Status zvlášť zranitelné oběti je nicméně předpokladem například posuzování nároku na bezplatnou právní pomoc či ustanovování a zprošťování zmocněnců (§ 51a odst. 2 ve spojení s odst. 1, § 51a odst. 4 a 5 trestního řádu).
Tato ustanovení mají taktéž svůj základ v zákoně o obětech trestných činů (§ 6), a proto je možné je přiměřeně použít i na rozhodování o (ne)přijetí ochranných opatření. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že postavení zvlášť zranitelné oběti není zákonným, natož ústavním právem. Jeho podstata je neoddělitelně spojena až s konkrétně uplatňovaným nárokem.
Proto se Ústavní soud dále věcně zabýval tím, zda obvodní soud porušil základní práva stěžovatelů, jestliže neuznal jejich status zvlášť zranitelných obětí a nepřijal jimi požadovaná opatření.
Výslech představuje nejen pro zvlášť zranitelné oběti významnou psychickou zátěž
Předně připomněl, že výslech představuje nejen pro oběti a zvlášť zranitelné oběti významnou psychickou zátěž. Zároveň jde o důkazní prostředek, který může zásadně přispět k objasnění trestného činu a zjištění pachatelů. Nelze přitom zapomínat ani na práva domnělých pachatelů na obhajobu a výslech svědků. Za použití mj. moderních technologií však je možné zajistit spravedlivou rovnováhu zdánlivě protichůdných základních práv a hodnot. Výslech tedy lze v případě potřeby provést tak, aby se oběť či zvlášť zranitelná oběť nemusela s domnělým pachatelem setkat „tváří v tvář“ a aby současně zůstala zachována alespoň zprostředkovaná přítomnost domnělých pachatelů na výslechu svědků.
Samotné neuznání stěžovatelů jako zvlášť zranitelných obětí Ústavní soud nepovažoval z hlediska ochrany jejich základních práv za rozhodné. Dostatečná ochranná opatření totiž mohl soud přijmout i bez tohoto statusu, neboť se vztahují i na oběti ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Obvodní soud se však nezabýval tím, zda jsou opatření k zabránění vizuálního kontaktu s obžalovanými potřebná k ochraně základních práv stěžovatelů. Nadto chybně vycházel z úvahy, že by vyhovění žádosti stěžovatelů zcela znemožnilo provedení jejich výslechu a znamenalo by nepřípustné konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaných. Obvodní soud z těchto důvodů porušil práva stěžovatelů na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a na soudní ochranu.
Ústavní soud v nálezu rovněž upozornil na výkladová úskalí spojená s pojmem „druhotná újma“. Jednu z podmínek zvláštní zranitelnosti oběti, tj. „zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy“, je třeba hodnotit na základě potenciálně vadného jednání orgánů činných v trestním řízení, potažmo dalších subjektů předvídaných v § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů. Podle části zákona nazvané jako „právo na ochranu před druhotnou újmou“ však oběti a zvlášť zranitelné oběti mají být chráněny i před osobou domnělého pachatele. I proto je v pochybnostech podstatné dbát na presumpci postavení oběti či zvlášť zranitelné oběti (§ 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů).
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2615/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD
