Ústavní soud (ÚS) vydal 15. července nález sp. zn. I. ÚS 2200/23, podle kterého se odškodněním pro muže pronásledovaného za minulého režimu budou znovu zabývat obecné soudy. Podle ÚS obecné soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Listiny). Případ se tak znovu vrací před obvodní soud.
Stěžovatel a jeho rodina zažívali v době vlády komunistického režimu dlouhodobou perzekuci, projevující se nezákonným odnětím svobody a uplatňováním násilí. Stěžovatel byl společně se svým tragicky zesnulým bratrem pronásledován především za protestní dopisy adresované komunistickým úřadům, trestně stíhán a následně odsouzen za trestný čin pobuřování k dvanáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody poté, co ohlásili v roce 1986 nezávislou kandidaturu ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. V listopadu roku 1988 byl neoprávněně zatčen a následně při dopravě na psychiatrické oddělení nemocnice zraněn příslušníky ozbrojených složek státu.
Usnesením okresního soudu z ledna 2021 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody v listopadu 1988. Žalobou ze září 2021 se stěžovatel domáhal, aby mu vedlejší účastnice (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) poskytla náhradu újmy na zdraví v částce 93 844 Kč. Vedlejší účastnice přiznala stěžovateli náhradu za újmu na zdraví ve výši 4 125 Kč s tím, že správně je třeba vycházet z úpravy platné v době poškození zdraví. Stěžovatel vzal poté v částce 4 125 Kč žalobu zpět. Obvodní soud následně napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 4 125 Kč, žalobu v částce 89 719 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že je v jeho případě přiznaná výše náhrady újmy zjevně nepřiměřená.
První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Ronovská) rozhodnutí obecných soudů zrušil. Podle Ústavního soudu obecné soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Listiny). Případ se tak znovu vrací před obvodní soud.
Ochrana zdraví a tělesné integrity člověka zaujímá v rámci ostatních nemajetkových újem zvláštní místo, což je dáno zejména zvláštní povahou tohoto chráněného statku. Základním východiskem pro posuzování ústavnosti výše odškodnění újmy na zdraví, a tedy i pro posouzení této ústavní stížnosti, je princip tzv. plné náhrady újmy.
Obecné soudy, byť postupovaly podle staré právní úpravy, měly k dispozici ustanovení, které umožňuje mimořádné zvýšení náhrady újmy tak, aby odpovídala dnešní ekonomické realitě a jevila se jako spravedlivá. Podle § 7 odst. 3 aplikované vyhlášky o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (č. 32/1965 Sb.) totiž soud může ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele přiměřeně zvýšit částku odškodnění. Ústavní soud se k otázce nároků plynoucích z § 7 této vyhlášky již v minulosti opakovaně vyjádřil.
Stanovení výše odškodnění vychází vždy z obecných principů poskytování náhrady nemajetkové újmy na zdraví (tedy z principu plné náhrady a zásad slušnosti) v kontextu ekonomické reality v době přiznání odškodnění. Náhradu újmy je nutné vždy individualizovat a přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého případu, jakož i k plynutí času. Stanovení správně výše odškodnění je totiž důležité zejména tehdy, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od protiprávního činu.
Bylo věcí státu, aby po roce 1989 byla upravena rehabilitační pravidla tak, aby se stěžovatel a další občané perzekuovaní totalitním režimem nemuseli dočkat rehabilitace až po více než 30 letech od pádu komunistického režimu. To, že se tak stalo, nelze přičítat k tíži stěžovateli a přiznat mu náhradu nemajetkové újmy v nepřiměřeně nízké výši. Bylo na soudech, aby hledaly cestu k důstojnému odčinění újmy vzniklé v důsledku protiprávního jednání totalitního režimu – a naopak nehledaly důvody pro nepřípustně formalistické rozhodnutí v neprospěch stěžovatele.
V kontextu snahy o očištění křivd páchaných předchozím režimem nelze dospět k závěru, že přiznaná náhrada za újmu způsobenou násilím ozbrojených složek při nezákonném zatčení a násilné hospitalizaci v psychiatrické nemocnici byla přiměřená. Výše odškodnění přiznaného obecnými soudy je ve zjevném a extrémním nepoměru k závažnosti újmy.
Přiznaná náhrada za psychické i fyzické utrpení a zranění ve stěžovatelově případě nemůže představovat částku 4 125 Kč. Takovou částku – vzhledem k mimořádným okolnostem stěžovatelovy věci – nelze považovat za spravedlivé odškodnění. Ústavní soud také vyslovil, že situace, kdy soudy hodnotí případy perzekuce jako „nemimořádné“, mohou způsobovat další újmu poškozených osob.
O odškodnění stěžovatele musí být v dalším řízení rozhodnuto tak, aby výsledná částka vyhovovala ústavnímu principu plné náhrady újmy, tedy aby skutečně odrážela újmu, která stěžovateli byla způsobena. Pokud mají dnes soudy stále postupovat podle dávno neúčinné vyhlášky, měly by postupovat tak, aby se stěžovatel mohl domoci důstojného odčinění újmy vzniklé zásahem do jeho práva na ochranu zdraví a plné náhrady i v kontextu toho, co by bylo v podobných případech policejního násilí přiznáváno podle dnes účinné právní úpravy.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2200/23 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: redakce AD
