Ústavní soud zrušil část advokátního tarifu, která stanovila nižší odměnu advokátům jako soudem ustanoveným opatrovníkům při výkonu shodné agendy, neboť takové rozlišování považoval za neodůvodněné a protiústavní. Nerovné odměňování může vést k oslabení práva na právní pomoc a snížení dostupnosti kvalitních právních služeb zejména v řízeních zasahujících do základních práv.
Veřejný ochránce práv podal návrh na zrušení § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. Podstata spočívá v posouzení ústavnosti rozlišování mezi odměnou advokáta, na straně jedné, a odměnou opatrovníka, který byl ustanoven do funkce soudem z řad advokátů, na straně druhé. Od 1. 1. 2025 došlo sice ke zvýšení tarifních hodnot včetně hodnoty stanovené v § 9 odst. 2 advokátního tarifu, zároveň však byla napadeným § 9 odst. 7 advokátního tarifu pro výpočet odměny advokáta jako ustanoveného opatrovníka v konkrétních typových řízeních stanovena nižší tarifní hodnota (5 000 Kč), než jakou stanoví § 9 odst. 2 advokátního tarifu (10 000 Kč). Snížená tarifní hodnota pro výpočet odměny opatrovníka se navíc uplatňuje pro řízení, v nichž ustanovení opatrovníci vykonávají úkony i pro osoby ve zranitelném postavení, s určitým zdravotním omezením, či postižením. Takové zastupování opatrovníkem nelze podle navrhovatele bez dalšího paušálně označit za jednodušší činnost s menší finanční náročností. I když se někdy může jednat i o jednodušší případy, jindy může opatrovnictví klást na advokáty mnohem větší profesní i lidské nároky. Rozdílné odměňování může vést k formalistickému postupu a také k tomu, že kvalifikovaní advokáti nebudou mít o výkon funkce opatrovníka zájem. Systém procesních záruk by pak nebyl efektivní a funkční. Může tak dojít k oslabení práva na právní pomoc a práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud rozhodl v plénu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) tak, že napadené ustanovení § 9 odst. 7 advokátního tarifu se ve slovech „podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a“ ruší. Ve zbytku návrh zamítl.
Ústavní soud připomněl, že otázkou odlišného odměňování advokáta a advokáta jako ustanoveného opatrovníka se ve své judikatuře opakovaně zabýval. Již dříve zrušil právní úpravu založenou na obdobném principu „dvojkolejnosti“, kdy byla za totožné úkony právní služby ve stejných řízeních stanovena nižší mimosmluvní odměna pouze z důvodu, že advokát byl ustanoven soudem jako opatrovník. Po derogačním zásahu Ústavního soudu v roce 2021 byly přitom odměny v těchto agendách sjednoceny. Napadená úprava však tento stav znovu prolomila.
Podstatou posuzované věci nebyla samotná výše odměny, nýbrž otázka, zda je rozlišování mezi odměnou advokáta a advokáta jako ustanoveného opatrovníka při výkonu shodné agendy ústavně ospravedlnitelné.
Ústavní soud zdůraznil, že stanovení tarifních hodnot nemůže být založeno na libovůli, resp. nedůvodném rozlišování. V § 9 odst. 2 a 7 advokátního tarifu je určena tarifní odměna ve shodné agendě „podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu“ odlišně, ačkoli jde o poskytování právních služeb ve stejných věcech. Rozdíl nespočívá v objektivní odlišnosti agend či typově rozdílné povaze právní služby, ale jen ve způsobu určení právního zástupce. Obecný závěr o tom, že v případě věcí vymezených v § 9 odst. 7 advokátního tarifu bude náročnost úkonů právní služby např. obecně či typově nižší, či půjde o skutkově či právně méně náročné případy, než u věcí vymezených v § 9 odst. 2, neobstojí, právě proto, že jde o zcela shodnou agendu. Argumentace, že úkony ve věcech vymezených v § 9 odst. 7 jsou objektivně typově jednodušší, často formálního charakteru a opakující se, nebo že jde o právní služby, u kterých se lze objektivně většinově setkat s nižší mírou náročnosti, není ničím podložena. Zjevně se jedná o totožné úkony se stejnou mírou náročnosti, jaké jsou vymezeny v § 9 odst. 2. Pokud je pro ně stanovena nižší míra odměny v závislosti na způsobu určení právního zástupce, právní úprava tím předpokládá, že činnost advokáta jako ustanoveného opatrovníka by měla být v těchto řízeních méně hodnotná nežli činnost advokáta prováděná ve shodných řízeních podle § 9 odst. 2.
Předpoklad nižší náročnosti zastupování opatrovníkem je tedy paušalizující a nepodložený. V posuzovaných typech řízení jde o totožné právní služby se srovnatelnou skutkovou i právní náročností. Jediným rozlišovacím kritériem je způsob určení právního zástupce.
Nižší systémové odměňování advokátů – opatrovníků může vést ke snížení dostupnosti kvalitních právních služeb právě v řízeních, která se bezprostředně dotýkají základních práv, jako je osobní svoboda, tělesná integrita či svéprávnost. Takové znevýhodnění je v rozporu s principem rovnosti ve spojení s právem na právní pomoc a současně zasahuje do práva podnikat.
Ústavní soud ovšem nepřistoupil ke zrušení celého § 9 odst. 7 advokátního tarifu. Ve vztahu k řízením o zrušení a likvidaci právnických osob, jimž je ustanoven opatrovník z důvodu jejich nečinnosti či nekontaktnosti, shledal rozdílné stanovení odměny racionálně odůvodněným. V těchto případech se náplň činnosti opatrovníka zpravidla výrazně liší od činnosti advokáta poskytujícího právní služby na základě smlouvy, a odlišné odměňování proto není projevem libovůle.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: pexels.com
