Ústavní soud vydal 17. července nález sp. zn. II. ÚS 1287/24, v němž vyhověl stížnosti stěžovatele, jenž se brání vydání do vlasti, kde jej čeká doživotí. Usnesením vrchního soudu totiž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Případ se tak vrací před vrchní soud.
Soud první instance v Tunisu uznal stěžovatele (tuniského občana) v jeho nepřítomnosti vinným za drogovou trestnou činnost a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2023 byl stěžovatel zadržen v České republice na základě tuniského zatýkacího rozkazu a byl vzat do předběžné vazby. Tuniská strana poté požádala o vydání stěžovatele k výkonu trestu. Městský soud rozhodl, že vydání stěžovatele je přípustné. Shledal, že stěžovatel nebude při výkonu trestu podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Městský soud kvůli odsouzení stěžovatele v jeho nepřítomnosti a indikace o zhoršujícím se stavu lidských práv v Tunisku požádal tuniskou stranu o doplnění diplomatických záruk, které poté shledal dostatečnými pro znění tuniských zákonů a umožnění monitoringu zacházení se stěžovatelem. Rozhodné rovněž bylo, že stěžovatel nijak nedoložil, že je politickým oponentem, vůči kterým v Tunisku může směřovat porušování lidských práv. Stěžovatel namítal, že jeho bratr byl odsouzen v témže trestním řízení, avšak německá strana jej do Tuniska nevydala. Městský soud však návrh na doplnění dokazování rozhodnutím německé strany zamítl pro nadbytečnost.
Právní zástupce stěžovatele podal proti usnesení městského soudu blanketní stížnost s tím, že ji doplní po doručení písemného vyhotovení téhož rozhodnutí, což také učinil. Městský soud poté předložil spis k rozhodnutí vrchnímu soudu – do spisu ovšem nezahrnul doručené odůvodnění stížnosti. Vrchní soud poté stížnost stěžovatele zamítl s tím, že blanketní stížnost zůstala neodůvodněná, když městský soud se řádně se všemi námitkami stěžovatele vypořádal a zabýval se dostatečností poskytnutých diplomatických záruk, přičemž z ničeho nevyplývá, že vedení trestního řízení proti stěžovateli v Tunisku bylo politicky motivované. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy nesprávně zhodnotily záruky a ujištění poskytnuté tuniskou stranou.
Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Šámal) vyhověl stížnosti stěžovatele. Usnesením vrchního soudu totiž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Případ se tak vrací před vrchní soud.
V důsledku administrativního pochybení prvostupňového soudu rozhodl vrchní soud o stížnosti, aniž mu bylo soudem prvního stupně předloženo řádně a včas doplněné odůvodnění stížnosti.
Obecné soudy se v řízení o přípustnosti vydání osoby do cizího státu k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ani věcně nevypořádaly s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která je pro danou věc relevantní, a to přesto, že z ní vyplývají konkrétní kritéria pro posouzení dané věci.
Stěžovatel také vznesl významný návrh na doplnění dokazování rozhodnutím německého soudu, který údajně stěžovatelova bratra – spoluobviněného v téže trestní věci do Tuniska nevydal. Uplatní-li osoba v řízení návrh na doplnění důkazu, který se ukáže jako klíčový, musí se s ním soud věcně vypořádat. Pokud by v řízení vyšlo najevo, že německá strana například nepřijala poskytnuté diplomatické záruky nebo shledala vydání nepřípustné z jiného důvodu, bylo by zapotřebí znát důvod, proč má na tytéž okolnosti česká strana jiný náhled, a v odůvodnění se s tím vypořádat. Nedostatečné vypořádání se s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování rozhodnutím v jiné obdobné věci, jakož i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k diplomatickým zárukám, bylo v kontextu případu ústavně nepřijatelné.
Rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti stěžovatele proto odporuje právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1287/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD
