Rozhovor
K tvorbě kvalitní legislativy a k formulování trestní a sankční politiky zaměřené na účinnější kontrolu kriminality významným dílem přispívá Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP), jenž je výzkumnou organizací resortu Ministerstva spravedlnosti ČR. Na základě svých výzkumů, nových poznatků a zjištění pak Institut předkládá náměty a doporučení. „Jsme jediným pracovištěm v České republice, které se dlouhodobě, systematicky a kontinuálně zabývá výzkumem kriminality, jejích pachatelů a obětí, účinností trestních sankcí a dalších intervencí v oblasti trestní justice,“ říká ředitel IKSP JUDr. Petr Zeman, Ph.D., s nímž jsme si o vzniku Institutu, aktuálních výzkumech, kyberkriminalitě, nástupu AI a nových výzvách povídali.
Jak dlouho již IKSP funguje, co je jeho prvořadým úkolem?
Institut byl založen v roce 1960 a je tak jedním z nejstarších výzkumných pracovišť zaměřených na kriminologii v Evropě. Vznikl jako expertní pracoviště pro tehdejší resorty Generální prokuratury, spravedlnosti a vnitra. Řadu let působil pod názvem Výzkumný ústav kriminologický, současný název nese od roku 1990. Do resortu Ministerstva spravedlnosti ČR patří Institut od roku 1994.
Podle našeho Statutu je obecně hlavním úkolem Institutu přispívat výzkumnou, teoretickou, analytickou, publikační a další činností k tvorbě kvalitní legislativy a k formulování trestní a sankční politiky, zaměřené na účinnější kontrolu kriminality. Zjednodušeně řečeno, prostřednictvím svého původního výzkumu vytváříme nové poznatky o kriminalitě a fungování systému trestní justice, a na jejich základě pro potřeby našeho zřizovatele, celého resortu spravedlnosti, ale i dalších uživatelů z řad státních orgánů a institucí předkládáme náměty a doporučení pro tvorbu a realizaci opatření v oblasti trestní politiky. Jsme jediným pracovištěm v České republice, které se dlouhodobě, systematicky a kontinuálně zabývá výzkumem kriminality, jejích pachatelů a obětí, účinností trestních sankcí a dalších intervencí v oblasti trestní justice.
Důležité je zmínit, že jsme samostatná organizační složka státu, tedy nikoli přímá součást nebo odbor ministerstva, což si myslím je v téhle kombinaci velice výhodné, a to pro obě strany. Nám to poskytuje určitou významnou svobodu bádání, než kdybychom byli začleněni přímo v organizační struktuře ministerstva. Zároveň díky tomu, že jsme součástí resortu – jsme jednou z tzv. podřízených organizací ministerstva, jako je třeba Probační a mediační služba nebo Vězeňská služba ČR – máme jednodušší přístup ke zdrojům dat, k různým expertům z resortu justice. No a na druhou stranu pro ministerstvo je výhoda v tom, že může přímo využívat naši kapacitu pro řešení svých výzkumných potřeb (v rámci naší působnosti), a pokud při plnění svých úkolů vychází z našich výsledků, tak se opírá o poznatky, jejichž vědeckou úroveň, objektivitu a neutralitu je podstatně horší zpochybňovat, než kdyby se jednalo o podklady přímo některého z jeho odborů či oddělení. Ostatně naše motto v tomto směru zní: „… aby byla trestní politika založená na faktech“. Tahle koexistence je tedy vzájemně výhodná a věřím, že bude pokračovat.
Co se již za dobu působení Institutu povedlo?
Dovolím si pojmout odpověď nikoli jako výčet konkrétních úspěšně realizovaných výzkumů, protože za dobu fungování Institutu jich pochopitelně bylo hodně, a zkusím se zamyslet obecněji. S trochou nadsázky by se dalo odpovědět, že největším úspěchem je skutečnost, že jsme si díky našim výsledkům obhájili svou existenci jako resortního výzkumného ústavu po celých pětašedesát let, navzdory střídání politických reprezentací, priorit státu v oblasti trestní politiky, společensko-ekonomických podmínek i celých politických režimů.
Jistě také registrujete pravidelné diskuse o nepotřebnosti resortních výzkumných organizací, založené na představě, že specificky zaměřený výzkum pro potřeby určitého segmentu státní správy mohou plně saturovat ryze akademická pracoviště jako jsou univerzity či ústavy Akademie věd ČR, anebo soukromé výzkumné organizace. To je ovšem v podmínkách České republiky pouhá iluze, zejména v oblasti společenských věd, jejichž výsledky se obtížněji komercionalizují. Příslušné fakulty u nás, přestože i zde se ta situace postupně zlepšuje, musejí své kapacity vynakládat především na vzdělávání studentů, a výzkum musejí omezit na spíše dílčí – byť často velmi kvalitně realizované – projekty, kterou nemohou pokrýt potřeby např. trestní justice. Už proto, že z těch kapacitních a řekněme i zčásti historicky založených důvodů se nejedná o systematický výzkum, tedy dlouhodobé a kontinuální zkoumání určitých fenoménů.
Ústavy Akademie věd ČR, relevantní pro výzkumné potřeby resortu justice, se zaměřují především na základní výzkum, tedy získávání nových vědeckých poznatků, ovšem vzhledem k šíři svého záběru se logicky nemohou soustředit jen na specifické oblasti, jako je kriminologie, penologie apod. No a soukromé výzkumné organizace, a zase se budu držet hlavně oblasti společenských věd, se pochopitelně věnují zejména tématům a výzkumným aktivitám, jejichž výsledky se dají co nejdříve po jejich vytvoření dobře prodat, a to nemyslím vůbec nijak pejorativně. Ale pochopitelně to opět až na výjimky omezuje možnosti nějakého systematického výzkumu základních témat daného oboru, nebo témat, která nejsou zrovna aktuálně tzv. sexy, ale přitom mají pro společnost značný význam.
Vysvětlit tohle politické reprezentaci a pracovníkům ve státní správě, kteří v naprosté většině s agendou výzkumu a jejími praktickými aspekty nepřicházejí do styku, bývá obtížné – někdy více, někdy méně, záleží třeba i na tom, zda daný politik či politička nebo pracovník či pracovnice ministerstva mají nějaké zkušenosti s akademickou sférou. Nám se to zatím vždy podařilo a troufnu si tvrdit, že za to čtvrtstoletí, co v Institutu působím, se rozsah a intenzita našeho zapojení do plnění úkolů zřizovatele a jednotlivých složek systému trestní justice stále zvyšují. Ať už jde o spolupráci při přípravě a realizaci našich výzkumných úkolů, o působení pracovníků IKSP v různých pracovních orgánech a komisích v rámci resortu, o poskytování našich podkladů a připomínek k relevantním strategickým či koncepčním materiálům a legislativním návrhům atd.
Zvyšuje se zájem o vědecky podložené vyhodnocování účinnosti jednotlivých zaváděných opatření, např. trestních sankcí, nebo o analýzy stavu a vývoje aktuálně ve veřejnosti diskutovaných jevů, jako jsou kriminalita mládeže, sexuální trestná činnost apod. Obdobně můžeme pozorovat zájem o naše výsledky ze strany zástupců jiných resortů a institucí, které se zabývají mj. problematikou kriminality a dalších sociálně patologických jevů (resorty vnitra, zdravotnictví, školství, sociálních věcí, Úřad vlády, Policie ČR, Republikový výbor pro prevenci kriminality atd.), ale také od vzdělávacích institucí a v neposlední řadě též z médií. A zájem o spolupráci se objevuje i ze zahraničí.
Takže opravdu já osobně za hlavní úspěch pokládám, že se nám navzdory ne vždycky příznivým okolnostem daří podle všeho zvyšovat povědomí o práci IKSP (a tím obecněji o kriminologii a kriminologickém výzkumu jako takových), respekt k vědecky podloženým poznatkům o kriminalitě a trestní justici, které přinášíme, a zájem o naše výsledky. Ostatně tenhle rozhovor je toho také dokladem.
Nakolik měly určité výzkumy vliv na tvorbu legislativy? V jakých konkrétních případech? Co se aktuálně v souvislosti s legislativou nejvíce řeší?
Přispívat k tvorbě kvalitní legislativy v oblasti především trestního práva patří k našim hlavním úkolům, jak je určuje Statut IKSP. K tomu je třeba předeslat, že my nepíšeme konkrétní legislativní návrhy, nejsme legislativci. Naše role v tomto procesu má několik jiných podob. Výsledky našich výzkumů a doporučení v nich zahrnutá předně mohou být inspirací pro iniciátory přípravy příslušných změn. Pokud se jedná o legislativu v gesci našeho zřizovatele či jiného resortu, s nímž spolupracujeme, dodáváme podklady pro přípravu věcných záměrů nebo důvodových zpráv. Dále býváme připomínkovým místem k výsledným návrhům právních předpisů, ať už v rámci vnitro- či meziresortního připomínkového řízení. Při tom všem samozřejmě vycházíme z výsledků naší výzkumné činnosti. A v neposlední řadě se podílíme na následném vyhodnocování účinnosti nové právní úpravy, včetně doporučení pro případné další změny. Přirozeně nerozhodujeme o tom, zda a nakolik gestor příslušné legislativy či zákonodárce naše poznatky a z nich vyplývající doporučení zohlední, je to ostatně ve výsledku politická záležitost, ale snažíme se je alespoň předkládat v co nejpřesvědčivější a nejsrozumitelnější formě.
Uvedeným způsobem se výsledky našich výzkumů promítají – v různé míře – především do přípravy většiny významnějších legislativních úprav v oblasti trestního práva hmotného i procesního, ale i předpisů, zaměřených na prevenci kriminality a dalších sociálně patologických jevů, na zacházení s pachateli trestné činnosti, na podporu obětí atd.
Konkrétněji lze zmínit naše výzkumy v oblasti účinnosti alternativních trestů, zavádění nových opatření jako zabezpečovací detence či elektronický monitoring, soudnictví ve věcech mládeže, role probační a mediační činnosti v systému trestní justice, sankční politiky, ale tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. S tím souvisí i naše účast ve většině pracovních a poradních orgánů pro přípravu rozsáhlejších legislativních prací.
Tím se dostávám k další části Vaší otázky. V uplynulých měsících byla bezpochyby hlavním legislativním tématem v této oblasti příprava a schvalování rozsáhlé novely trestních předpisů. Novela se týká celé řady dílčích aspektů hmotného i procesního práva a IKSP se prostřednictvím svých zástupců v pracovních skupinách pro jejich řešení či prostřednictvím komplexních připomínek k celému materiálu na přípravě novely podílel. Jedná se namátkou o navrhované změny v úpravě trestních sankcí, depenalizaci či dekriminalizaci některých typů jednání, úpravu primární drogové kriminality, nebo výpis z evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi, poměrně nešťastně označovaný jako tzv. dětský certifikát.
Zároveň je třeba zmínit i snahu poprvé v ČR výslovně stanovit teze národní trestní politiky, což není legislativní, ale koncepční dokument, ze kterého by ovšem budoucí legislativní práce v oblasti trestní politiky měly vycházet a být s ním v souladu. Také do přípravy tohoto dokumentu byl Institut přímo zapojen a využíval přitom poznatky ze své dlouholeté výzkumné činnosti.
Existují podobné instituce (jako IKSP) i v dalších zemích v Evropě a ve světě? Byla některá inspirací i pro vás? Případně spolupracujete s některými?
Obdobná státem či příslušným ministerstvem zřízená samostatná pracoviště, zabývající se výzkumem v oblasti kriminologie a trestní justice, fungují i v řadě jiných zemí, jako jsou Holandsko (Wetenschappelijk Onderzoek – en Datacentrum, WODC), Německo (Kriminologische Zentralstelle, KrimZ), Švédsko (Brottsförebyggande rådet, Brå), Maďarsko (Országos Kriminológiai Intézet, OKRI) či Austrálie (Australian Institute of Criminology, AIC). Třeba v Austrálii dokonce i přesto, že tam existuje několik samostatných států a teritorií, tak funguje uvedený federální celoaustralský kriminologický institut. Nedá se asi říci, že by byly přímou inspirací při zakládání Institutu, ostatně jednalo se o dobu před několika dekádami, ale pochopitelně nás průběžně inspiruje jejich práce a výsledky. Jedná se o pracoviště z podobného kulturního a socioekonomického prostředí, takže je přirozené, že i v oblasti kriminality a její prevence sdílíme podobné problémy a čelíme podobným výzvám. Takže vzájemně čerpáme ze svých výsledků, sdílíme nové poznatky či výzkumné postupy, poskytujeme si informace pro účely expertních šetření a podobně. Ostatně univerzálnost řady kriminologických témat vede k tomu, že o naše výsledky, ač primárně určené pro české uživatele, bývá zájem i v zahraničí, a troufnu si tvrdit, že jimi obecně přispíváme k rozvoji kriminologie jako vědního oboru.
Státní či resortní kriminologické výzkumné ústavy jsou tedy jedním z běžných modelů zajišťování seriózních a vědecky podložených kriminologických poznatků pro potřeby státu při formulování a následném vyhodnocování trestní, sankční a bezpečnostní politiky. Samozřejmě tento model není jediný. V zemích, kde je široce etablovaný a historicky ukotvený kriminologický výzkum na univerzitách, případně na jiných nevládních pracovištích, se vlády mohou spolehnout na to, že když budou potřebovat, tak poznatky získají z těchto pracovišť.
V jedné z předchozích odpovědí jsem se ovšem pokusil vysvětlit, proč tohle v současné ČR není reálné. Doplním ještě dvě věci.
Za prvé, jak už jsem naznačil, výsledky výzkumu v oblasti společenských věd, kam patří i kriminologie, nemají ani zdaleka takové komerční využití, jako třeba výsledky výzkumu lékařského nebo chemického. Pro příklad – jakkoli převratné poznatky o příčinách kriminální recidivy nebo o kriminální kariéře pachatelů trestné činnosti rozhodně nepřinesou výzkumné organizaci takové prostředky, jako když objeví lék na nějakou nemoc nebo třeba nějaký nový materiál pro průmyslovou výrobu. Proto je složité zajišťovat financování takového výzkumu ze soukromých zdrojů, takže výzkumných pracovišť, schopných se mu systematicky věnovat, je velmi málo.
A za druhé, pro tvorbu veřejných politik, založených na vědeckých poznatcích, potřebuje stát výsledky výzkumné činnosti, která je na pomezí základního a aplikovaného výzkumu, resp. je jejich kombinací. Opět uvedu příklad – pokud chce stát dobře nastavit systém podpory a pomoci obětem trestné činnosti, musí nejprve mít k dispozici data o míře a struktuře viktimizace obyvatel, jednotlivých skupinách obětí a jejich specifických potřebách atp. Tato data získáváme především prostřednictvím opakovaných viktimizačních průzkumů a výsledkem jsou zcela nové poznatky o tomto jevu, které u nás nikdo další systematicky neprodukuje, což jsou charakteristiky základního výzkumu. Ale zároveň stát potřebuje nalézt způsob, jak tyto původní poznatky využít k tomu, aby se v reálných podmínkách ČR systém péče o oběti zlepšil, a proto při řešení daného výzkumného úkolu používáme též metody a techniky výzkumu aplikovaného. Tedy, a platí to o většině našich hlavních výzkumných úkolů, jednak vytváříme zcela nové poznatky o zkoumaném problému, a současně vymýšlíme, jak tyto poznatky náležitě využít v praxi k dosažení původního cíle.
Pokud se máte výzkumným úkolům tohoto typu věnovat systematicky, potřebujete výzkumné pracovníky, kteří samozřejmě umí dělat kvalitní výzkum, ale zároveň se hlouběji orientují v systému trestní justice a v procesu přípravy a realizace veřejných politik, protože jinak by stát dostával na stůl návrhy a doporučení, které by sice mohly být vědecky podložené, ovšem nereflektovaly by realitu současných podmínek, a tedy jejich využitelnost by byla podstatně snížena. Právě státní, resp. resortní výzkumné ústavy se na takové výzkumné úkoly specializují a představují tak pro stát určitý kontinuální „vědecký servis“, což je role, kterou by výzkumné organizace jiného typu dost obtížně mohly plnit.
V poslední době bylo tématem vašich výzkumů např. zapojení osob po návratu z výkonu trestu zpět do společnosti, ochrana obětí trestných činů či uplatnění mediace v systému trestní justice …, kde má naše společnost podle vás stále největší dluh?
Nevím, jestli jde o dluh společenský, ale rozhodně jde o dluh politický a administrativní. Když se v odborné i laické veřejnosti mluví o hlavních obecných problémech v oblasti kriminality a trestní justice v ČR, zpravidla se zmiňují vysoká míra kriminální recidivy a příliš početná vězeňská populace. A automaticky se odkáže na Ministerstvo spravedlnosti, aby připravilo takové změny, které tyto problémy zmírní. Ale je mnohokrát prokázaným faktem, že faktory, které přispívají k páchání trestné činnosti a následně k jejímu opakování, spočívají v převážné míře mimo systém trestní justice. Bavíme se o vlivu rodinného zázemí, školy, zdravotní péče, dostupnosti práce a bydlení, případně dostatečného sociálního systému. Systém trestní justice má v tomto směru jen velmi omezené možnosti. I kdybychom měli dokonalou trestní legislativu a všechny složky systému, tedy policie, státní zastupitelství, soudy, probační a mediační služba i vězeňská služba pracovaly bezchybně, na míru kriminality a kriminální recidivy by to zásadní vliv nemělo.
Pro příklad – vězeňská služba poskytuje na svých tzv. specializovaných oddílech věznic určitému počtu (z kapacitních důvodů zdaleka ne všem) odsouzených, závislých na drogách či drogy intenzivně užívajících, terapeutický program léčby závislosti.
Když jsme zkoumali účinnost těchto programů, zjistili jsme, že z hlediska redukce intenzity kriminogenních hodnot a myšlenkových vzorců, které podporují páchání trestné činnosti, dosahují pozoruhodně dobrých výsledků. Na míře kriminální recidivy absolventů těchto programů po propuštění z výkonu trestu se to ovšem příliš neprojevilo.
Ukázalo se, že tito odsouzení mají sice po ukončení programu „dobře našlápnuto“, ale často se po propuštění vrací do stejného rizikového prostředí, nemají kde bydlet, nemají legální příjem. A hlavně nemají pomocnou ruku, která by je ještě nějaký čas držela v režimu, který si osvojili během programu, než se zase naučí žít životem běžného člověka na svobodě bez užívání drog a bez páchání trestné činnosti. Ale v tom už složky systému trestní justice samy prakticky nic nezmohou, tady by měly nastoupit systémy zdravotní péče a sociálního zabezpečení. Pak je naděje, že se dotyčný do vězení nevrátí, ale naopak bude společnosti přinášet určité hodnoty.
Tedy trestní politika jako soubor opatření na ochranu společnosti před kriminalitou v širším pojetí nezačíná ani nekončí systémem trestní justice. Měl by to být koordinovaný nadresortní systém, který začíná už primární prevencí prostřednictvím práce v rodinném prostředí a na školách, a zahrnuje zdravotnictví (např. péče o duševně nemocné osoby), sociální péči a podporu, a pro případ selhání i složky trestní justice jako krajní reakci na společensky nežádoucí chování. Cílem takto pojímané trestní politiky by mělo být udržet lidi mimo systém trestní justice a pokud už se do něj dostanou, omezovat pravděpodobnost, že se do něj vrátí.
Pokud budou jednotlivé resorty pouze izolovaně řešit „své“ aspekty toho komplexního problému, uvedeného cíle není možné dosáhnout a velká část populace, která se dostane do konfliktu se zákonem, se bude do soukolí trestní justice vracet. Tuhle perspektivu se stále navzdory různým deklaracím ochoty k meziresortní spolupráci prosadit nepodařilo, a obávám se, že bez toho se žádoucím směrem příliš nepohneme.
Jakými výzkumy se IKSP momentálně zabývá? Co je do blízké budoucnosti tou největší výzvou?
Naše hlavní výzkumné úkoly řešíme na základě střednědobých plánů, v nichž po konzultaci se zřizovatelem a dalšími uživateli našich výsledků z resortu justice i mimo něj stanovíme výzkumná témata, kterým se budeme v daném období především věnovat, a konkrétní projekty, jimiž tato témata naplníme. Střednědobé plány nám schvaluje ministr spravedlnosti prostřednictvím svého náměstka.
V aktuálním Střednědobém plánu výzkumné činnosti IKSP na období 2024-2028 máme stanoveno pět tematických okruhů: Možnosti snižování recidivy a vězeňské populace, Vyhodnocování účinnosti intervencí v oblasti trestní justice, Viktimologický výzkum, Kontinuální monitoring a analýza vývoje kriminality a sankční politiky, a Vnímání trestní politiky, kriminality a její prevence.
Tyto tematické okruhy v rámci uvedeného pětiletého období naplníme prostřednictvím třinácti samostatných výzkumných úkolů, konkrétně jde např. o další kolo našeho již tradičního výzkumu viktimizace české populace, o výzkum zacházení s nebezpečnými pachateli s duševní poruchou, výzkum účinnosti probačních a realizačních programů, výzkum využívání peněžitého trestu, výzkum postojů veřejnosti k trestům a trestání, výzkum aktuálních forem kyberkriminality a jejích obětí atd.
Dlouhodobou součástí naší výzkumné činnosti je kontinuální analýza trendů kriminality a sankční politiky, což je úkol, v jehož rámci jednak spojujeme, uvádíme do vzájemného kontextu a komentujeme data z oficiálních statistických databází kriminality od různých institucí, a jednak nabízíme dílčí analýzy aktuálních či závažných druhů a forem kriminality, v tomto období např. sexuální kriminality, organizovaného zločinu, drogové kriminality, kriminality mládeže či cizinců.
Všechny již zahájené i teprve plánované projekty jsou uvedeny na našich webových stránkách.
Hlavní výzvy pro náš výzkum v nejbližším období jsou dvojího typu, a snažili jsme se je předvídat v aktuálním střednědobém plánu. Za prvé to jsou tzv. evergreeny – lze předpokládat, že neochabne poptávka po nových poznatcích, využitelných při snahách o snižování kriminální recidivy a vězeňské populace, ale třeba i při řešení delikvence dětí a mladistvých. Tato témata zahrnují celou škálu různých dílčích aspektů, které je třeba brát v úvahu. Pro ilustraci – při úvahách o rozsahu a struktuře vězeňské populace je třeba počítat i s jejím postupným stárnutím a postupným nárůstem podílu pracovně nezařaditelných vězňů, ale to už bychom zacházeli do velkých podrobností.
Za druhé lze předpokládat zájem o hodnocení dopadů nových legislativních změn, z nichž některé jsem již zmiňoval, např. nová úprava sexuálních trestných činů či drogové kriminality, změny v oblasti trestních sankcí a intervencí v oblasti trestní justice obecně. Samozřejmě, i když někdy se zde stále setkáváme s nedorozuměním, nemá smysl seriózně hodnotit účinnost nějakého opatření krátce po jeho zavedení, na to je potřeba čas, aby se případné účinky projevily. Nicméně je potřeba hned od začátku monitorovat způsob, jak je takové opatření zaváděno do praxe, sledovat míru a formu jeho využívání, a na to jsme připraveni.
Pochopitelně musíme počítat také s potřebou výzkumně reagovat na nově se objevující formy trestné činnosti, zejména v souvislosti s překotným vývojem informačních technologií. Ovšem zrovna v tomto případě vzhledem k charakteru našeho výzkumu musíme počkat, až se ty nové formy skutečně objeví. Nemáme ambici předjímat, jaké nové technologie, využitelné pro páchání trestné činnosti, mohou být vyvinuty, příp. jak lze k danému účelu v budoucnu inovativně využít technologie stávající. To by mělo být předmětem výzkumného zájmu jiných vědních oborů.
S rozvojem nových technologií se geometrickou řadou rozšiřují také případy kyberkriminality, zabývá se IKSP i tímto tématem? Kdy je možné očekávat výsledky?
Trestnou činností, pro jejíž páchání se využívají informační a komunikační technologie, se výzkumně zabýváme už poměrně dlouho. Brzy po jejich masovém rozšíření bylo zřejmé, že jde o nástroj, který skýtá velký potenciál nejen pro technicky sofistikovanou kriminalitu v prostředí informačních systémů, ale i pro jednodušší a pohodlnější páchání tzv. tradiční kriminality, jako jsou podvody, krádeže, vydírání… Tyto technologie jsou dnes natolik samozřejmou součástí života, že už asi nemá smysl bavit se o kyberkiminalitě jako o nějakém specifickém homogenním druhu trestné činnosti. Spíš by se měla rozlišovat kyberkriminalita v užším slova smyslu, což jsou právě takové specifické trestné činy, odehrávající se ve virtuálním prostředí informačních systémů, typicky různé hackerské útoky, které jinak než s využitím uvedených technologií spáchat nelze. A kyberkriminalita v širším slova smyslu, kam by spadaly i jiné trestné činy, při jejichž páchání byly informační technologie použity jako nástroj, i když obecně mohly být spáchány i jinak. To znamená, že pojem kyberkriminality může znamenat jak svébytný druh trestné činnosti, tak „pouhou“ formu provedení nejrůznějších trestných činů, což jej činí jako celek obtížně uchopitelným.
V IKSP se snažíme na kyberkriminalitu nahlížet jako na celek, a při vědomí jeho značné šíře a s ohledem na naše kapacity vždy pro dané období vybírat ty její aspekty, které jsou pro trestní justici identifikovány jako důležité, a zároveň jsou výzkumně řešitelné s ohledem na zaměření našeho pracoviště. Připomínám, že nejsme forenzní pracoviště, které by se zabývalo technickými otázkami
Aktuálně tedy máme ve střednědobém plánu výzkum zaměřený na virtuální násilí a jeho oběti. Výzkum byl zahájen letos a první ucelenější výsledky by měly být k dispozici během roku 2027. Nicméně různými aspekty této problematiky jsme se zabývali již v rámci předchozích střednědobých plánů a výstupy jsou průběžně zveřejňovány na našich webových stránkách, příp. publikovány v odborných časopisech a prezentovány na odborných akcích u nás i v zahraničí.
Nástup AI jde rychle kupředu, legislativa ji vždy bude jen těžce dohánět, budete se soustředit i na toto téma?
To souvisí s jednou z předchozích odpovědí. Musíme počítat s tím, že se budou objevovat nové formy páchání trestné činnosti. Rychle rostoucí míra zneužívání AI k různým pochybným až kriminálním aktivitám je toho příkladem. Ostatně součástí novely trestních předpisů, o které jsme již hovořili, by mělo být i zavedení nového trestného činu zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření. V rámci kontinuálního sledování a vyhodnocování trendů kyberkriminality se tedy budeme zabývat i touto problematikou.
Děkujeme za rozhovor!
Ivana Sýkorová
Foto: IKSP
