Jak těžký je návrat lidí z výkonu trestu zpět do života, nakolik se dokážou zapojit do společnosti, stát se součástí místní komunity, najít si práci, bydlení, ideálně i koníčky… Jak je vnímá jejich okolí? Necítí se vykořeněni natolik, že se opět velká část z nich vrací ke svým starým zvykům a známým z kriminálního prostředí? Co mohou udělat oni sami pro to, aby se opakovaně nevraceli do výkonu trestu, nakolik je může do života venku připravit Vězeňská služba a jak jim může pomoci okolí? Na to vše hledal ve svých výzkumech odpovědi Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP).
Poznatky z výzkumů Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) týkající se (re)integrace osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody, se setkaly s velkým zájmem odborné veřejnosti na workshopu, který se konal 13. listopadu 2024 v prostorách zotavovny Vězeňské služby za aktivní účasti zástupců Ministerstva spravedlnosti, Vězeňské služby, Probační a mediační služby, Magistrátu hlavního města Prahy a Asociace organizací v oblasti vězeňství. Akce se konala ve stejný den, kdy vláda schválila rozsáhlou novelu trestního zákoníku. Ta má ulevit přeplněným věznicím, klade důraz na alternativní tresty včetně peněžitého a částečně dekriminalizuje některé činy.
Na úvod vystoupil Petr Zeman, ředitel IKSP, a Gabriela Slováková, ředitelka odboru trestní politiky Ministerstva spravedlnosti ČR. Své výsledky z výzkumu pak představili Jan Rozum, Tereza Raszková, Petra Zhřívalová, Lucie Háková, Jakub Holas, Petr Zeman a Jan Tomášek z IKSP. Zabývali se reintegrací propuštěných osob, charakteristikou vězeňské populace, recidivou, účinností aktuální sankční politiky nebo otázkou, jak vnímá osoby se záznamem v rejstříku trestů veřejnost.
Do diskuse se v průběhu akce i v samotném závěru zapojili lidé ze všech možných oborů, kteří se s lidmi ve a po výkonu trestu setkávají, pracují s nimi, a mohli tak přispět z různých úhlů pohledu se svými vlastními zkušenostmi, aby se společně pokusili hledat ty nejlepší cesty a způsoby řešení při pomoci propuštěným se zapojením a návratem do běžného života bez kriminálních skutků.
Účastníci setkání se shodli, že vzájemná těsná spolupráce napříč jednotlivými subjekty a resorty, jež mají co do činění s osobami, které páchají trestnou činnost, je zásadní a že kriminologické výzkumy jsou důležitým zdrojem poznatků pro rozvíjení účinné sankční politiky a zdokonalování praxe odborného působení na pachatele.
Máme příliš mnoho vězněných osob
„Pokud chceme snížit stav vězeňské populace, musíme se zaměřit na délku trestu odnětí svobody a nikoli na frekvenci jeho užití. Z hlediska snížení délky vykonávaného trestu je pak potřeba se zaměřit na snížení trestních sazeb, dekriminalizaci vybraných jednání a zamezení výkonu kumulovaných trestů“, uvedl Jan Rozum, který upozornil na vysoký počet vězněných osob u nás a vyzdvihl pozitivní skutečnost, že vládou aktuálně schválená novela trestního zákoníku reaguje právě na tyto okruhy problémů.
Jak by měla ideálně probíhat reintegrace jedince do společnosti, na to se zaměřily Tereza Raszková a Petra Zhřívalová, odbornice na penologii. Vězeňská populace u nás se potýká ve velké míře se socioekonomickými handicapy, velká část odsouzených nemá stálé či vyhovující bydlení, odbornou kvalifikaci ani potřebné pracovní zkušenosti. Téměř 90 % odsouzených má neuhrazené finanční závazky. Všechny tyto problémy ovšem nemůže věznice žádným zásadním způsobem během výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) vyřešit. Těžiště řešení spočívá v prevenci sociálních a ekonomických jevů a dále v oblasti postpenitenciární péče. Věznice by měla odsouzené připravit na propuštění tak, aby si byli vědomi svých problémů, včetně spouštěčů vlastní trestné činnosti. Důležité je, naučit propouštěné spolupracovat s odbornými pracovníky, aby dokázali efektivním způsobem přijmout pomoc subjektů postpenitenciární péče, ať již veřejnoprávních či neziskových organizací.
Nereálné představy o práci, bydlení a podpory okolí
Lidé propuštění z výkonu trestu jsou často z nižších sociálních vrstev, nemají dostatečné pracovní návyky ani kvalifikaci, aby byli schopni si najít a udržet práci. Často se nemají kam vrátit, nemají domov, zázemí, končí tedy někdy i na ulici. Odtud je jen krůček k páchání nějaké další drobné trestné činnosti, jakou je třeba krádež. A kolotoč se znovu roztáčí. Podle odborníků chybí dostatečné následné služby pro propuštěné, například domy na půl cesty, ubytovny pro lidi, kteří se nemají kam vrátit, možnost psychické podpory či sociální poradenství…
Propuštění mají často nereálná očekávání od života po odchodu z výkonu trestu, vyplývá z průzkumu. A to ať už jde o pracovní uplatnění a finanční ohodnocení, často jde o lidi bez potřebné kvalifikace. Chybí jim sebereflexe, domnívají se, že jim všichni budou pomáhat jako ve výkonu trestu. Mají nereálné představy o dostupnosti bydlení, řešení dluhů i příliš velká očekávání ve vztazích. Odcházejí s velkým sebevědomím, že vše zvládnou, a podceňují rizika. A často i pouhé malé zaškobrtnutí je vrací zpět, ztrácejí odhodlání. Potřebují slyšet od svého okolí, že pokud selže jedna možnost, jsou tu další. Potřebují slyšet slova uznání, pokud se jim něco povede, potřebují povzbuzení.
Na druhou stranu mají ale přehnaná očekávání od svého nejbližšího okolí i od institucí nabízejících pomoc. Odsouzení jsou málo konfrontováni s nástrahami venkovního života. Mnohdy spoléhají na to, že za ně vše vyřeší úřady, sociální kurátoři. Nemají dostatečnou vůli změnit prostředí a začít od začátku a vrací se po pár prohrách do prostředí, které znají, přestože je závadové.
Jak veřejnost vnímá osoby s trestní minulostí
Lidé propuštění z VTOS také často čelí negativním postojům veřejnosti. „Aktuální výzkumy IKSP ale naznačují, že česká společnost se v řadě charakteristik ukazuje jako tolerantnější a otevřenější vůči integraci osob s trestní minulostí než ve srovnatelném šetření realizovaném před 15 lety“, upozornili Jakub Holas a Lucie Háková, kteří se zabývali tím, jak veřejnost vnímá osoby s trestní minulostí. Účinek přísných trestů vnímají respondenti skeptičtěji, uvědomují si i nevýhody spojené s uvězněním, tedy stigmatizaci a problém prizonizace. Téměř 70 % lidí si myslí, že každý, kdo si svůj trest odpykal, by měl mít šanci začít znovu.
Ve vězeňské populaci je také výrazná skupina uživatelů nelegálních drog. Z opakovaných průzkumů ve věznicích vyplývá, že asi třetina odsouzených popisuje svůj vzorec užívání drog na svobodě způsobem, který odpovídá definici „rizikového uživatele“. Závislostní chování tak návrat odsouzených do společnosti výrazně komplikuje. Výzkum IKSP se proto dlouhodobě zaměřuje i na účinnost terapeutických programů pro odsouzené uživatele drog, které probíhají na tzv. specializovaných oddílech v několika věznicích. Absolvování programu má pozitivní vliv na způsob myšlení a vzorce chování odsouzených, což se ovšem zatím adekvátně neprojevuje na míře kriminální recidivy absolventů programu po jejich propuštění na svobodu. „Je zřejmé, že v českých věznicích umějí s odsouzenými uživateli drog kvalitně odborně pracovat, ovšem bez systémového zajištění návaznosti adiktologických služeb pro tyto odsouzené po ukončení programu a po jejich propuštění je zřejmé, že se pozitivní efekt pobytu na specializovaném oddíle vytrácí,“ vysvětlil spoluautor výzkumu Petr Zeman.
Je recidiva to jediné na čem záleží? Jak ukončit kriminální kariéru…
Je recidiva to jediné na čem záleží? Ptá se Jan Tomášek, který představil výzkumný projekt, jenž IKSP realizoval ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR a Psychologickým ústavem AV ČR. Zaměřuje se na proces ukončování kriminální kariéry v kontextu podmíněného propuštění z VTOS s uloženým dohledem probačního úředníka.
Je to složitější, říká Jan Tomášek a přirovnává proces nápravy k principu „návratu do domečku“ ve společenské hře „Člověče, nezlob se.“ Ani zde není cesta jednoduchá, občas je figurka vyhozena, vrácena na začátek, ale nakonec se do domečku přesto může dostat. Tuto cestu označuje jako „teorii oddenkové hlízy“, kdy se proces odehrává po více liniích. „A když se jedné hlíze nedaří, neznamená to, že to důležité se neodehrává někde jinde,“ popisuje složitost a komplikovanost Jan Tomášek.
Proto doporučuje neupínat se na riziko recidivy víc, než je nutné. Recidiva je podle něho součást desistence. I v případě, že člověk na své cestě zakopne, má dostat šanci se zvednout. A v průběhu času a s přibývajícím věkem pachatelů se skutečně jejich trestná činnost postupně snižuje a k nápravě dochází. Detailně se této problematice věnuje jeho kniha „Kouzlo desistence: jak se napravují pachatelé v Čechách“.
V tomto unikátním a v našich podmínkách ojedinělém výzkumu byly kombinovány kvalitativní i kvantitativní metody. Výzkumný vzorek byl kontinuálně sledován po dobu osmnácti měsíců po propuštění z vězení. Výzkumníci přitom nesledovali jen efekt samotné probace, ale v souladu se současnými kriminologickými teoriemi analyzovali i vliv dalších faktorů, které působí v přirozeném prostředí a které mají na případné ukončení kriminální kariéry často podstatnější vliv než působení institucí v rámci systému trestní justice.
Jan Tomášek zdůraznil, že výhradní zájem odborné i laické veřejnosti o kritérium recidivy, s nímž se často setkáváme, je do značné míry zavádějící. Proces desistence je velmi komplexní a odehrává se v různých oblastech, nejen ve smyslu samotné změny problémového chování. Podstatné je zejména to, aby se napravující pachatelé dokázali uplatnit v nových a prosociálních rolích. „Z výzkumů desistence celkově vyplývá, že naprostá většina pachatelů kriminální kariéru dříve nebo později ukončí“, konstatoval na závěr Jan Tomášek.
Cesty k nápravě tedy vedou, přestože jsou plné pádů a zákrut. Důležitá je ale vždy osobní motivace a odhodlání těch, kteří se trestné činnosti dopustili, něco skutečně změnit. A jejich vůle vytrvat. A v tom jim pak může a musí pomáhat jejich okolí. Pokud pomoc přijmou. Prvotní cestou ke snižování páchání trestných činů však zůstává dostatečná prevence.
Redakce AD
Foto: IKSP, redakce AD
