Sotva člověk dosáhne zralého věku, zjistí, že ho začínají kolegové, kamarádi a příbuzní opouštět. Skoro nemine měsíc, aby se nedověděl tu drásavou novinku – že je nás opět na světě o jednoho méně.
Posledního červencového dne otevřu papírovou poštu – podlouhlou stříbrnou obálku, jakou nedostáváte každý den. Pošta už i tak chodí málo, protože se vše potřebné dovídáme elektronicky. Nakonec zůstanou jen ty zprávy nejsmutnější – parte, smuteční oznámení, informace o posledním rozloučení. Takové ještě chodí poštou, klidně i několik dní. Takové by se mohli třeba i zpozdit, protože zprávy, které obsahují, jsou ty nejbolestnější. Obálka, kterou držím v ruce, oznamuje odchod přítele – advokátka, zkušebního komisaře, člena kárného senátu České advokátní komory JUDr. Radomila Macka.
Poprvé jsem se s ním setkala v roce 2004 na jednom ze závěrečných školení pro advokátní koncipienty. Radek tehdy přednášel civilní procesní problematiku a na jeho přednáškách bylo absolutní ticho. Chrlil totiž tolik poznatků, zkušeností, zážitků, rad i užitečné judikatury, že koncipienti si jen zapisovali a my starší jsme se snažili pochytit, co jsme sami ze své soudní praxe neznali. Brzy jsme se stali kamarády a zůstali ve styku až do poslední doby a Radkovy nemoci.
Radka bylo všude a vždycky plno. Nevzpomínám si, že by někdy měl špatnou náladu, že by mě někdy odbyl, když jsem po něm požadovala školení ještě v době, kdy jsem plánování a organizaci vzdělávacích akcí měla na starosti. Později jsme se pravidelně potkávali ve zkušební komisi, při zkouškách, na obědech, při společenských akcích. Pendloval mezi Prahou a Lanškrounem, nadšeně fotil a rekonstruoval rekreační objekt, který miloval a kam se často uchyloval. Debatovali jsme spolu o literatuře, o jeho i mých textech, o potomcích, o rodině, o advokacii, o tarifu, o šancích na úspěch ve sporu, o tom, zda se soudit, či radši nesoudit. Nadšeně se zajímal o svět kolem, o koncipienty, o život vůbec. Generální praxe mu umožnila široký rozhled, láska k lidem zase lidský přístup plný pochopení. Nechyběl na oslavách mých narozenin ani na autogramiádách mých knih.
Nikdy neodmítl žádost o pomoc, prosbu o rychlou konzultaci, nešetřil pohlazením, když bylo člověku ouzko. Dvacet let patřil do mého života.
Takoví lidé nemají odcházet. Takoví lidé nemají odcházet tak brzy.
Budeš mi chybět, Radku.
JUDr. Daniela Kovářová
Foto: archiv autorky
