Ústavní soud vydal nález sp. zn. III. ÚS 679/24, v němž vyhověl stěžovatelce, která se ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované povinnost vyklidit bytovou jednotku. Stěžovatelka, její syn a obchodní společnost podepsali v lednu 2019 dohodu o narovnání, v níž syn stěžovatelky a stěžovatelka jako dlužníci uznali dluh syna stěžovatelky vůči společnosti v částce 489 885 Kč vzniklý na základě smlouvy o zápůjčce z roku 2017 s tím, že stěžovatelka k dluhu přistupuje a stává se dlužníkem vedle svého syna.
Dále se v dohodě stěžovatelka a její syn zavázali uvedený dluh splatit do jednoho roku. Za účelem zajištění splnění dluhu byl družstevní podíl stěžovatelky v bytovém družstvu převeden na danou společnost a stěžovatelka v něm dále bydlela na základě podnájemní smlouvy. Bylo sjednáno, že nebude-li dluh do jednoho roku uhrazen, zůstane družstevní podíl ve vlastnictví společnosti za cenu, která se rovná nesplacené výši dluhu. Poté, co dluh nebyl uhrazen, společnost převedla družstevní podíl na vedlejšího účastníka (původní žalobce).
Obvodní soud konstatoval, že ujednání z dohod uzavřených mezi stěžovatelkou, jejím synem a společností neobsahují hodnověrné ocenění převáděného družstevního podílu, jelikož cena za převod družstevního podílu spojeného s nájmem bytu zcela jistě podstatně převyšovala dlužnou částku půl milionu korun. Nepřípadný byl podle obvodního soudu rovněž odkaz stěžovatelky na eventuální rozpor dohody o narovnání s dobrými mravy. Obvodní soud zejména zdůraznil, že převod družstevního podílu měl charakter zajišťovací, stěžovatelka i její syn měli rok na splacení dluhu, přičemž stěžovatelka situaci nijak neřešila. Stěžovatelce podnájemní právo k bytu skončilo a nemá tak žádný právní důvod k užívání bytu. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová) stěžovatelce vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a ochranu majetku.
Úpravu § 113 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž třeba vztáhnout i na situace, kdy je předmětem zajištění nejen nemovitost jako taková, ale rovněž podíl v bytovém družstvu.
Právní věty:
Podle § 113 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li k zajištění spotřebitelského úvěru užita nemovitá věc nebo věcné právo k nemovité věci, může mít toto zajištění pouze formu zástavního práva; k jiným ujednáním, jejichž účelem je zajištění spotřebitelského úvěru, se nepřihlíží.
S ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru nelze při jeho aplikaci, resp. při aplikaci § 113 odst. 2, činit rozdíl mezi tím, zda je poskytováno zajištění nemovitostí či právem k nemovitosti či je předmětem zajištění družstevní podíl v bytovém družstvu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 679/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD
